Ve čtrnáctém díle svého putování na východ reportér Saša Blau po boku své nové polské přítelkyně Ady poznává noční život v Biškeku. Poté hledá kyrgyzského kamaráda ze studií, kterého neviděl pět let. Nakonec nasedá na kamion a míří přes hory směrem do Číny.
Probouzím se za svítání po boku ještě spící Ady, navléknu na sebe všechno oblečení a sejdu dolů do jídelny na snídani. Snídám se třemi Francouzi, kteří se sem, do horské osady Altyn Arašan, vyškrábali včera večer. Společně se dnes pokusíme vyšplhat do průsmyku ve výšce 3800 metrů, odkud je vidět ledovcové jezero Alakol.
Venku je hluboko pod nulou. Nejdříve jdeme lesem širokým údolím řeky Arašan, poté odbočujeme strmě do kopce nahoru k průsmyku. Během oběda se dvě Francouzsky obracejí zpět, dál pokračujeme ve dvou s Francouzem Gaetanem. Gaetanovi je 38, je svobodný, bezdětný. Pracuje jako statistik, ačkoli vystudoval archeologii. Práce ve státních službách mu umožňuje brát si dlouhé dovolené, má slušný plat, o místo se bát nemusí. Historie zůstala jeho vášní, už si o ní ale jen čte. Zní to trochu smutně.
Ve čtyři odpoledne je jasné, že se český novinář s francouzským statistikem do průsmyku nevyškrábou. Máme toho tak akorát, promáčené boty, navíc jsme zabloudili. Zřejmě jsme někde špatně odbočili, cesta pod sněhem totiž není vidět. Tak se alespoň fotíme v nejvyšším bodě a lehce rozmrzelí zahajujeme sestup. Do horské osady Altyn Arašan docházíme za tmy s bolavýma a zmrzlýma nohama, takže hned míříme do horkého pramene. Od ruské posádky v chatě se dozvídám, že Ada s Justýnou, dvě veselé Polky (viz minulý díl) odešly dolů do města. Nechci nechat svojí polskou milou zmizet jen tak bez rozloučení, a tak další den ráno hned po snídani házím batoh na záda a utíkám z hor dolů do údolí.
Postavičky v Biškeku
Dalších několik dní je v mojí paměti zahaleno mlhou. Vím jen, že jsem je strávil s Adou. Nejdříve v horském městě Karakol, poté jsme se přesunuli do kyrgyzského hlavního města Biškeku. Vymetli jsme většinu diskoték a že jich v Biškeku je. Adě se nejvíc líbilo v tanečním baru Martini, podniku pro kyrgyzskou zlatou mládež a zbohatlíky, kam muži chodí v obleku a dívky v minisukních a na jehlových podpatcích.
S tancechtivou Polkou po boku jsem (někdy proti své vůli) poznal jiný Biškek než předtím o samotě. Seznámil jsem se s místní expatskou komunitou. Na halloweenský tah s námi vyrazil Němec David, který přes zimu v Biškeku pracuje jako správce hostelu. David šel pěšky z Německa do Číny, kde ho zatkla policie za nelegální přechod hranic. David pak strávil dva měsíce v čínském vězení, než ho Číňané deportovali do Kyrgyzstánu. Další zajímavá postavička je Francouz Clément, který cestuje kolem světa. Vždy si na hranicích země, do které vstoupí, koupí nějaký dopraví prostředek a na další hranici ho za stejnou cenu prodá. Tádžikistán projel na oslu, přes Pacifik se chce plavit na plachetnici. Takových postaviček je tu celá řada: dvoumetrový narcistní černoch z Kanady ve zlatých brýlích jménem Leo, melancholicky opilý Fin Mark, který každého zve na vodku, několik Němců pracujících v nevládních organizacích, krásné, bledé a smrtelně vážné Rusky…
Klub Martini v Biškeku. Sem chodí dobře situovaní mladí Kyrgyzové
Když zrovna nejsme v nočních podnicích, objíždíme s Adou Biškek na dvoukole, pochutnáváme si na hamburgerech firmy Begemot, což je něco jako kyrgyzský McDonald's. Anebo na uzbeckém šašliku ve vyhlášené restauraci Faiza. Mezitím do nás víceméně neznámí lidé na potkání lijí různý alkohol. Ptají se, jestli jsme manželé a proč nemáme děti. Je to vyčerpávající, i když celkem zábavné období připomínající jízdu na horské dráze.
Jednoho dne celý tenhle bláznivý kolotoč skončí, stejně náhle jako začal. Ada si koupí letenku do Dillí a zmizí do Indie. Nestihneme se ani rozloučit. Na posteli najdu jen dopis na rozloučenou a pohledy, které nestihla poslat. Jsem z toho trochu rozmrzelý, zároveň na mě dopadá obrovská únava z dlouhého flámu. Další dva dni prospím.
Už už se chystám dát Biškeku sbohem, odjet taxíkem přes hory na jih země a odtud zamířit k čínské hranici. Jedna věc mě ale trápí. A totiž představa, že opustím Kyrgyzstán, aniž bych se sešel s jedním starým známým.
Azamatovy sny
V onen památný podzim 2008, kdy padla banka Lehman Brothers a svět sklouzl do bryndy jménem dluhová krize, jsem bydlel v západním Londýně v typickém řadovém domku z červených cihel. Jedním z mých spolubydlících byl mladý Kyrgyz Azamat. Azamatovi bylo dvacet a v Londýně si dělal MBA. Zároveň stíhal šichty v nemocnici a po nocích vypomáhal jako bodyguard v jednom VIP klubu v Chelsea. Aby toho nebylo málo, ve volných chvílích ve svém malém pokojíku na dvou monitorech obchodoval přes FOREX s měnami. Za večer klikáním vydělal třeba deset dolarů. „Teď se to učím. Až budu bohatý, přidám tam tři nuly,“ smál se. I Azamat byl jenom člověk. Jednou za měsíc upustil plyn – zlil se vodkou, že se domů plazil po čtyřech.
Když jsme se před pěti lety v Londýně loučili, Aza měl plán. Až přijede do Kyrgyzstánu, za ušetřené peníze v sousední Číně nakoupí prášek na výrobu energy drinků, doveze ho do Kyrgyzstánu a vyrobí z něj nový povzbuzující nápoj. Bude tak levný, že mu lidé zvyklí pít pouze drahý Red Bull budou trhat ruce. Za vydělané peníze přidá tři nuly na FOREXu a do smrti bude rentiérem. Tolik sny dvacetiletého kluka.
Píše se podzim 2013, přijíždím do Kyrgyzstánu a na starého známého mám spojení jen přes Facebook. Na mojí zprávu neodpovídá, tak se smiřuji s tím, že ho neuvidím. Poslední večer v Biškeku ale v restauraci zapředu hovor s jedním Uzbekem a ten mi řekne o ruském Facebooku, alias odnoklasniki.ru. „Třeba tvůj kámoš bude tam?“ Azamatů tam je několik. Píšu jim všem. O pár hodin později mi přijde zpráva od Azamata: zve mě k sobě domů do Tokmoku, 60 kilometrů od Biškeku.
Azamat, můj londýnský spolubydlící
Do Biškeku pro mě přijíždí Azamatův obchodní partner, ujgurský mladík Bacha. S Azou se setkáváme v jeho rodném Tokmoku, provinčním městečku, které je známé hlavně tím, že tu sídlí ruská vojenská základna. Aza na první pohled přibral. V pětadvaceti má ženu a dvouletou dceru, na místní poměry standard. Nejvíc mě ale zajímá, co se stalo se sny dvacetiletého kluka.
Koně, pitka a nakonec okno
Plán s energy drinky nevyšel. Azamatův starší bratr kšeftoval s Kazachy, prodával jim býky, ale jednou si nenechal zaplatit předem a Kazaši zmizeli i se zvířaty. Azův bratr zůstal s dluhy, které zacvakal mladší bratr ze svých londýnských úspor. Podnikavost je ale dar od boha a Azamat je toho důkazem: od nuly rozjel výrobu laciných baget pro chudé studenty. Jeho firma Roster teď živí jeho rodinu, rodiče a několik dalších příbuzných.
Sveřepý Kyrgyz má ale další plány. Chce nakoupit a vykrmit koně, které pak převede do Kazachstánu, kde konina platí za vyhledávanou národní pochoutku. Za jednoho dostane tisíc dolarů, počítá. Vedle své „bagetárny“ už pro nebohá zvířata postavil maštale.
Setkání s Azamatem se neobejde bez pitky. Poté, co mi Aza ukáže své město a v autě objedeme většinu příbuzných, přijíždíme do restaurace, kde Aza rezervoval privátní salonek. Na stole ihned přistávají hluboké talíře s velkými kusy tučného skopového a lahve vodky. Kromě Azy jsou tu s námi ještě jeho bratranci, známý pracující pro tajné služby, tlustý švagr Butr, kterého má každý rád, a místní prosťáček, kterého se nikdo neodváží od stolu odehnat.
Tempo je šílené. V jednu chvíli se můj londýnský spolubydlící zvedá od stolu a jde zvracet, pak vesele pije dál a radí mi, abych udělal to samé. Jenže mně se zvracet nechce. A tak od určité chvíle zbaběle liji nedopité panáky pod stůl, když se zrovna nikdo nedívá.
Další den ráno mám okno, je mi zle a chci odsud pryč. Podniknu chabý pokus opustit Tokmok, ale rozhodování už dávno není v mých rukou – jsem teď součástí rodiny. To ona rozhodne, kdy odjedu a jak. Rodina se usnese, že odjedu až další den, a to kamionem s jedním z Azamatových švagrů, který vozí benzín v cisterně ze severu Kyrgyzstánu přes hory na jih. Děsím se dalšího večera v salonku, ale i Aza je naštěstí „trochu přešlý“, a tak večer trávíme s jeho ženou Malikou doma na gauči v obýváku u televize. Sledujeme ruské estrády a reality shows a pijeme u toho kyrgyzské pivo Arpa, kupodivu je to celkem zábavné. Pak Azamat vloží do DVD přehrávače záznam své svatby. Během čtyřdenní ženitby vystřídá ženich i nevěsta několik tradičních kostýmů, co chvíli jsou nuceni podstupovat různé rituály a křečovitě se u toho usmívat. Do toho kolem nich na jejich účet hoduje a pije pět stovek hostí. „Vypadá to jako utrpení,“ říkám. „Byl jsem tak rád, když to skončilo! Jenže takhle to musí vypadat,“ krčí rameny Azamat.
Horko kosti neláme
Další den ráno vstává brzy, loučím se s Azamatovou rodinou a zvu ho i jeho ženu do Česka. „Nejpozději zase za pět let,“ volá na mě Aza. Chytám maršrutku do Biškeku, kde jen rychle přeskočím na další autobus. V Petrovce nedaleko Biškeku už na mě čeká Eli, Azamatův švagr a řidič velké benzínové cisterny.
Jelikož vezeme 25 tun benzínu a cesta vede přes horské serpentiny, jedeme velmi pomalu. Máme tedy čas pořádně si užít překrásné scenérie i vyprávět si navzájem různé historie. Třiačtyřicetiletý Eli má tři děti a ihned se mě ptá, proč nemám děti. Říká ale i zajímavé věci. Třeba o dědovi, který se s Rudou armádou probojoval až do Berlína, kde se oženil s Němkou a měli spolu dceru. Pak se ale rozvedli a dědeček si našel novou ženu, Eliho babičku. Po světě ale běhá Eliho německá teta, kterou nikdo z rodiny neviděl.
Eli a cesta cisternou přes hory
Stoupáme do průsmyku do výšky přes 3000 metrů. Otevírá se před námi rozlehlá náhorní plošina. Když jsem tudy před dvěma týdny projížděl směrem do Biškeku, byla planina ještě posetá jurtami, koňmi a ovcemi. Nyní už po jurtách zbyly jen vytlačené kruhy na zemi a spousta odpadků. Na plošině obklopené horami prý v zimě dosahuje mráz až 50 stupňů, říká mi Eli.
Projíždíme vesnicí jménem Paříž. Eli mi vypráví, jak jednou na cestě s kamionem zapadl pod sněhem a zůstal bez jídla uvězněný čtyři dni. Když ho konečně osvobodili, jel do Paříže a poručil si boršč a tři porce šašliku.
Na večeři stavíme v restauraci, kde mají podle Eliho nejlepší pelmeně. Pak ještě jedeme dvě hodiny za tmy, než v horské vesnici na noc zastavíme u krajnice. Před usnutím Eliho učím anglická slovíčka a gramatiku. Když usínáme, v kabině je příšerné vedro. „Horko kosti neláme,“ shrne situaci Eli ruským příslovím a za chvíli už předvádí bohatou škálu chrápání. Já nemůžu spát. Jsem přejedený pelmeni a mám strach, že ve spánku zavadím o ruční brzdu a že se i s 25 tunami benzínu zřítíme dolů do propasti.
Po ránu mě Eli vysadí u odbočky na Arslanbob a sám pokračuje na jih. Arslanbob je uzbecké městečko v horách, kde je největší ořechový les na světě. Z ořechového kraje pak pokračuji do Oše, kde má pouť Kyrgyzstánem začala. Původně jsem měl v plánu zdržet se v zemi týden, z týdne se ale staly čtyři.
Panelákový byt, kde sídlí Osh Guesthouse, mě věrně přijme do své náruče. Podivná nálada, která se mě tu zmocnila poprvé, je ale pryč. Hostel je prázdný až na Australana Calina, který tu čeká, až se mu zahojí omrzliny na prstech, které si přinesl z přechodu horského průsmyku. Calin je „ajťák“ a tak mi poradí trik, jak v Číně obejít tamní pověstný firewall. Za to mu budu už brzo neskonale vděčný.
Rodinná chapadla
Hned první den po probuzení mi volá Eli. Už je zpátky v Biškeku, ale klade mi na srdce, že se v Oši musím sejít s jeho tamními příbuznými. Provedou mě po městě a užijeme si legraci, slibuje. Chce mě zkrátka předat dál, jak velí rodinná povinnost. Chvíli na to mi volá muž jménem Mansur, deset minut poté už přešlapuje před hostelem. Je v doprovodu bratrance, z obou táhne vodka a trvají na tom, abych si sbalil věci a ještě dnes se přestěhoval k nim domů.
Jenže já už mám té rodinné péče po krk. Vím dobře, co by následovalo. Tytéž otázky, proč nemám děti, pak přípitek na přátelství, mastná žranice, zpití se do němoty. A celou dobu bych neměl chviličku soukromí, pořád by někdo hlídal, jestli mi něco nechybí, jestli nemám hlad, jestli jsem se vykakal. Zdvořile odmítám, vymlouvám se na práci. „Musím nutně něco přeložit,“ vysvětluji. Zmatení mým odmítnutím, Mansur s bratránkem mě alespoň rychle vezmou na čaj k sestřenici, která bydlí za rohem, načež se loučíme. Mansur plánuje, jak se zítra půjdeme společně projít po městě, ale já už vím, že se nyní vidíme naposledy.
Další den mi telefon zvoní ostošest. Mansur se mi snaží dovolat, ale já jeho hovor nepřijímám. Sleduji vibrující přístroj a přemýšlím, jestli je jeho touha se se mnou vidět opravdová, nebo prostě nemůže jinak, protože mu tak velí kyrgyzská tradice nekonečné pohostinnosti.
Vzhůru do Číny
V Oši mě znovu přepadne cestovatelský průjem a tak čekám na rýžové dietě, dokud nepřejde. Čas trávím hovory s Calinem a dalšími cestovateli, kteří se občas objeví v hostelu. Toulám se po městě, nejraději mám park her, kde staří mastí šachy a vrchcáby a mladí pingpong a biliár. Když průjem přestane, konečně se sbalím a vyrazím na cestu do Číny. Nasedám na sdílené taxi, které mě odváží vstříc Ťan-šanskému horskému masivu. Někde tam, vysoko v horách, se skrývá průsmyk Irkeštam a v něm kyrgyzsko-čínská celnice.
Utekly vám předchozí díly pouti reportéra E15 na Dálný východ?
Země bílého mramoru a zlatých soch (10)
V íránském plážovém resortu (8)
Černá zahrada Náhorní Karabach (7)
