„Poslanci schválili novelu, která za zveřejnění jména jakékoliv oběti či zveřejnění odposlechů umožňuje až pětiletý trest vězení… Kdo například napíše do novin větu ‚Václav Kočka byl zavražděn‘, může jít až na pět let do vězení.“ Takové výroky lze nalézt mezi internetovými reakcemi na dění v Poslanecké sněmovně (tento na www.ihned.cz/pokorny). Do jaké míry má tento výrok vůbec něco společného s realitou?
Zoufalé nářky
Je pravda, že Poslanecká sněmovna nic neschválila, ale propustila druhým čtením návrh novely trestního řádu (nepřímo novelizující též trestní zákon). Jádrem pozdvižení je pasáž kriminalizující neoprávněné nakládání s osobními údaji – ale pozor! – zpracovávanými v průběhu trestního řízení nebo v souvislosti s výkonem veřejné správy. Není tedy jasné, co mnohé tak rozčiluje. Kriminalizováno je pouze neoprávněné nakládání s takto vzniklými údaji. Pokud však podobné informace zjistí novináři jinak, mohou jim všichni políbit šos. Nadto dle trestního řádu mohou získat od orgánů činných v trestním řízení zajímavé informace, které přímo souvisejí s trestním řízením a neohrožují objasňování trestného činu. Nic nechrání „pachatele“ v průběhu trestního řízení, protože ten je znám až poté, co odsuzující rozsudek nabude právní moci. I bulvární novináři musejí do té doby ctít presumpci neviny.
Dost zoufale znějí nářky, že poslanci novinářům takto zabrání v odhalování nešvarů. Kontrolní role médií je však ponejvíce účinná prozaickou konfrontací úředních materiálů s platnými zákony. V takzvané operativní fázi mohou média na cosi poukázat, ale těžko něco v trestněprávním smyslu objasnit, protože jejich zjištění až na výjimky nejsou procesně využitelná.
Některým médiím schází zkušenosti, a proto se někdy dopouštějí naivních či tendenčních interpretací těch informací o trestné činnosti. Dokonce se zdá, že by přijatá norma mohla některé novináře v jejich prospěch malinko zbrzdit, a tím ochránit před důsledky soudních rozhodnutí. Nelze totiž vyloučit, že se osoby, kterých by se zveřejněné „odposlechy“ týkaly, budou bránit civilní žalobou. A pak bude na novinářích, aby soud přesvědčili, že je pravda to, čemu oni sami věří. Velmi případně poznamenává Tomáš Sokol, že použití odposlechů z trestního řízení jako důkazů v civilním sporu je vysoce nepravděpodobné.
Morálka versus kšeft
Vyvstává řada otázek. Jaké materiály se vlastně novinářům dostávají do rukou? Za jakých okolností, s jakým úmyslem, od koho, jak časované, jak důvěryhodné, jak selektované, jak cílené? Mnoho nářků zaznívá od starých policistů i zpravodajců (a nejen u nás), že ti dnešní si velmi ulehčují práci extrémním spoléháním na takzvaný sigint (signální zpravodajství, kam patří i odposlechy), na úkor humintu (lidských zdrojů). Celá kniha by se dala napsat o mylných, neodborných, trapných a až záměrně scestných interpretacích informací z technických prostředků, které většinou postrádají k porozumění dostatečný kontext. Dalším problémem je však současná role médií, kdy komerce začíná převažovat nad veřejným zájmem a jakési morální sebeomezení médií je iluzorní.
Reakce státu na úniky informací z trestního řízení novelou trestních kodexů je těžkopádná. Kdyby politici nechali odposlechy unikat, národ by se řehtal, pobavil – a nic by se nedělo. Podobně jako nechala StB zřejmě cíleně uniknout videonahrávku projevu generálního tajemníka KSČ Milouše Jakeše z Červeného Hrádku v roce 1989. Lidé řvali smíchy – a nic. Současná poněkud kontroverzní situace však může přivést občany k zamyšlení nad svým postavením, nad rolí médií, postavením politiků a efektivitou orgánů činných v trestním řízení. Nedávno přišli ve větším počtu k volbám a něco si ověřili. Možná dostanou nápad řešit i toto. Všechno zlé je pro něco dobré. Novelo, vítej!
Praporek:
Kontrolní role médií je ponejvíce účinná prozaickou konfrontací úředních materiálů s platnými zákony
