Topolánkova vláda je v rozporu s tradičními českými zahraničními zájmy
Týdeník Euro se ve dvou článcích kriticky vyjádřil o zahraniční politice ČSSD. Podstatou kritiky je mínění autorů, že zahraniční politika ČSSD je v rozporu s „oficiální zahraniční politikou České republiky“. Pokusím se autory argumenty vyvést z omylu a poukázat fakty na zcela jiný problém: Je to naopak zahraniční politika Topolánkovy vlády, která je v rozporu s dlouhodobými zahraničněpolitickými zájmy České republiky.
Českou zahraniční politiku určují dlouhodobé české národní zájmy, jejichž kořeny sahají ještě do doby první republiky, a aktuální zahraničněpolitická situace. Jednoduše řečeno vnitřní a vnější faktory.
Mezi dlouhodobé české národní zájmy patří vedle budování a udržování vazeb v rámci států EU a USA také posilování spolupráce ve střední a východní Evropě, neboť situace v tomto regionu vždy velmi silně ovlivňovala postavení Československa a později České republiky.
Politika mnoha azimutů
ČSSD si vždy uvědomovala tyto základní principy, a proto politika jejích vlád byla vyvážená. Byla jak „proamerická“ (vstup do NATO v roce 1999 za vlády Miloše Zemana, souhlas s akcí proti režimu Slobodana Miloševiče, účast našich vojáků na zahraničních misích) a „proevropská“ (podpora vstupu do EU za vlády Vladimíra Špidly), tak vstřícná vůči sousedním státům v regionu v rámci Visegrádské čtyřky a Rusku. Vedle těchto hlavních os zahraniční politiky vlád v čele s ČSSD jsou zde i vedlejší, které jsem souhrnně zahrnul pod termín „politika mnoha azimutů“. Základním principem této politiky je budování vztahů se všemi státy, které mají význam v daném regionu. A navíc které o vztahy s ČR mají zájem a jež vytvářejí potenciální trhy pro české firmy. V této oblasti ČSSD navazuje na všestrannou zahraniční politiku prvorepublikového Československa, které reflektovalo hospodářský potenciál země a v rámci zahraniční služby se snažilo zajistit odbyt českým firmám v zahraničí. Česká republika ani její firmy nejsou natolik silnými hráči, aby mohly být těmi, kdo diktují. Musejí složitě budovat vztahy na zcela jiné bázi než velmoci či nadnárodní koncerny.
Šlendrián, nebo obrat?
Je smutné, že vláda Mirka Topolánka je v těchto základních principech s politikou vlád v čele s ČSSD diskontinuitní. Naprosto rezignovala na aktivní politiku v rámci zemí Visegrádské čtyřky - a to přesně v duchu odporu, který k tomuto společenství států měl a má čestný předseda ODS a prezident Václav Klaus. Některé výroky - především Alexandra Vondry - vůči Rusku budí dojem, jako bychom byli členským státem USA, a nikoli suverénní zemí. A také neaktivita naší diplomacie vůči Rusku v době, kdy vzniká ohnisko možného napětí mezi naším strategickým surovinovým partnerem a námi ohledně natolik choulostivé věci i s ohledem na naše postavení vůči sousedním státům, jakou je radarová základna USA, je projevem buď naprostého šlendriánství, anebo obratu české zahraniční politiky o 180 stupňů. Vždyť korektní vztahy s Ruskem a později Ruskou federací byly vždy z mnoha velmi pragmatických důvodů premisou každé vlády po roce 1989.
Absence principů
Samostatnou kapitolou je postoj Topolánkovy vlády vůči EU. Její politika je v této věci více než pokrytecká. Topolánek si uvědomuje, že voliči ODS velkou měrou podporují naši integraci v rámci EU, a proto se otevřeně nevyjadřuje protievropsky. Jeho „evropská“ politika však prakticky neexistuje. Výsledkem je, že než aby se jasně vyjádřil k Lisabonské smlouvě, šalamounsky přehazuje horký brambor na Ústavní soud. V neposlední řadě neodmítá názory některých svých antievropských „ultras“ v čele s Janem Zahradilem, kteří pohrozili, že v případě neschválení umístění radaru v ČR padne i Lisabonská smlouva. Přitom z pohledu jak krátkodobých (české předsednictví EU), tak dlouhodobých zahraničněpolitických zájmů ČR (posílení evropské integrace) je podobné kupčení naprosto neprincipiální a škodlivé. Leccos to ovšem vypovídá o principech zahraniční politiky ODS. Či spíše o jejich naprosté absenci.
Odkaz Československa
Jedním z důležitých znaků kontinuity v zahraniční politice je i dodržování principů, na nichž stát vznikl. Díky tomu se v rámci zahraničních vztahů a jejich smluvních zajištění konstituovala jeho státnost. Z těchto důvodů považuji přístup Topolánkovy vlády k otázce uznání Kosova za další projev naprosté absence dlouhodobé vize, kontinuity a rezignace na české národní zájmy. Česká republika by vzhledem ke svým historickým zkušenostem a s ohledem na vývoj integrace EU měla být jedním z prvních států, který odmítl uznat samostatné Kosovo. A tím se postavit proti podobným excesům na evropském kontinentu, které jsou nebezpečným precedentem pro další podobné případy a jež mohou způsobit nestabilitu jak v Evropě, tak v celém světě. A v neposlední řadě jde i o náš vztah k nejbližšímu z našich spojenců, ke Slovensku, které s takovým aktem má samozřejmě reálné problémy. Zapomínáme snad na naši společnou historii? Pokud by něco takového nastalo ještě v nedávné době našeho společného státu, na který se tak často všichni hrdě odkazujeme, pak bychom přece nemohli, byť jen v náznacích, o uznání Kosova uvažovat. Odkaz Československa zavazuje v rámci naší zahraniční politiky i ČR v jejích postojích.
Aktivní ČSSD
V neposlední řadě jsou jednou z oblastí zahraniční politiky, která má velmi silnou tradici již od dob prvorepublikového Československa, lidská práva. Na tento odkaz jsme díky Václavu Havlovi navázali i po roce 1989 a ČSSD se k tomuto principu naší zahraniční politiky hlásí. Na všech svých zahraničních cestách, které zmiňované články v týdeníku EURO popsaly, jsem otázku dodržování lidských práv zmínil. V Sýrii - při přijetí u prezidenta Bašára Asada - jsem žádal o propuštění jednoho z politických vězňů. V Číně jsem jednal s představiteli vlády o zlepšení pracovněprávních podmínek čínských dělníků.
Když například Mirek Topolánek navštívil Vietnam, o lidských právech ani nehlesl. Omezil se pouze na úžas nad všudypřítomným „vietnamským úsměvem“. Ani jsem neslyšel, že by o lidských právech jednala delegace vlády kdekoliv jinde, ať již to byl Pákistán či Gruzie. Chápu, že černobílé vidění světa je pro hlupáka snadnější, ale stále doufám, že mezi českými žurnalisty nejsou jen oni.
Z těchto a z mnoha dalších dílčích důvodů jsem přesvědčen, že zahraniční politika ČSSD je kontinuální a dodržuje české národní zájmy. To, že se od tradičních principů české zahraniční politiky odchyluje vláda Mirka Topolánka, není problémem ČSSD. Je to ovšem hlavní důvod, proč je aktivní zahraniční politika ČSSD tak potřebná.
Polemika
Na článek komentátora Českého rozhlasu 1-Radiožurnálu Petra Nováčka Nejsme malé děti na písečku (EURO 17/2007) a na názory některých manažerů vyjádřené v rubrice Barometr v článku Posun k banánové republice (EURO 17/2008) zareagoval předseda ČSSD Jiří Paroubek.
