Celá show kolem odchodu Británie z Evropské unie začala absurditou. Všichni brexitéři - v dřevních dobách Margaret Thatcherové se jim říkalo spíš euroskeptici - uvádějí jako hlavní důvod své nespokojenosti s členstvím v Evropské unii fakt, že evropské zákony jsou nadřazeny zákonům britským.
Zákonodárná moc britského parlamentu je Britům - právem - drahá. Implikuje důvěru v zastupitelskou demokracii, v instituce obecně a ještě šířeji ve stávající řád věcí. A skutečně, po 350 let existence (fundamentalisté zde budou mluvit o 800 letech a klidně je v tom nechme) slouží londýnský parlament své zemi nápadně dobře. Máme tu moudrost, tradice, zodpovědnost a takové věci, chápejte. Není divu, že když jde o důležitá rozhodnutí, chtějí je Britové svěřit Westminsteru a nikam jinam.
Tedy kromě otázky setrvání v Evropské unii. Na to jsou moudrost, tradice a zodpovědnost londýnských poslanců najednou jaksi krátké; to je třeba prohnat referendem.
Křiklavější rozpor aby pohledal. A také to nezůstalo bez následků. Jak absurdně hra o brexit začala, tak také pokračuje. Jen s tím rozdílem, že na počátku byla obětí pouze názorová konzistentnost zastánců brexitu, ale nyní je na řadě drtivá většina Britů.
Den D: 11. prosinec
Po dobře popsaných peripetiích - od výsledku referenda v roce 2016 až po ministerské rezignace letos na podzim - se blíží koncovka. V neděli 26. listopadu přistoupila Evropská rada na dohodu o vystoupení Británie z Unie; teď se čeká na 11. prosince, kdy se totéž očekává od britského parlamentu. Ministerská předsedkyně Theresa Mayová předložila smlouvu o brexitu řečenému moudrému zákonodárnému sboru. Když ji schválí (pokud ne, bude to také zábavné, ale k tomu se ještě dostaneme), probudí se přes šedesát milionů britských občanů 29. března příštího roku s vědomím, že již nejsou zároveň občany Unie.
Kdo si myslí, že tím to celé končí, mýlí se. To jen skončila rozcvička; skutečný mač nastane až v tuto chvíli v podobě vyjednávání o podmínkách dohody o obchodu přes Lamanšský průliv. A do tohoto mače nastoupí Britové s roztrženým obočím.
Zelená pro brexit: lídři EU podpořili text dohody
„Síla je na naší straně,“ řekl podle listu Financial Times na to téma bez obalu Martin Selmayr, známý přídomkem „nejmocnější byrokrat planety“. Jeho funkce se jmenuje generální tajemník Evropské komise, ale v praxi funguje jako diplomatický bodyguard jejího šéfa Jeana-Claudea Junckera. Když je zapotřebí někomu, řekněme, natrhnout obočí, Selmayr je vždy po ruce. (Když se na začátku vyjednávání o brexitu Juncker rozhodl pouštět novinářům drby o tom, jak špatně je Theresa Mayová připravená, použil k tomu právě Selmayra. Bodyguard za to potom od odpůrců schytal své, ale zase byl povýšen z Junckerova pobočníka na tajemníka komise.)
Tentokrát Selmayrovo sebevědomí nikdo nezpochybňuje. Zaprvé je evropská ekonomika šestkrát větší než britská, což samo o sobě dává Bruselu převahu. Co však je důležitější, Britové si v prvním kole jednání - při právě končící rozcvičce - nedokázali vybojovat žádnou poměrnou výhodu, jíž by handicap alespoň částečně vyrovnali. „Nebudeme si nic nalhávat - bude to brutální,“ citují Financial Times jiného evropského diplomata, jenž zjevně nebyl z vidiny nadcházejícího střetu nijak zkroušen.
Sledi a tresky
V čem bude ona brutalita spočívat? Obě strany mají zájem na co nejjednodušším obchodování, ale priority se v různých čertovských detailech liší. Jednou z nich jsou ryby.
K britským břehům si jezdí zejména francouzští, nizozemští a belgičtí rybáři pro značnou část své obživy. To velmi mrzí anglické rybáře, kteří mají logicky pocit, že co má co nějaký žabožrout líčit na britské tresky a sledě, kteří by před Hitlerem nikdy nekapitulovali. Anglické rybářské komunity také patří k těm nejradikálnějším zastáncům brexitu. Kdyby Britové zamezili přístup všech cizích rybářských plavidel, úlovek jejich vlastních rybářů by prý rázem stoupl o 60 procent.
Potíž je v tom, že rybáři méně doceňují druhou logickou stránku téhož: že totiž udatné britské sledě a tresky musí někdo kupovat, nejspíš právě řečení žabožrouti. Objem britského ročního vývozu ryb do EU čítá za daného stavu věcí 1,3 miliardy liber; pokud se Brusel s Londýnem nedohodnou, hrozí rybám mastné dovozní clo. Zároveň by přebytek ryb na domácím, britském trhu srazil ceny dolů. Výsledkem by tedy bylo, že v Nizozemsku, Belgii a Francii by byly vzácné a nestoudně drahé, zatímco v Británii by jich byla všude spousta za pár šupů a rybáři na obou stranách by na tom tratili. Pokud vás napadlo, že to je učebnicový příklad důvodů, pro něž se rozumné země pokoušejí zbavit vzájemných celních překážek, máte naprostou pravdu.
Britové však půjdou do boje o ryby s jednou rukou za zády, protože o rybolovu se jedná ve zvláštním režimu, odděleně od ostatního obchodu. Pokud by dohoda o rybách do roku 2020 nevznikla, hrozí Unie právě zavedením cel - a Londýn nemá, jak by odpověděl. A proč že zrovna ryby fungují v separátním módu? Protože si to vymohli unijní vyjednavači během rozcvičky. Britové to buď podcenili, nebo tomu nebyli schopni zamezit. Tak či tak, jedna z mála pák, kterou na Brusel měli, přestala účinkovat: rybami držet Unii v šachu nebude možné.
Bomba jménem Irsko
Britská vláda tak bude mít na vybranou: buď poruší jednoznačný slib daný rybářům, nebo - nebo ohrozí celou dohodu o obchodu. Francouzský prezident Emmanuel Macron se již nechal slyšet, že přístup pro rybáře ze sladké Francie ke břehům hrdého Albionu je podmínka sine qua non.
Asi nedá moc práce odhadnout, jak takové rozhodování ve Whitehallu dopadne. Pokud by ministerská předsedkyně (bude-li Theresa Mayová tou dobou ještě ve funkci) chtěla problém po kohlovsku „vysedět“, skočí na ni z druhé strany - z Irska. Pokud totiž dohoda do července 2020 nebude hotova, automaticky se spustí nouzový režim v Severním Irsku: cla, energetika a pohyb zboží budou spadat do jurisdikce Evropské unie (a tudíž pod Evropský soudní dvůr v Lucemburku), zatímco ostatní záležitosti - především pohyb osob, se budou řídit zákony britskými.
To by namísto jedné „tvrdé“ hranice mezi Irskou republikou a britským Severním Irskem vytvořilo dvě „měkké“ hranice. Jedna by vedla mezi Dublinem a Belfastem, druhá mezi Belfastem a Londýnem; jejich součet by tvořil onu obávanou hranici tvrdou.
Bylo by to parádní. Ekvivalent v osobní přepravě lze popsat zhruba tak, že vystoupíte na letišti, kterým jste byli dosud zvyklí nerušeně projít a maximálně zamávat na rozloučenou pohledné letušce. Bude vás tam čekat jedna kontrola na křestní jméno, jedna na příjmení, jedna na vstupní vízum, jedna na příruční zavazadlo a jedna na ostatní zavazadla; u každé bude příslušná fronta. Uděláte všechno, abyste to nemuseli už nikdy absolvovat. Není divu, že něčemu takovému se chtějí obě strany vyhnout. Co z toho plyne? Že byste nechtěli být britským rybářem, který vsadil na předbrexitové sliby.
Blázinec, nebo hůř?
Pokud vás napadlo, že tohle celé je jeden velký nesnesitelný opruz, je tu pro vás jedna špatná zpráva. Znamenalo by to totiž, že vše jde hladce. První podmínkou je, že britský parlament rámcovou dohodu (která teprve umožní celý ten výše popsaný cirkus) schválí. To není nijak jisté. Dosud neustále sílící odpůrci v řadách vládních konzervativců by museli svůj postoj přehodnotit plus by museli dohodu podpořit i někteří opoziční labouristé. Není to pravděpodobné, ale možné ano.
Co se však stane, když parlament shodí dohodu ze stolu? Jsou celkem tři možnosti. Když dohoda neprojde rozdílem zhruba padesáti či méně poslanců (to je odhad časopisu The Spectator, jenž se v takových věcech vyzná), dá to ministerské předsedkyni možnost ještě jednoho pokusu. Ten by mohl projít, pokud by trhy zareagovaly na prvotní neschválení prudce negativně. V kuloárech se o tom mluví jako o verzi „TARP“ podle Obamova zákona o pomoci bankám v roce 2009, jenž prošel jen proto, že kongresmani byli vyděšení právě z reakce finančních trhů.
Analýza britské vlády: Brexit v jakékoli podobě oslabí britskou ekonomiku
Pokud by tedy parlament nakonec dohodu schválil, následuje výše popsaný blázinec. A to je ta dobrá verze; pokud dohoda neprojde ani napodruhé (což je ve výsledku totéž jako neúspěch prvního hlasování o více než 50 poslanců), bude hůř. Lze očekávat, že v takovém případě se vzbouření - a dílčím úspěchem posílení - toryové pokusí Mayovou sesadit. Zároveň se opoziční labouristé pokusí prosadit předčasné volby. Oba požadavky mají jistou šanci na úspěch. Oba také znamenají ztrátu času potřebného k vyjednání alespoň čehosi s Bruselem, než přijde 29. březen. Na řadě je odchod Británie za podmínek daných Světovou obchodní organizací, tedy nejhorší možná varianta pro všechny.
Pak je tu druhá možnost, o kterou se může pokusit skupina proevropsky - či alespoň trochu realisticky - smýšlejících ministrů (ideálně za podpory poslanců z obou velkých stran). To by vyžadovalo minimálně výměnu v Downing Street; nový ministerský předseda by mohl v Bruselu přiznat, že jednání se nepovedla a že jako ústupové řešení je možné britské členství v Evropském hospodářském prostoru. Téhle verzi se říká „Norsko plus“, protože by zhruba kopírovalo vztah, jejž Unie udržuje s řečenou skandinávskou zemí. Nevýhodou z britského pohledu je fakt, že by Londýn musel přistoupit na princip volného pohybu osob, ovšem s výjimkou „výjimečných podmínek“. Protože výjimečné podmínky jsou z definice věcí k jednání, mělo by to za daného stavu věcí zastáncům brexitu vyhovovat. Výhodou naopak je, že by Británie nebyla vázána rozhodnutími Evropského soudního dvora. Právě plus minus norská varianta vypadá jako to nejvýhodnější, co se může Britům podařit vyjednat (ať už k tomu cesta povede jakkoli).
Dopady brexitu v Česku: o práci může přijít 40 tisíc lidí, HDP se sníží až o 55 miliard
Referendum číslo dvě
Konečně třetí možností je druhé referendum. Dosud se všichni v Londýně dušují, že na něco takového nepřistoupí za žádnou cenu - ale víme, že řeči se vedou a voda v Temži teče. Pokud Mayová boj o rámcovou dohodu napoprvé prohraje, mohl by jí dostatečně vysoký počet poslanců nabídnout dohodu: budeme hlasovat pro, pokud zároveň bude vyhlášeno druhé referendum. Otázka v něm bude znít - buď tato dohoda, nebo členství v Unii.
To je samozřejmě těžkotonážní spekulace, ale nebylo by to o nic nesmyslnější než leccos z toho, co se kolem brexitu v Londýně již za poslední dva roky událo. Ponechávalo by to samozřejmě nezodpovězenou otázku, jak by na takový vývoj reagoval Brusel. „Evropská unie se nijak netají tím, že by byla otevřená možnosti prostého zrušení celého brexitu z britské strany,“ píše k tomu The Spectator.
Z toho plyne, že ať dopadne 11. prosince hlasování ve Westminsteru jakkoli, žádný klid nás po něm nečeká. A zároveň je tu poučení pro ostatní potenciální exitéry. Bruselští byrokraté se možná zabývají zbytečným mikromanagementem a jejich agenda je často sporná; ale také jsou to špičkoví profíci. Pustit se do křížku s Michelem Barnierem a Martinem Selmayrem vyžaduje o hodně lepší výkon, než jaký předvedli od roku 2016 Britové.
Dále čtěte:
Brexit: bolí to a bude bolet ještě mnohem víc
Britský parlament o dohodě o brexitu rozhodne 11. prosince. Mayová: Odmítnutí by znamenalo rozkol
Přípravy na brexit. Šéf Juty Hlavatý prodal své podíly v Anglii
Další důsledek brexitu: Londýn ztratil vedoucí pozici mezi finančními centry
Obchodní válka i brexit aneb Proč musí mít Česko nachystány ekonomické záložní scénáře
Špatný brexit připraví automobilový průmysl o desetitisíce míst, varuje šéf Jaguaru
Zemětřesení v britské vládě. Ministr pro brexit Raab a ministryně práce McVeyová rezignovali
Většina Britů si nepřeje brexit, chtěla by nové referendum
Další pokrok v dohodě o brexitu? Mayová s Junckerem prý dali směr další práci vyjednavačů
