Ve třináctém díle putování na východ přepadne reportéra E15 skepse. Hornatým Kyrgyzstánem projíždí bez zájmu. Znuděně se prochází po obřím tržišti v Biškeku, osaměle bloudí mezi drolícími se sovětskými kulisami, jež lemují jezero Issyk-kul. Novou krev do žil reportérovi vlije až setkání s mladou polskou cestovatelkou v pohoří Ťan-šan.
Přijíždím do Kyrgyzstánu do města Oš na jihu země a ubytovávám se v nejlevnějším hostelu, který sídlí ve stísněném třípokojovém bytě v čtyřposchoďovém paneláku. Házím batoh na zem, svalím se na postel a zavírám oči. Už nepotřebuji nic víc vidět. Nechci se s nikým dalším seznamovat, nechci ochutnávat neznámá jídla. Nechci být v Asii ani nikde jinde. Mám všeho tak akorát. Navíc jsem si z Uzbekistánu přivezl těžký průjem.
Kdo někdy v životě cestoval po delší dobu, ten takový pocit asi zná. Přesycenost zážitky, únava z poznávání, touha se od všeho odpojit. Následující den se kazí počasí. Ležím v posteli na rýžovo-banánové dietě. Surfuji na internetu, koukám na filmy, čtu si knihy. Mezi tím chodím na cigaretu k rozbitému oknu na chodbě. O zemi, do které jsem právě přijel, se nezajímám. Přes sociální sítě sleduji, komu z přátel se narodilo dítě, kdo se vdal, kdo má novou práci. Všechno jde jaksi zvláštně mimo mě, mám pocit, že jsem na konci světa.
Mým společníkem během těchto dní je Polák Marcin, který okupuje sousední lůžko. Marcin tu čeká na čínské vízum. Jak dlouho ještě bude v Oši, neví. Celé dni na síti zjišťuje informace o Číně. Jeho cílem je Indonésie, kde chce v pětatřiceti začít nový život. „Zkoušel jsem Skotsko i Polsko. Proč nezkusit Indonésii?“ Po večerech sedí na lavičce před panelákem a učí se indonéskou gramatiku.
Sever a jih, dva světy
Po zhruba pěti dnech jsou zažívací problémy pryč, touha po cestování se ale nevrací. Zkouším ji tedy „nahodit“ změnou prostředí. Brzy ráno nasedám na sdílené taxi do Biškeku, který leží šest set kilometrů dál na severu země. Sever a jih Kyrgyzstánu odděluje mohutné pohoří, které zemi půlí na dva světy. Na jihu, který opouštím, je viditelnější uzbecký vliv a celkově je tu silnější pocit, že jste v muslimské zemi. V restauracích servírují uzbecký rýžový plov, na polích se pěstuje bavlna. Je tu také o poznání teplejší klima.
Sídliště v Biškeku
Cesta autem do Biškeku přes hory trvá celý den. Projíždíme přes průsmyky ležící ve výšce 3000 metrů, místy už tu a tam leží sněhový poprašek. Jakmile příště zasněží, sníh tu bude ležet až do jara. Na rozlehlých náhorních plošinách se ještě pase několik koní kolem jurt, ale většina pastevců už hory opustila.
Do hlavního města přijíždíme v devět hodin večer. Další hostel, další panelák. Jdu se projít do centra. Biškek je na první pohled kosmopolitnější než Oš. Je to jako příjezd do jiné země. Hlavní třídu Čuj a okolní ulice lemují kavárny, bary a restaurace západního stylu, ve městě je ihned patrná koncentrace Rusů a dalších cizinců. V ulicích Biškeku je chladněji a je tu i mnohem více opilců.
Kyrgyzské zlato
Po mailu si na další den domlouvám schůzku s místní analytikem. Během příprav na zítřejší schůzku zkoumám ekonomickou a politickou situaci země. Hornatý Kyrgyzstán nemá ani „černé zlato“ (ropu), jako jeho mladší a bohatší bratr Kazachstán, ani „bílé zlato“ (bavlnu), jako jeho druhý soused, Uzbekistán. A tak se musí spokojit se zlatem obyčejným, žlutým, zjišťuji po zběžné rešerši.
Drahocenný kov se v Kyrgyzstánu těží vysoko v horách poblíž města Karakol. V těžko dostupném terénu v pohoří Ťan-šan v nadmořské výšce kolem čtyř tisíc metrů tu zlato dobývá přes tři tisíce lidí. Zlatý důl Kumtor je páteří kyrgyzské ekonomiky. Je největším zaměstnavatelem a také největším zdrojem státního rozpočtu. V roce 2011 tvořil důl 10 procent HDP. Práce v dolech je tvrdá, ale chtěl by ji každý. Za čtrnáct dní práce dostane dělník 1500 amerických dolarů, což jsou na místní poměry pohádkové peníze.
Důl Kumtor vlastní kanadská společnost Centerra Gold, která Kyrgyze naučila zlato dostat zpod zemského povrchu. Jak to tak bývá u zahraničních investic do nerostných surovin v rozvojových zemích, vztah hostitelského státu a západního investora se během času měnil. Po počátečním vřelém přijetí před deseti lety dostávali Kanaďané ze zisků dolu 67 procent, stát měl zbylých 33. To se časem znelíbilo místním politikům, kteří chtěli z dolu více peněz. Letos vláda dohodla s Centerrou novou smlouvu, která dává státu polovinu zisku. Jenže místním lidem to nestačí a chtějí 67 procent. Centerra říká, že na to nepřistoupí. Je otázka, co bude dál. Prezident nyní dokonce v médiích mluví o tom, že ačkoli by to bylo škodlivé pro reputaci Kyrgyzstánu, možná lidu ustoupí a důl zcela znárodní. Jestli to prezident Almazbek Atambajev udělá, Kyrgyzům možná zůstane v rukou důl bez potřebného know-how. Pro zahraniční investory to bude signál držet se od země dál.
Bye Yankees, privet Ivan
Další téma, které je v Kyrgyzstánu aktuální, je odchod Američanů, kteří tu deset let provozovali leteckou základnu Manas. Přes základnu šel téměř veškerý arzenál i personál do Afghánistánu. Pro kyrgyzskou vládu byli Američané důležitým zdrojem peněz do rozpočtu (posledních pět let platí za pronájem 60 milionů dolarů ročně), pro Rusy a Číňany pak trnem v oku. Vláda se letos rozhodla pronájem základny neprodloužit a Američané se tak příští rok definitivně stěhují do Rumunska.
Je veřejným tajemstvím, že za neprodloužením kontraktu je ruský vliv. Podle analytika, se kterým se scházím ve stylové kavárně v centru Biškeku a který si nepřál být jmenován, dali Rusové Kyrgyzstánu přímou finanční injekci a k tomu slíbili postavit elektrárnu na řece Naryn.
Analytik mi vysvětluje, že americký (ale i evropský) vliv ve střední Asii pomalu klesá. Naopak narůstá ten ruský, což je v kontextu posledních dvou set let návrat do přirozeného stavu. K tomu se přidává sílící vliv Číny, která se nachází na východ hned za zasněženými vrcholky pohoří Ťan-šan.
Čínský vliv je dobře vidět na tržišti na okraji Biškeku, které je prý největší ve Střední Asii. Jestliže je důl Kumtor největším oficiálním plátcem daní, Dordoj Bazaar má minimálně stejnou ekonomickou váhu (i když spíše ve sféře šedé ekonomiky). V obřím kontejnerovém bludišti se prodávají hlavně výrobky z Číny, v menší míře pak z Turecka. Dordoj je pravděpodobně nejlevnější tržiště na západ od Číny. Přeprodává se tu čínské zboží pro ruský trh, protože kyrgyzští obchodníci znají ruský vkus. Návštěva Dordoj Bazaaru ale není nikterak úchvatným zážitkem. Představte si nekonečné ulice s lacinými botami…
Sovětské retro Issyk-kul
V Biškeku na mě znovu padá skepse. Možná za to může hostel, který opět sídlí v ošklivém paneláku a kromě nastydlého Švéda, který do Kyrgyzstánu přijel na kongres o ohroženém sněžném leopardovi, tu nikdo není. Po dvou dnech v hlavním městě opět utíkám, tentokrát k horskému jezeru Issyk-kul.
Horské jezero Issyk-kul
180 kilometrů dlouhé jezero je slané a o jeho břeh se tříští zpěněné vlny, takže připomíná moře. Za časů Sovětského svazu to bývalo jedno z nejoblíbenějších letovisek, které v létě zaplavili rekreanti na závodní dovolené. Když maršrutkou projíždím podél břehů jezera, v každé vesnici nás vítají sovětské murály a plastiky se spokojeným, odpočatým dělníkem, případně dělnicí.
Vystupuji ve městečku Čolpon Ata, které kdysi bylo hlavním resortem na Issyk-kule. Je už tma, takže sanatorium, pionýrský tábor a promenádu si půjdu prohlédnout až zítra ráno. Jak s dozvídám od své ruské hostitelky Táni, po úpadku turismu po rozpadu SSSR na začátku 90. let se v poslední době na březích jezer zase čile staví, všude rostou nové hotely. V létě se sem jezdí léčit a zotavovat Kazaši, „Moskviči“, Němci i Japonci.
Ráno se probouzím do studeného listopadového dne a po snídani vyrážím na pláž. Břeh jezera lemují topoly, v tuto roční dobu zbarvené do žluta. Kromě staršího páru venčícího psa je písečná pláč pustá. Otlučené převlékací kabinky, železné přístřešky poskytující v horkém letním dni stín, modré lavičky, vše je opuštěné. Voda v jezeře je studená. Ulička z laviček mě skrz březový lesík dovede k omšelému sanatoriu se sochou Lenina. V parku pak objevím oprýskaný letní koncertní sál s plastikou hrdého, usmívajícího-se kosmonauta. V mojí duši se zvolna rozlévá nostalgie.
Cestička lemovaná bleděmodrými lavičkami vede do jakéhosi pionýrského tábora. Mezi dříve pestrobarevnými, dnes omšelými dřevěnými chatičkami dominuje velká jídelna. Dál je tu biliárový altán s několika prázdnými lahvemi od vodky, zřejmě vzpomínka na uplynulou sezonu. Vedle jídelny letní kinoteátr, v trávě se povaluje zpřetrhaná filmová páska. Mezi tím vším se pasou koně, jinak nikde ani živáčka. Atmosféra jako stvořená pro film situovaný za časů SSSR. Zatímco ruské děti tráví bezstarostnou dovolenou, Sověti o pár kilometrů dál experimentují s tajnými novými zbraněmi. Námětů by se v historii jezera našlo…
První sníh
Sovětské retro opouštím pozdě odpoledne. Mým cílem je město Karakol, výchozí bod pro horské tůry do pohoří Ťan-šan. Po chvilce stopování mi zastavuje mladý Kyrgyz Albek. Poté, co si hodím batoh do kufru a usednu na místo spolujezdce, následuje typický úvod. Ten se ve Střední Asii opakuje tak často a s pravidelností tak železnou, že ho zde uvedu.
KYRGYZ: Odkud jsi?
JÁ: Z Česka.
KYRGYZ: Á, z Československa. Kolik ti je?
JÁ: 32
KYRGYZ: A ženu, děti, máš?
JÁ: Ne.
KYRGYZ: Jak to?
JÁ: Nevím.
KYRGYZ: Mně je 32 a mám dvanáctiletého syna.
JÁ: V Evropě je to jinak. Vy tady prostě žijete příliš rychle!
V ten moment se Kyrgyz (Uzbek, Turkmen, Rus…) zamyslí, jak to myslím s tou rychlostí a jestli je to dobře nebo špatně. Potom už zpravidla konverzace pokračuje normálně. Tenhle protivný úvod se ale opakuje stále dokola. Jestliže v Číně bude mít neznalost jazyka nějaké výhody, jednou z nich bude, že nebudu muset absolvovat tohle úvodní kolečko.
Albek mi říká, že v Kyrgyzstánu se nedají vydělat peníze. A tak všichni jezdí pracovat do Ruska. Podle neoficiálních informací žije v Rusku 1,5 milionu Kyrgyzů. Pracují jako řidiči, dělníci na stavbách, v dolech…
Do města Karakol přijíždím za tmy. V ulicích fičí studený vítr, je tu chladněji než v Biškeku, město leží v nadmořské výšce 1500 metrů nad mořem a je přímo pod horami, které jsou už teď lehce zasněžené. Město je špatně osvětlené a po ulicích se motají skupinky opilých mladíků v kožených bundách – idylka. Do toho začíná sněžit. Obvykle mám z prvního sněžení radost.
Polské děvčonky
Ulice jsou špatně značené a ještě hůř číslované, nemůžu najít hotel, jehož adresu jsem si zapsal v Biškeku. Nakonec narazím na starý dřevěný dům postavený v ruském stylu, který má u vrat nápis „guesthouse“, a zabuším na dveře. Stojím pod lampou, sníh tiše padá. Po chvíli se ve vratech objeví plešatá hlava starého Poláka, který je v domě ubytovaný. Pouští mě dovnitř a hledá majitele. Ten už spal, je rozmrzelý, že musí vylézt z vyhřáté postele, ale nakonec mě vede po dřevěných schodech nahoru do prvního patra a přidělí mi velký studený pokoj s klavírem a koberci na stěnách. Ten dobrý ruský muž jménem Sergej mi do pokoje nakonec přinese i topení, za což jsem mu neskonale vděčný.
Cestou z koupelny slyším na chodbě ženský smích a slyším povědomou řeč. Nejdříve potkávám blonďatou Justýnu a hned poté blonďatou Adu. Dvě Polky, které jedou stopem z Varšavy do Indie. Jsou na cestě už čtyři měsíce a zítra se chystají do hor. Ukazují mi své vybavení: teplé péřové bundy, vařená vejce, sušené ovoce… Vyrážejí do hor zítra brzy ráno. Říkám jim, že bych se s radostí přidal k nim a shodou okolností mám v plánu stejnou trasu, jenže musím ještě nakoupit zimní výbavu. Tak si alespoň vyměníme data, filmy za muziku, a chvíli si povídáme veselou rusko-anglickou řečí. Polské děvčonky mi předvádějí jejich typický dialog s řidičem, který jim zastaví u silnice.
KYRGYZ: Ahoj
DĚVČONKY: Ahoj
KYRGYZ: Máte muže?
DĚVČONKY: Ne
KYRGYZ: A sex, bude?
DĚVČONKY: Nebude.
KYRGYZ: A proč?
DĚVČONKY: Nemáme zájem.
Tak si říkám, že jsem na tom se svými dotazy na rodinu ještě dobře.
Happy end
Ráno vyrážím na bazaar. Nakupuji nepromokavou bundu z druhé ruky, rukavice, teplé kamaše, tlusté pletené ponožky, šálu z vlny, sýr, chleba, sardinky, sušené ovoce, půl kila chalvy a lahev koňaku. Se vším jsem hotový kolem oběda, nasedám na maršrutku, která mě přiblíží k horám a v půl třetí odpoledne už pěšky stoupám po silnici mířící do údolí řeky Arašan. Společnost mi dělají dvě kyrgyzské děti, které se vracejí ze školy.
Když dojdu k místu, kde začíná les a silnice se mění v kamenitou cestu, vidím tam schlíple sedět jakousi postavu. Jdu blíž, je to Ada, jedna ze dvou blonďatých Polek. Zničeně kouká před sebe a jen na mě kývne. Nabízím jí cigaretu a koňak, oboje mlčky vezme, pak se uměje.
V půlce cesty do horské osady Altyn Arašan, kam mám namířeno i já , se s Justýnou rozešly. Adu tůra v zimě nebavila a má chuť si „prostě jen koupit lahev vína a na chvíli se od toho všeho odpojit“. Ani neví, jak jí v tu chvíli rozumím.
Po další dávce koňaku a hrsti sladké chalvy Adu přemluvím, aby se na cestu údolím vydala se mnou podruhé. Nakonec neochotně souhlasí. Cestou se nám podaří stopnout pásový bagr, který po rozbité cestě vzhůru do hor táhne maringotku, která za ním poskakuje jako železná hračka. Maringotka je plná lesníků, kteří jedou s pytlem brambor a malými kamínky do lesa stahovat dřevo.
Trochu bloudíme, cesta je zasněžená a z nebe padá další sníh. Boty máme hned promáčené z brodů přes řeku. Ještě že máme ten koňak. Poslední hodinu jdeme sněhem za tmy. Ve chvíli, kdy s Adou dorazíme do horské osady Altyn Arašan, jsou z nás dobří přátelé. V dřevěné vytopené boudě nás vítá sněhem zapadaná ruská posádka a opilá Justýna, která nevěří svým očím. Děvčonky se radostně objímají a starý šéf chaty Valentin nalévá vodku. „My tady takhle nepijeme s každým,“ říká Valentin. „Tohle je výjimka.“
To nejlepší ale přichází potom. V horské osadě Altyn Arašan je několik horkých pramenů, které se ukrývají v kamenných domcích. Promrzlí na kost, potápíme se do toho nejteplejšího. Ruský kuchař jménem Denis mě poté donutí jít s ním ponořit se do ledové řeky. Po návratu do horké lázně se horká voda do zmrzlého těla zapichuje jako jehly. Zmožení, opilí a šťastní, že jsme chatu našli, zůstáváme s Adou v lázni osamotě. Když se pod vodou dotkneme, pošeptám jí po kyrgyzsku: „A sex, bude?“
Utekly vám předchozí díly pouti reportéra E15 na Dálný východ?
Země bílého mramoru a zlatých soch (10)
V íránském plážovém resortu (8)
Černá zahrada Náhorní Karabach (7)
