R o z p a k y s v ě t o v é h o k a p i t á l u
Brazilská krize zesílila volání po větší regulaci toku světového finančního kapitálu. Politici došli ze strachu z trhu dokonce až k myšlence pevného navázání japonského jenu, amerického dolaru a eura. Zatím jde ale spíš o politický sen a finančníci doporučují zvýšit regulaci nikoliv omezením pohybu peněz, ale dodáváním většího množství informací na trh.
Myšlenka pevného navázání kursů dolaru, jenu a eura je snem, z něhož je zřejmě nutné se probudit. Sní přitom především politici, zástupci centrálních bank včetně Evropské centrální banky (ECB) jsou poměrně razantně proti. Fixní kurs mezi třemi hlavními měnami by sice zbavil analytiky, investory a makléře pesimistických nálad, díky kterým dochází a bude docházet k větším kursovým výkyvům, a výrazně ulehčil alokaci finančních zdrojů, které by zbavil právě výrazné závislosti na pohybech kursů. Nikdo ale nedokáže odpovědět na otázku, kam fixní kursy nastavit, či zda jim stanovit nějaké pásmo a jak jej v budoucnu měnit.
Nic netrvá věčně
Kurs v podstatě nelze nastavit tak, aby byl upevněn „nastálo , protože optimální kurs mezi měnami musí být proměnlivý, a to podle hospodářského cyklu těchto zemí. Jinými slovy, například nyní by s ohledem na dlouhotrvající recesi v Japonsku bylo žádoucí, aby kurs jenu oslaboval, kurs dolaru naopak díky překvapivě dlouhé konjunktuře USA stoupal, a tím držel na uzdě inflaci (již by jinak rostoucí ekonomika táhla nahoru) a kurs eura stagnoval. Ovšem poté, co splaskne bublina optimistických nálad na akciovém trhu Spojených států, bude zapotřebí, aby kurs dolaru zamířil směrem dolů, naopak eura směrem nahoru a jen by měl zřejmě stagnovat. Ostatně sám předseda americké centrální banky Fed Alan Greenspan minulý týden znovu naznačil, že americké akcie již mohou být předražené. Poradce amerického prezidenta Fred Bergsten dokonce hovoří o tom, že kurs dolaru je nyní již silně nadhodnocen, protože jeho úroveň neodpovídá dlouhodobým makroekonomickým ukazatelům ekonomiky a předpovídá jeho prudký pád, který bude podle něho příčinou další světové krize.
Takže je sice špatně, pokud kursy jenu dolaru a eura budou příliš kolísat, ovšem je to lepší než varianta, při níž by na sebe byly napevno a nastálo navázány. Zřejmě směr, kterým by se dalo jít, jsou úvahy o zavedení fluktuačního pásma, a to kolem deseti až patnácti procent. A pokud by se dostalo jako deklarace do povědomí obchodníků, kteří by jej zahrnuli do svých očekávání, tak by možná ani nemuselo být stanoveno jako hranice, za níž se nesmí. Fakticky totiž jakékoliv pevné pásmo přestane mít smysl tehdy, přijde-li silný vnější šok, neboť se stejně zhroutí.
Mráz přichází z Tokia
Myšlenka pevného navázání kursů tří klíčových měn, jenu, dolaru a eura, je reakcí na vypuknutí zatím poslední finanční krize, a to v Brazílii. Na konferenci ministrů financí zemí Evropské unie a východní Asie ve Frankfurtu nad Mohanem předminulý týden ji „nadhodil japonský ministr financí Kiiči Mijazava, ovšem nesetkal se s větším pochopením ekonomů. Snaha Japonska o stabilní kurs je však pochopitelná. Tato země se snaží vyprostit z deprese, ovšem její abnormálně nízké sazby a trvající deflace v podstatě neumožňují nastartovat ekonomiku přes snížení úroků. Země tak může dodat do ekonomiky zdroje z veřejných rozpočtů, nebo držet znehodnocený kurs, a tím podpořit export. Proto by zřejmě Japonci chtěli zafixovat dnešní úroveň slabého jenu. Je to chytání stébla, protože podíl exportu na HDP činí v zemi vycházejícího slunce pouze zhruba deset procent.
S myšlenkou pevného navázání kursů jenu dolaru a eura koketovali ve Frankfurtu i německý ministr financí Oskar Lafontaine a francouzský ministr financí Dominique Strauss-Kahn, neboť se oba vyslovili pro vytvoření tripolárního systému, ovšem zřejmě neměli na mysli přímo pevné navázání měn. Ostře se proti jakémukoliv cílení kursu vyslovil guvernér ECB Wim Duisenberg a odvolával se na zásadu, na níž se ministři EU dohodli před dvěma lety, podle níž lze cílit směnné kursy pouze ve zcela mimořádných situacích. Přitom rok 1999 odhaduje ECB jako poměrně příznivý ať už z hlediska vývoje inflace, či úrovně úrokové míry v eurozóně. Další šanci na prosazování alespoň vytvoření „řízené flexibility kursů tak budou mít tito dva ministři zřejmě na summitu EU v Kolíně nad Rýnem.
Regulace ano, ovšem…
Více než myšlenka pevných kursů mají šanci na vyslyšení návrhy na větší kontrolu kapitálových toků, jejichž cíl by byl totožný - stabilizovat světový finanční trh a omezit hrozbu dalších měnových krizí. Ačkoliv agenturní zprávy a stránky tisku se jen hemží dalšími a dalšími prohlášeními na toto téma, o konkrétních návrzích se až tak moc nehovoří. „Změny jsou nutné, ale nepůjde to rychle, řekl již loni lakonicky americký ministr financí Paul Rubin a zdá se, že má pravdu. Důvodem je mimo jiné skutečnost, že jednotliví zastánci větší regulace se rozcházejí v tom, zda trhy omezit, nebo jen zprůhlednit, a tedy vlastně podpořit. Volání po razantních opatřeních začalo již po asijské krizi, ale s konkrétními představami zatím přišel jen miliardář George Soros. Za svoji poslední knihu na téma světové krize si sice vysloužil neskrývaný posměch a upřímnou nenávist, jeho názory na možné reformy ale řada ostatních ekonomů přijala.
Nedostatek informací
Právě u Sorose je vidět, že i když volá po větší regulaci, neznamená to, že by chtěl pohyb kapitálu či floating kursů nějak omezit. Po vypuknutí paniky v jihovýchodní Asii prohlásil, že světový finanční systém zklamal. Mezinárodní měnový fond (MMF) podle něj nepředstavuje účinnou pomoc zemím postiženým odlivem kapitálu, protože jim dodatečně půjčuje za tak bolestných podmínek, že jde spíš o pomoc pro jejich neuvážené věřitele. Soros by proto chtěl dosáhnout toho, aby mezinárodní instituce bránily už samotnému vzniku nečekaných zvratů v pohybu kapitálu. „Soukromí věřitelé půjčují buď příliš mnoho, nebo příliš málo, protože jim chybí informace nezbytné pro vytvoření správné orientace, tvrdí. Navrhuje proto zřízení nové mezinárodní instituce spjaté s MMF, která by sloužila ke shromažďování všech informací o existujících dluzích, a to jak veřejných, tak soukromých, případně by na základě těchto poznatků poskytovala komerční garance na úvěry.
Soros se tak nepřímo připojuje i k těm, kteří si po pádu Japonska stěžovali na kvalitu ratingových agentur. Ty totiž snižují hodnocení úvěrové důvěryhodnosti leckdy pozdě. Zvláště podle kritiků z Wall Streetu je tomu tak proto, že nejsou schopné analyzovat dopady činnosti jednotlivých vlád. Jak se ale ukazuje, nejen ratingové agentury především nemají dostatek informací o skutečných tocích kapitálu. Je paradoxní, že právě Soros, který od loňského ledna volá po tom, aby jím vymyšlenou instituci museli poskytovatelé úvěrů povinně informovat o svých aktivitách, půjčil Rusku v roce 1997 na osm dní tajně několik set milionů dolarů.
Podobné tajné půjčky se objevily i v jihovýchodní Asii. Vlády chtějí tímto způsobem zastírat své problémy, a když vyjdou najevo, začnou z jejich zemí investoři hromadně utíkat. Tomu by měla Sorosem vymyšlená instituce zabránit zprůhledněním finančních toků. K myšlence, že nedostatek informací je hlavní příčinou panik na finančních trzích, se připojila už většina světa. Je to ale zatím to jediné, na čem se shodnou všichni.
Přetvořte MMF
Soros tak na rozdíl od mnohých kolegů, s nimiž se teď nachází v jednom pytli vyznavačů regulace světového finančního trhu, nechce tento trh omezit, ale spíš chránit. Právě nedostatek informací totiž způsobuje jeho poruchy. Proto Soros volá po větší průhlednosti finančních toků, a dokonce regulaci spekulativních hedgeingových fondů, které sám spravuje, a zároveň tvrdě kritizuje omezující opatření, která přijala po asijské krizi například Malajsie. Jeho cílem je zřejmě přesvědčit mocné tohoto světa o nutnosti zvýšit průhlednost trhu a výměnou za to přenést větší odpovědnost za investiční rozhodnutí na věřitele, kterým teď MMF pomáhá za cenu ždímání dlužnických zemí, jimž má přitom pomoci.
Proto spolu s dalšími osobnostmi navrhuje reformu této instituce na cosi jako věřitele poslední instance. Vychází přitom z činnosti centrálních bank, které dodávají v případě potřeby likviditu postiženým komerčním ústavům. MMF by měl podle něj rovněž rychle a za přijatelných podmínek poskytovat půjčky těm zemím, které postihne útok spekulantů, aniž by u nich byly k odlivu kapitálu fundamentální důvody. Motiv tedy zní: omezit možnosti spekulantů, zabránit panikám, nechat trhy pracovat víc na základě fundamentálních poznatků a méně na základě hysterie. Současný MMF tuto roli neplní, protože pomáhá pozdě a málo, navíc s tvrdými požadavky.
Krugman: Trh jen pro někoho
Kritika postihuje MMF od loňska nejsilněji v jeho historii. „Vůči této instituci, založené v roce 1944, roste odpor ze strany přesvědčených zastánců tržní ekonomiky. Někteří američtí politici by fond nejraději úplně zrušili, nebo si přejí, aby alespoň z jeho čela odstoupil ,arogantní socialista Michel Camdessus, napsal například německý týdeník Focus. MMF však nekritizují jen zastánci trhu. Asi nejvýraznějším mluvčím těch, kteří jsou pro regulaci mezinárodních kapitálových toků nejen dozorem, ale případně i nějakými omezujícími opatřeními, se stal Paul Krugman, profesor ekonomie z Massachusetts Institute of Technology. Základ jeho myšlenek je prostý - tvoří jej přesvědčení, že to, co je dobré pro stabilní ekonomiky typu USA, tedy idea svobodného trhu zahrnující v sobě i plovoucí kursy měn a volný pohyb kapitálu, nelze použít pro méně stabilní ekonomiky. Proto hovoří o kontrole pohybu kapitálu a s láskou vzpomíná také na zlatý standard.
V posledním čísle časopisu Foreign Affairs se Krugman znovu vrací k tomuto tématu připomínkou rakouských potíží na začátku třicátých let. „Na jaře roku 1931 se největší rakouská banka Credit Anstalt (v té době se její jméno psalo takto - pozn. red.) nacházela na pokraji kolapsu. Rakouská vláda nemohla jednoduše stát a dívat se na to, co se děje, ovšem tištění velkého množství peněz, které bylo třeba na záchranu banky, vyvolalo výrazný odliv kapitálu ze země. Odpovědí na tuto situaci mohlo být opuštění zlatého standardu a připuštění plovoucího kursu. Pokles šilinku by ale vyvolal další propad důvěry v zemi postiženou první světovou válkou, v níž bylo nebezpečí hyperinflace stále živé. Rakousko se proto obrátilo na nově založenou Banku pro mezinárodní platby. -Její pomoc ale byla malá a přišla pozdě. Zoufalá vláda tak nakonec zavedla kontrolu pohybu kapitálu, píše Krugman. Vzápětí se ptá, co může dnes v podobné situaci nabídnout „swat team (swat je v americké angličtině speciální policejní jednotka) MMF, jenž v okamžicích problémů ihned nastupuje na scénu, a co mohou říct současní ekonomičtí experti? Odpověď podle něj zní: jen se dívají na globální krizi. „Příčiny řady dnešních problémů jsou téměř stejné jako v Rakousku v roce 1931. Tak použijme stejná řešení, volá Paul Krugman.
Nedosažitelný trojúhelník
Podle Paula Krugmana je základem všech problémů skutečnost, že všichni chtějí dosáhnout tří cílů, které jsou zároveň neslučitelné: mít stabilní kurs, plnou konvertibilitu měny a zároveň možnost provádět nezávislou měnovou politiku. To nejde a navíc u nestabilních ekonomik, které nejsou s to udržet stabilní kursy, stojí za úvahu kontrola kapitálu, případně omezení jeho volného pohybu. „Proč nebyla Čína asijskou krizí dotčena jako její sousedé? ptá se Paul Krugman a hned si odpovídá, „protože byla schopna za krize snížit a nikoliv zvednout úrokové sazby i při zachování pevnosti směnného kursu. To proto, že má nekonvertibilní měnu, a tak řízenou směnu. Dodává, že řada ekonomů považuje taková omezení za praktická tam, kde už fungují, ale protestují, když je někdo chce nově zavést.
Blíže nespecifikované dočasné zavedení kontroly nad spekulativním kapitálem připustil na podzim i americký ministr financí Paul Rubin. Federální rezervní systém Fed přitom uvažuje nejen o regulaci hedgeových fondů, ale dokonce o limitech pro angažmá bank v těchto fondech. Logicky vzato ale nelze očekávat, že by Spojené státy byly pro víc než kontrolu a informace. Omezení pohybu kapitálu by totiž ztížilo financování jejich zahraničně obchodního schodku.
Na světové burze nápadů se přitom objevují i myšlenky na skutečné omezení finančních toků. Toho je možné dosáhnout několika způsoby. V některých zemích, například v Maďarsku, existuje maximální denní limit pro přístup na trh. Množství cestujícího kapitálu je tudíž na vstupu i výstupu ze země korigováno. V úvahu připadá i zavedení spekulační daně, která by odčerpávala zisky z krátkodobých operací. Podobně by mohly působit třeba fixní poplatky za každou transakci. Tato varianta se zvažovala již po zrušení bretton-woodských kursových pásem, ovšem k její realizaci nikdy nedošlo. Třeba se k ní znova vrátíme.
