Investice Nomury v Česku podle Dillarda zatím zisk nepřinesla
Hlavní akcionář Investiční a Poštovní banky (IPB), nadace Saluka Investment, požaduje na českém ministerstvu financí jako odškodné za IPB 30,5 miliardy korun. Tímto krokem si evidentně chce Nomura zajistit ziskovost své investice v České republice, neboť jak uvedl bývalý člen dozorčí rady IPB Randall Dillard v rozhovoru s týdeníkem EURO, v současné době není investice Nomury ani zisková, ani ztrátová. Nezaplatí–li resort financí v průběhu následujících pěti měsíců, přijde podle Dillarda ke slovu arbitrážní soud ve Stockholmu. Saluka poslala nárok, který uplatňuje, ministerstvu zahraničních věcí, jež ho musí předat financím, zhruba před měsícem. Odvolává se přitom na smlouvu mezi ČR a Nizozemskem o ochraně investic. „Jde o běžné dohody, jichž má každá země s dalšími státy celou řadu a které vycházejí ze základních principů mezinárodního práva, tvrdí Dillard. Ve smlouvě se Česká republika zavázala, že nebude žádným způsobem diskriminovat investory v ČR a že bude se všemi nizozemskými investory zacházet spravedlivě. Zakotvuje i to, za jakých podmínek může stát zasahovat do chování investorů. Tato smlouva byla podle Dillarda porušena. „Český stát rozdal 300 miliard korun na dotacích všem největším českým bankám kromě IPB. To mělo velký dopad na konkurenční pozici IPB a její přístup ke kapitálu. Tím byl investor diskriminován, tvrdí Daniel P. Jackson z Nomury. Proč by kdokoliv investoval v daném odvětví, když hlavní konkurenti mají neomezený přístup ke státnímu kapitálu, u něhož stát nepožaduje žádnou návratnost, dodává. Stát totiž podle něj nenavyšoval kapitál velkých bank, neupisoval akcie, ale dával dotace. Úspěch asi stěží. Advokát Richard Wagner říká, že takto obecně formulovaná obvinění zatím nesignalizují šanci Nomury na úspěch. „O diskriminaci ve smyslu ochrany investic v tomto případě rozhodně nejde. A na základě případného porušení asociační dohody nelze dosáhnout žádných hmotně právních důsledků pro soukromý subjekt, říká muž, který mimo jiné působil jako zástupce stálého představitele České republiky při WTO či v radě stálé mise při OSN a Obchodním výboru Evropské hospodářské komise. Podle tohoto uznávaného odborníka na mezinárodní obchodní právo by bylo diskriminací, kdyby Česká republika přistupovala například jinak k českým a jinak k nizozemským akcionářům IPB nebo kdyby zvýhodňovala identické výrobky domácích producentů proti zahraničním. „Musí jít vždy o konkrétní případ, ne obecné počínání státu na trhu, konstatuje. Kromě diskriminace už smlouva mezi Nizozemskem a Českou republikou hovoří pouze o dosti vágních termínech, jako například spravedlivém zacházení. To by bylo porušeno zřejmě jen nezákonným postupem. V této souvislosti je podle Wagnera důležité, že státní subvence a garance poskytované velkým českým bankám probíhaly se souhlasem Úřadu pro hospodářskou soutěž (ÚOHS). Ten na ně musel udělovat výjimky ze zákona o veřejné podpoře. Právě udělování těchto výjimek by mohlo zaujmout Radu přidružení Evropské unie nebo i Evropskou komisi. „ÚOHS totiž musí sledovat kritéria asociační dohody a o tom, zda je neporušil, je samozřejmě možné diskutovat. I kdyby však orgány unie došly k závěru, že ano, nemůže z toho profitovat soukromý subjekt, uvádí Wagner. Říká, že Nomura může maximálně tak podat podnět unii, aby se praktikami českého státu vůči bankovnímu sektoru zabývala. Jištění předem. Do smlouvy o koupi IPB Nomura podle Dillarda požadovala zařadit bod o tom, že když stát vystaví nějakou záruku při privatizaci českých bank, dá ji dodatečně i Nomuře. To tehdejší ministr financí Ivan Pilip odmítl s tím, že jeho plnění by nemohl zajistit. Od něj nakonec podle Dillarda Nomura obdržela dopis, který ovšem není právně závazný. „V tom dopise stálo, že nebudou poskytovány žádné zvýhodněné podmínky při privatizaci ostatních bank, tvrdí Dillard. I proto, že garance nedostala, se nakonec Nomura rozhodla převést vlastnický podíl na IPB do účelově zřízené Saluky, a minimalizovat tím riziko pro Nomuru. Ze stejného důvodu i po zavedení nucené správy ohlásila, že IPB není dcerou Nomury a de facto s ní nesouvisí. „Šlo o smlouvu o prodeji konkrétní banky a bylo by irelevantní dávat do ní záruku o tom, jak se stát bude chovat k ostatním bankám, uvedl v rozhovoru pro týdeník EURO Pilip. Pokud nějaký takový dopis existuje, jde o obecné tvrzení, obecný názor na to, že velké banky se nemají čistit, dodal s tím, že Nomura stejně jako později třeba Erste Bank znala podmínky koupě a tomu přizpůsobovala cenu. Mysleli jsme to dobře. Podle Dillarda by transakce navržená Investiční a Poštovní bankou, respektive Nomurou, na prodej podniku IPB italské Unicredito a pojišťovně Allianz minimalizovala náklady státu, zatímco smlouva uzavřená mezi státem a ČSOB bude pro daňové poplatníky výrazně dražší. „Naše analýzy dokazovaly, že hodnota očištěné IPB by se pohybovala mezi 66 až 88 miliardami korun, přičemž předchozí pomoc státu by nepřekročila 30 miliard korun a Nomura by navýšila kapitál banky zhruba o dvacet až třicet miliard, tvrdí Jackson. Takový postup podle jeho slov Nomura navrhla předsedovi vlády pár týdnů předtím, než stát zavedl v IPB nucenou správu. „Krátce před zavedením nucené správy auditor Ernst & Young odhadoval, že IPB chybí na opravných položkách zhruba 21 miliard korun. Odhad společnosti PricewaterhouseCoopers, která také pracovala na auditu, protože jsme si Ernst & Young nebyli jisti, zněl na 32 miliard korun. Dokonce jsme je požádali o nejhorší scénář a oni řekli 41 miliard korun. Výsledky těchto analýz byly dány k dispozici ČNB a ministerstvu financí, uvedl Dillard v rozhovoru s týdeníkem EURO. V nejhorším případě tak podle něj náklady na očistu banky mohly tehdy dosáhnout 30 až 40 miliard korun. Zástupci Nomury připustili, že o neočištěnou IPB neměli investoři zájem. Současně, jak uvedli, jednala Nomura o prodeji i s dalšími zájemci, včetně KBC Bank. Pro UniCredito a Allianz se rozhodla proto, že nabízely za IPB po očištění nejvyšší cenu, a to kolem 40 miliard korun. Politika. „Určitá skupina lidí v ČR se rozhodla, že pro ni bude výhodné převést IPB do rukou ČSOB, tvrdí Dillard. Cílem pařížského dokumentu nebylo stabilizovat bankovní sektor, ale převést podnik IPB do rukou ČSOB a minimalizovat zapojení nuceného správce v tomto procesu, jak vytrvale opakuje zástupce Nomury. Na konci jednání s centrální bankou a ministerstvem financí o IPB byla podle Dillarda situace tak špatná, že Nomura napsala ministru zahraničních věcí, že nelze jen tak vyvlastnit banku a dát ji kamarádům. „Pan Kavan s námi jednal velmi seriózně a zřejmě byl jedním z lidí, kteří ve vládě upozorňovali, že tady může dojít k porušení mezinárodních zákonů, uvedl Dillard. Podle tiskového odboru ministerstva zahraničních věcí se Kavan s Dillardem sešel na jeho žádost a v podstatě se nechal informovat o situaci kolem IPB.
