Ročně se v Česku postaví budovy za 40 až 50 miliard z veřejných peněz. Architektonických soutěží na jejich podobu proběhne zhruba deset
Ještěd, Nová scéna Národního divadla, Žižkovská věž. Všechny tyto budovy vzešly z architektonických soutěží a dosud provokují. I v devadesátých letech byly soutěže častějším úkazem než nyní. Ostatně stihla na nich vyrůst generace respektovaných architektů. Nyní domy za miliardy v Česku běžně navrhuje projektant, který podá nejlevnější nabídku, místo aby porota vybírala z několika desítek nápadů. A výsledkem jsou často předražené krabice.
Tam se nehlaste!
Vysoké učení technické v Brně (VUT) se chystá postavit novou Fakultu výtvarných umění za 320 milionů korun. Před koncem loňského roku vyhlásila škola soutěž o návrh nové budovy. Následovala zhruba měsíční korespondence mezi kvestorem Vladimírem Kotkem a Českou komorou architektů (ČKA). Kvestor trvá na tom, že soutěž je v souladu se zákonem o veřejných zakázkách a „šmytec“.
Komora reaguje prohlášením soutěže za neregulérní, čímž zakazuje svým 3500 členům s autorizací se jí účastnit. Pokud se verdiktu nepodvolí, hrozí jim vyloučení z komory nebo pozastavení členství.
Komora jen v minulém roce takto označkovala devatenáct soutěží. Proč hodlá stavovská organizace trestat své členy za to, že se zapojí do jedné z mála soutěží, po nichž zoufale volá? ČKA tvrdí, že prohlášení o neregulérnosti je nejzazším krokem. „V první řadě je tento krok signálem pro potenciální účastníky soutěže, že něco není v pořádku, například že soutěž nemá dostatečně odbornou porotu, na odevzdání jsou nesmyslně krátké lhůty a podobně,“ říká Petr Lešek, člen představenstva ČKA a předseda pracovní skupiny pro soutěže a skupiny pro transparentní zadávání veřejných zakázek.
Lešek tráví většinu času v ateliéru Projektil v jednom smíchovském vnitrobloku, který nenechává nikoho na pochybách, že v něm sídlí „kreativci“. Projektil je jednou z těch kanceláří, která se narodila v architektonické soutěži. Bez ní by asi jen těžko mohla na přelomu tisíciletí stvořit bezejmenná parta třicátníků návrh Národní technické knihovny za více než dvě miliardy. Dnes je budova ověnčená několika cenami součástí učebnic o moderní architektuře. A Lešek je ochoten věnovat čas a energii nekonečnému vysvětlování, proč by měly veřejné stavby vzejít z porovnání několika desítek anonymních návrhů.
Bez autorských práv Komoře se nelíbí už stanovená odměna za novou brněnskou fakultu. Ta by se podle regulí ČKA měla pohybovat mezi jedním a dvěma procenty celkové investice, což je v tomto případě minimálně 3,2 milionu korun. VUT Brno ovšem předpokládá, že si i s honorářem za dokumentaci pro územní rozhodnutí vystačí s milionem a půl. Nesoulad požadavků komory na náklady soutěže a představ veřejných zadavatelů je do značné míry obecným jevem. Třeba městská část Praha 10 plánovala, že získá návrh nové radnice za 300 tisíc.
Nakonec bude muset vydat pět milionů. Na výši částky dokonce úplně ztroskotala soutěž o návrh budovy pro superlaser ELI v Dolních Břežanech.
V případě nové brněnské fakulty ale zdaleka nejde jen o peníze. Kromě diskriminujícího požadavku na dvě obdobné referenční stavby o objemu alespoň 150 milionů, která znamená stopku pro začínající ateliéry, komoru pobouřilo jmenování poroty. Oslovení architekti potvrzují, že složení poroty pro ně bývá zárukou „férovosti“ tendru. O nominaci do poroty rozhodující o fakultě VUT se ale někteří dozvěděli až z internetových diskusí na odborných serverech. A okamžitě ji odmítli. VUT muselo po vyhlášení soutěže už dvakrát složení poroty měnit.
Škola si navíc stanovila podmínku, že vítěz soutěže se zaváže poskytnout VUT licenci na autorská práva k návrhu za 250 tisíc korun. Tím si zadavatel zajišťuje možnost vyhlásit na další fáze projektové přípravy stavby výběrová řízení, čímž může architekta vyšachovat. A to je další bolest architektonických soutěží. Pokud je totiž zadavatelé vyhlásí, často nechají architekta jen ztvárnit myšlenku a její rozpracování v dokumentaci pro územní rozhodnutí, pro stavební povolení a v realizačním projektu svěří levnějším projektantům. Nejde přitom o malé peníze. Celková částka na projekt by se měla pohybovat kolem osmi až deseti procent z výše investice, přičemž náklady soutěže o návrh činí zmiňované jedno až dvě procenta.
Česká „čuňárna“ „Architekti jsou vnímáni v lepším případě jako designéři, v horším jako blázni, kteří jsou schopni originálně myslet, ale ne dotáhnout věc do konce. Bohužel nemůžeme být dirigenty své myšlenky. Od jednoho starosty jsem slyšel: My nechceme architekta, protože to je sklo, ocel a strašně peněz,“ stěžuje si Petr Lešek. Národní technická knihovna byla jednou z prvních velkých staveb, kde se tento „podraz“ odehrál. Takový postup prý architekty staví do role rodiče, kterému bylo násilně odejmuto dítě. V sázce ale nejsou jen honoráře a čest. „Zadavatel potřebuje mít jednoho partnera, který je garantem celého procesu a je za něj odpovědný. Pokud se objeví problém, na koho se investor obrátí? Na projektanta? Ten jej pošle za architektem a naopak,“ vysvětluje Jakub Kynčl, který má zkušenosti jako účastník soutěží i porotce. Kouskování zakázek a tendrování jednotlivých etap projektu označuje za zrůdnost a českou „čuňárnu“. Odehrává se ovšem plně v souladu se zákonem o veřejných zakázkách.
Postup, kdy je řádně vysoutěžen návrh nové budovy a investor zadá projekt vítězi či dalšímu z oceněných uchazečů v jednacím řízení bez uveřejnění, je totiž jen jednou z variant.
I samotní architekti uznávají, že navazujícími tendry může zadavatel jednorázově ušetřit. Jen málokterá kancelář dokáže uživit další specialisty, takže si projektanty na tuto práci běžně najímají. Architekti ovšem jedním dechem dodávají, že se investorovi takový postup v budoucnu patrně vymstí. „To, co se odehraje v těchto fázích, bývá často základem zlodějen při samotné stavbě,“ říká jeden z nich.
Architekti, kteří museli rozdělanou práci přenechat levnějšímu kolegovi, pak logicky odmítají nést za konečný výsledek odpovědnost.
Jako kupovat šaty po telefonu Komora v minulém roce registrovala celkem 30 regulérních architektonických soutěží. Ještě před dvěma roky jich bylo jen deset. Po odečtení studentských soutěží to ale není žádná hitparáda. Architekt Jan Sapák na základě porovnání s minulostí a okolními zeměmi spočítal, že by zadavatelé měli ročně sáhnout k 80 až 120 soutěžím. V proporci ke zhruba 1500 veřejným zadáním zakázky na projektové práce v oboru architektura a pozemní stavby je to méně než deset procent.
Zadavatelé dávají přednost najetému mustru klasické obchodní soutěže, která je jednodušší a rychlejší. Místo kvality většinou rozhoduje cena. „Současná podoba legislativy nahrává tomu, aby na zakázky dosáhly projekční kanceláře, kterým nedokážou architekti konkurovat cenou. Až se začnou ozývat oni, bude zřejmé, že se situace obrací opět ve prospěch architektů. Nedostatek architektonických soutěží ovšem brání tomu, aby tu vyrostla další generace tvůrců,“ soudí Petr Hájek z ateliéru HŠH, který před patnácti lety zvítězil v soutěži na ztvárnění Jiřského náměstí na Pražském hradě nebo Arcidiecézního muzea a Horního náměstí v Olomouci. Soutěž o návrh představuje ale jedinou možnost, jak si může investor vybírat z několika desítek detailních návrhů budovy zohledňujících i širší vztahy objektu v okolí nebo náklady na budoucí provoz. V obchodní soutěži dopředu nezjistí, jak bude budova přesně vypadat a fungovat. „To je, jako když kupujete šaty po telefonu. Víte jen, že budou do půli kolen,“ tvrdí Ladislav Kuba z ateliéru Kuba & Pilař architekti.
Proč se erár brání soutěžím o návrh jak čert kříži? Z neinformovanosti nebo i z čistého alibismu, domnívá se Jakub Kynčl. „Pokud zvolí zadavatel variantu obchodní soutěže, má sice možnost hodnotit ekonomicky nejvýhodnější nabídku, často ale volí jako jediné kritérium nejnižší cenu, což je nejjednodušší a nejobtížněji napadnutelné. Velké většině zadavatelů chybí vůle jít složitější cestou, na jejímž konci mají šanci dostat kvalitu.“ Drahé a složité „Vnímám malý počet architektonických soutěží i jako chybu komory,“ říká starosta Dolních Břežan Věslav Michalik, který zpovzdálí přihlížel eskapádě se superlaserem ELI. „Komora vyžaduje sazby, které není veřejný sektor ochoten platit. Vedení obce je pod tlakem veřejnosti a kontrolou zastupitelstva,“ vysvětluje. „Architektonické soutěže jsou náročné finančně, ale také organizačně a s tímto problémem se potýká většina veřejných zadavatelů. Důsledkem je, že se buď nestaví, nebo staví, ale na základě levných, a tím pádem nekvalitních projektů. Menším zlem je pro mě nestavět vůbec,“ tvrdí Antonín Dokoupil, vedoucí oddělení rozvoje města Litomyšl, které je považováno za Mekku české architektury. Získat kvalitní návrhy dokázalo město v minulosti i v rámci obchodních soutěží, do kterých zvalo několik ateliérů s dobrými referencemi.
Zimní stadion od Aleše Buriana a kostel od Zdeňka Fránka byly dokonce nominovány na Cenu Miese van der Rohe. „Po změně zákona o veřejných zakázkách připadá v úvahu jen soutěž o návrh, jinak jsou finanční limity příliš nízké. Již delší dobu uvažujeme o vypsání architektonické soutěže na nový domov pro seniory. Stále jsme se ale neshodli s komorou architektů na finančním objemu pro vyplácení soutěžních honorářů – požadované jedno procento z investičních nákladů rada města prozatím neakceptovala,“ dodává.
Ušetřený milion či dva u staveb za stamiliony by neměl být jediným důvodem, proč se vzdát plurality nápadů. „Veřejní zadavatelé by měli být ochotni zaplatit férovou cenu za profesionální práci architekta. Pokud jim jde jen o to nejlevnější řešení, jednají jako konzumenti, kteří nakupují zkažené jídlo, a potom je jim z něho špatně,“ říká budějovický architekt Mirek Vodák. Delší čas pobýval v New Yorku a po návratu do Čech nechápal, jak je možné, že u nás se architektonické soutěže zkrátka nevypisují. „Udělali jsme krok zpět,“ dodává. Tehdy založil web a občanské sdružení CBArchitektura a začal obcházet povolané hlavy na radnici a vysvětlovat jim, že kultivací veřejného prostoru mohou získat politické body.
A slavil úspěch. „Politici nejsou hloupí a postavit dobrý dům je pro ně skvělá reklama. Bohužel často nevědí, jak na to,“ soudí architekt, který dnes zasedá v porotách. České Budějovice vypsaly jen za minulý rok čtyři soutěže, což je zřejmě český rekord. Do soutěže na sportovní halu se sešlo 51 návrhů, na park Čtyři Dvory polovina. Ledy se skutečně trochu pohnuly. Dnes se soutěží o návrhy rozhleden, památníků, parků, náměstí či synagog. Národní památkový ústav soutěžil řešení záchrany hradu Bečov, aktuálně běží soutěž na novou podobu ostrova Štvanice, kdy se na pražském magistrátu sešlo 80 návrhů. U některých obřích staveb se ale architektům zatím příliš nedaří.
Natvrdlí nositelé pokroků Architekti označují za největšího „hříšníka“ paradoxně vysoké školy, které by měly být nositeli vzdělání a pokroku. Z akademické půdy, na které se v posledních patnácti letech prostavěly desítky unijních i domácích miliard, dokáže Lešek vyjmenovat jen čtyři oceňované stavby vzešlé ze soutěží: Ústřední knihovna Filozofické fakulty v Brně (Kuba & Pilař architekti), Přírodovědecká fakulta v Olomouci (M1 architekti), Fakulta architektury ČVUT (Šrámková Architekti), Chemickotechnologická fakulta v Pardubicích (Kuba & Pilař architekti). Dodat lze ještě Národní technickou knihovnu od Projektilu.
Za zmínku stojí připravovaná stavba Českého institutu informatiky, robotiky a kybernetiky za téměř 870 milionů korun, kde je investorem České vysoké učení technické (ČVUT). Vznikne na základě koncepční studie Petra Franty z minulé dekády, který za ni dostal 80 tisíc korun. Další necelé tři miliony korun vyfakturoval za dokumentaci pro územní rozhodnutí. „Platná legislativa neukládá školám povinnost architektonickou soutěž uskutečnit. Jedním z možných důvodů, proč tak nečiní, může být, že by znamenala nárůst nákladů i časovou prodlevu v harmonogramu přípravy a realizace stavby. Není však bez zajímavosti, že největší navýšení finančních prostředků bylo zjištěno u akcí, které byly registrovány na základě uskutečněné architektonické soutěže,“ říká Bohumila Potočná z ministerstva školství. Dvě plánované velké budovy Biocentra a Globcentra Univerzity Karlovy na Albertově by už ovšem měly zaměstnat hlavy architektů ve dvoukolové architektonické soutěži.
Zvířata a superlaser Na zvýšení počtu soutěží má lví podíl ČKA.
Jakmile zjistí, že se město nebo státní organizace chystá zadat projekt nové budovy, intenzivně je začne přesvědčovat o výhodách soutěže o návrh. „Původně jsem byl k architektonické soutěži skeptický, protože zoo je velmi specifické prostředí s atypickými požadavky a potřebami,“ vzpomíná ředitel pražské zahrady Miroslav Bobek. Zoo minulý rok vyhlásila soutěž na novou podobu pavilonu velkých savců Amazonie, kterou označuje komora za příkladnou. Trvala devět měsíců a sešlo se v ní 28 návrhů. Bobek je z toho vítězného, který podal dosud neznámý ateliér Len+K, nadšený. „Očekával jsem, že návrhy architektů budeme muset zásadně korigovat, a to tím spíše, že nový pavilon vznikne ze starého slonince projektovaného v šedesátých letech. Ukázalo se, že to nebude potřeba. Vítězný návrh přesvědčil do té míry, že porota neudělila ani druhé místo,“ dodává. Z Bobka se tak stal zastánce otevřených architektonických soutěží. „U menších akcí si nejsem jist, zda by vygenerovaly výsledek odpovídající vynaložené námaze. U těch větších rozhodně,“ říká.
Snaha komory dosáhnout co nejlepších podmínek pro architekty ovšem občas plodí absurdity. Soutěže na podobu laseru se čeští architekti nakonec nemohli účastnit. „Přístup České komory architektů hodnotíme jako velice nevstřícný. Nedokázali jsme splnit pouze jejich finanční požadavky. ČKA nám sdělila, že v rámci soutěže dodá odborné členy poroty a od Fyzikálního ústavu AV ČR požadovala dvanáct milionů pro uchazeče soutěže a členy odborné komise. FZÚ AV ČR však takovou částkou nedisponuje a nemůže ji hradit z evropských strukturálních fondů v rámci projektu ELI Beamlines jako způsobilý výdaj,“ říká mluvčí projektu Markéta Holubová. Komora následně snížila částku na pět milionů. Na nabídku ústavu na statisícové odměny pro vítěze nepřistoupila a zahájila disciplinární řízení před stavovským soudem s autorizovanými architekty, kteří se soutěže účastnili. Pod vítězným návrhem ELI je nakonec podepsán londýnský ateliér Bogle Flanagan Lawrence Silver. Odměnou pro vítěze soutěže o návrh bylo, že s ním akademie uzavřela smlouvu o dílo.
Můžeme si za to sami Člen představenstva ČKA Petr Lešek s odstupem hodnotí případ ELI jako nešťastný a atypický. Tehdy ještě v představenstvu komory, které se poměrně dynamicky mění, neseděl.
Názory architektů na postoje komory nejsou ani dnes úplně jednotné. „Pokud komora striktně razí, že odměny v soutěži musejí být ve výši dvou procent investice bez ohledu na její specifika, příliš si zjednodušuje práci a řadu investorů od soutěží odrazuje,“ soudí například Kynčl. Jan Hájek z ateliéru M1 by uvítal jednodušší pravidla pro stavby do 20 milionů korun, kdy by zadavatel vítězi vyplatil takzvané skicovné ve výši 20 až 30 tisíc. Takových zakázek jsou dva tisíce ročně. „My také nemáme úplně čisté svědomí. Soutěže na veřejné zakázky se začnou vypisovat, až je začnou architekti sami požadovat a nebudou se zúčastňovat jiných forem. Stejně tak nás trápí případy, kdy vývoj komplikují sami architekti buď kvůli neshodě na ceně projektu, nebo kvůli nedodržení deklarovaného rozpočtu. A důvěru v institut architektonické soutěže podkopávají nepovedené a kontroverzní případy, kdy selhal buď vypisovatel, porota, vítěz soutěže, nebo samotná ČKA,“ říká Filip Landa, který o soutěžích připravuje obsáhlý materiál do dubnového čísla časopisu ERA. Neexistuje snad lepší příklad zpackané soutěže než ta na Národní knihovnu, po níž následoval politický a mediální amok. Ta se konala podle pravidel Mezinárodní unie architektů. Symbolickou tečku představuje nedávný rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1, který dal za pravdu ateliéru HŠH architekti, že se podmínky v průběhu soutěže měnily.
Historie Zlatá léta soutěží Tradice architektonických soutěží v tuzemsku sahá do devatenáctého století. Zlatou éru zahájila soutěž několika pražských architektů o stavbu Národního divadla v roce 1865. Ani normalizace tradici soutěží neutnula. V roce 1963 tak vznikl návrh televizního vysílače a hotelu na Ještědu, soutěž předcházela stavbě nemocnice v Motole, divadel ve Zlíně a v Brně, dostavbě pražského Národního divadla, hotelu Thermal v Karlových Varech a Internationalu v Brně, odbavovacích hal letiště v Ruzyni, Pragerovy budovy Národního shromáždění, československých pavilonů pro světové výstavy v Montrealu a Ósace. Proběhla i řada soutěží na městské celky – například sídliště Bohnice, Prosek, nebo Jihozápadní Město. „Po roce 1990 u nás proběhly čtyři mezinárodní soutěže, na návrhy pražské Hypobanky, revitalizaci Severních zahrad Pražského hradu, území ostravské Karoliny a na návrh Národní knihovny. Na jejich průběh ani výsledky nemůžeme být zvlášť pyšní,“ uvádí architekt a vysokoškolský profesor Miroslav Masák. l Architektonické soutěže Milionové rozpory Nejvyšší kontrolní úřad (NKÚ) vydal minulý měsíc zprávu, že se výstavba Fakulty chemicko-technologické v Pardubicích prodražila o 440 milionů korun na 1,359 miliardy korun, tedy o 48 procent. „My jsme dělali projekt jen do fáze dokumentace pro stavební povolení. Prováděcí projekt si už zpracoval dodavatel stavby sám. Ten měl tendenci některé věci měnit, my už jsme ale tahali za kratší provaz. Měnila se i statika, kde dodavatel preferoval jinou technologii,“ říká Ladislav Kuba z ateliéru Kuba & Pilař architekti – vítěz soutěže z roku 2001. Stavba dokončená v roce 2008 získala Grand Prix Obce architektů a v roce 2011 nominaci na Evropskou cenu za architekturu Mies van der Rohe Award. Oceňovaná Přírodovědecká fakulta v Olomouci, vzešlá taktéž ze soutěže, rovněž bere dech nejen svým výrazem. I tady se ukázalo, že je dvakrát tak drahá, než stanovil původní rozpočet. „Autorská práva jsme prodali univerzitě, ve výběrovém řízení na zpracování dokumentace pro územní rozhodnutí a stavební povolení jsme nedokázali přijít s nejlevnější cenou,“ vzpomíná Jan Hájek z ateliéru M1 architekti. Tvrdit, že pokud by měl architekt celý proces pod kontrolou, nemuselo k takovému prodražení dojít, však není ambicí tohoto textu. NKÚ nicméně
často poukazuje na to, že vedle úmyslně podhodnocených stavebních nákladů bývají chyby v předprojektové přípravě počátkem brutálního nárůstu nákladů veřejných investic. Architekti mimochodem už v této fázi většinou odhalí, že veřejní zadavatelé soutěží stavby za 400 milionů korun, přitom stavební program odpovídá miliardě. Jen těžko je ale možné po nich chtít, aby takové soutěže ignorovali. K vrcholům neschopnosti patří rekonstrukce a dostavba justičního areálu v Praze Na Míčánkách. Z původně rozpočtovaných 413 milionů se už v procesu přípravy projektové dokumentace stalo 1,6 miliardy korun. Městský soud tehdy převzal od ministerstva akci, aniž by přesně věděl, jaké jsou požadavky na areál. Soutěž na zhotovitele projektové dokumentace vyhlásil ještě předtím, než byl vůbec schválen investiční záměr. Projektant v podstatě navrhl jinou stavbu, než vysoutěžil. Zřejmě ale ne vlastní vinou. Tehdejší šéf NKÚ František Dohnal vzpomíná, že zadání znělo něco ve stylu „vyprojektuj soud“. Honorář pro projektanta 31 milionů korun byl ve finále z převážné části výsledkem domluvy, nikoli výběrového řízení. Konečná cena stavby překonala dvě miliardy. l
O autorovi| Hana Boříková • borikova@mf.cz
