Divadelní klasika dostala nový nádech, svěží humor, originální propracování postav, a navíc přináší kvalitní fyzické, hudební a herecké výkony.
Foto: Divadlo v Dlouhé
Když jsem usedal v Divadle v Dlouhé, přiznávám, že jsem byl mírně skeptický ohledně toho, co mi zdejší soubor v následujících dvou a půl hodinách představí. Rozhodně jsem nečekal, že to bude dost možná jeden z největších zážitků pomalu končící divadelní sezony. Důvodů k nadšení bylo víc. Zpracování nejen vůbec neuráží původní klasické podání, naopak posouvá děj dál a divákovi předkládá mnohem stravitelnější pojetí, které snadno připoutá jeho pozornost, navíc i pobaví. Text inscenace vychází z vydařené úpravy Miroslava Macháčka, jehož režie se tentokrát zdařile chopil Jan Borna.
Divadelní fraška přináší syrový obraz života na českém venkově a nahlíží do pokřivených i poctivých duší jeho obyvatel. Během děje se tak představují vesničané chytří, vychytralí, proradní, vypočítaví, závistiví i naprosto tupí. Nejčastěji se konfrontují v centru dění, kterým je místní knajpa. Hlavní slovo na vsi má starosta Dubský (v podání Miroslava Táborského) a první předseda, sedlák Bušek (Miroslav Hanuš). Právě oni jsou příkladným ztvárněním věčného sousedského předhánění – furiantství.
Mezi další dějotvorné postavy patří neustále mudrující vysloužilý voják Bláha (Jan Vondráček) a jeho ševcovský kamarád Habršperk (Pavel Tesař), jejich rozumný protipól představuje starostova manželka Markýtka (Marie Turková). Barevnou škálu postav nabízí také krejčovská rodinka, v níž lehce retardovanou dceru Kristýnku hraje nezapomenutelně Klára Sedláčková-Oltová.
Pódium, které žije aktuálním dialogem postav, nepostrádá ani děj v pozadí na speciálním zešikmeném pódiu, na něž aktivně vstupují ostatní aktéři i přesto, že nemají svůj mluvený či pěvecký part. Divákův zrak tak neodpočívá, naopak žije rozmanitostí děje a různorodostí projevů postav. Hudbu i zpěv zajišťují sami herci a působí při tom sehraným dojmem. Sousedské pošťuchování je doladěno do hysterických okamžiků, ve kterých si mužští aktéři strhávají šaty v očekávání rvačky. Vyhrocených situací je v ději hned několik. Umožňuje to hlavně vyškrtnutí poetických částí hry. Děj díky tomu dostal větší obrátky. Ženská, rozumnější část obyvatelstva vísky nabízí pro změnu hlasovou kulisu a bravurní, i když jen jednorázové herecké výstupy.
Doufám, že Naši furianti budou ozdobou i následující divadelní sezony, jsou totiž povedeným příkladem úpravy klasické látky pro moderního diváka.
Hodnocení Vládi Baráka: 90 %
