V patnáctém díle svého putování reportér E15 Saša Blau překonává zasněžené pahorky pohoří Ťan-šan a konečně přijíždí do Číny, která ale ještě není tak úplně Čína. V Kašgaru během jednoho dne cestuje v čase o tisíc let, když ráno navštíví trh se zvířaty a odpoledne nakupuje mobilní telefon v zářícím obchodě s elektronikou.
Poslední městečko na kyrgyzské straně hor se jmenuje Sary Taš. Leží ve výšce tří tisíc metrů na obrovské zasněžené pláni, kterou lemují hory. Kluci na zamrzlém potoce předvádějí triky na železných sáňkách. Chvíli se kloužu s nimi, než si natluču bradu. Když zajde slunce, teplota spadne na patnáct pod nulou. Na hvězdném nebi je vidět mléčná dráha. Tady přespím poslední kyrgyzskou noc.
Ráno za svítání u krajnice nečekám ani pět minut a staví mi kamion. Dva Kyrgyzové jedou do Číny pro zboží. V autorádiu hraje ruská pop ikona Vitas. Když ale zazní první melodie písně Hotel California od Eagles, starší řidič Murat pouští hudbu naplno, až slabé repráčky chrastí. Ve vycházejícím slunci se leskne zasněžený hřeben hor, z nichž nejvyšší je Pik Lenin.
Hraniční přechod do Číny má jméno Irkeštam a tvoří ho shluk maringotek a kontejnerů. Je tu maringotka „obchod“ i maringotka „hotel“. Strávit tu den by určitě bylo zajímavé, ale celnice na víkend zavře, takže jen rychle vypiji hrnek instantní kávy a jedu dál. Celník mi dá výjezdní razítko a posadí mě do kamionu k ujgurskému řidiči. Ten nemluví rusky ani anglicky, tak mlčíme a zubíme se na sebe. Najednou mi dochází, že teď už fakt nebudu nikomu rozumět.
Sin-ťiang alias Ujgurstán
Čínští celníci na druhé straně jsou trochu jako malí kluci. Kouří, ukazují si videa na telefonech, hrají si s noži. Po zběžné kontrole mě spolu se čtyřmi dalšími cestujícími posadí na taxík, který má za úkol vysadit nás u vnitřní čínské celnice o sto kilometrů dál. Řidič ale nejprve zastavuje na oběd v hostinci v malé horské vesnici.
Obědové menu je prosté: šašlik nebo lagman a čaj. Tedy to samé, co v Kyrgyzstánu. Jsme sice už v Číně, ale ne tak docela. Tohle je Sin-ťiang, nejzápadnější čínská provincie, kterou obývají Ujgurové. Potomci jednoho z turkických kmenů mají blíž ke Kyrgyzům, Uzbekům a Turkům než k Číňanům. Řízením osudu a historie se však ocitli na opačné straně hor než jejich příbuzní, a tak je nevyhnutelně pohltila čínská říše.
Hraniční přechod do Číny má jméno Irkeštam a tvoří ho shluk maringotek a kontejnerů
V průběhu historie Ujgurové s Číňany bojovali a myšlenka nezávislého Východního Turkestánu nebo také Ujgurstánu se mezi nimi drží dodnes. Takové věci ale soudruzi v Pekingu vidí neradi. Města v Sin-ťiangu jsou proto plná čínských vojáků se samopaly, kteří dohlížejí na pořádek. Čínská vláda podporuje kolonizaci Urumči, Kašgaru, Hotanu a dalších měst v odlehlé výspě impéria etnickými Číňany, snaží se odlehlou provincii přiblížit zbytku země. Je třeba říci, že tu také staví dálnice, železnice, sídliště a další vymoženosti, které zaostalý region modernizují. Někdy je ale těžké odlišit snahu o modernizaci od prostého utápění peněz ve zbytečných megaprojektech.
Ujguři a Číňané žijí vedle sebe sice odděleně, ale vcelku mírumilovně. Jen čas od času tu ale dojde k etnickému násilí. Když přijíždím do Kašgaru, nejzápadnějšího čínského města ležícího na okraji pouště Taklimakan, Ujgurové na předměstí zrovna ubodali dva čínské policisty.
Podzim v Kašgaru
První dojem z Kašgaru ale rozhodně není nějaké etnické napětí. Stojím na ulici plné kouře a prachu a nikdo mi nerozumí. Vlastně si ten pocit užívám. Tak nějak se asi cítil Marco Polo, když do Kašgaru přijel stejnou cestou před osmi sty lety.
Všude kolem mě sviští neslyšné elektrické skútry, takže musím být proto neustále ve střehu, aby to do mě čilý stařík nebo žena vracející se z nákupu nenaprala. Míjím nízké hliněné domy, vedle nichž vyrůstají nové věžáky. Mezi širokými tvářemi Ujgurů se občas mihne tvář Číňana nebo Číňanky, nápisy jsou většinou v čínštině, občas v ujgurštině.
Nakonec narazím na kavárnu, kde číšník mluví anglicky a poradí mi, jak se dostat do hostelu ve starém městě. V Old Town Hostelu mě vítá veselý čínský personál, Likun a Liaou, dva svobodní třicetiletí vysokoškoláci, kteří tu pracují. Místnosti jsou zařízené v tradičním ujgurském stylu: uprostřed pokoje jsou kamna na uhlí. Teď, ve studeném šedém odpoledni na konci listopadu, kamínka útulně hučí. Noc tu stojí jen pět dolarů. Tady se mi bude líbit.
Na to, že je listopad a v noci už mrzne, je hostel překvapivě plný lidí. Je tu britský pár cyklistů, kteří jsou nastydlí a tak i s koly pojedou dál vlakem. Dále zde přebývá německá masérka a jogínka Táňa, která dlouhodobě žije v Jün-nanu na jihu Číny, ale teď míří do Kyrgyzstánu naučit se vyrábět tradiční koberce. Je tu i Rus Roman, který neumí anglicky, natož čínsky, nikomu nerozumí a z mého příjezdu má proto obrovskou radost. Nebo Izraelec Elin, který zásadně cestuje mimo sezonu, protože nemá rád turisty. A konečně v mém pokoji bydlí zhruba padesátiletý Číňan z Harbinu na opačné straně Číny, který sem přijel pečovat o svého syna, který v Kašgaru po bouračce leží v nemocnici. Večer celá tahle pestrá směsice sedí ve společné místnosti u kamen a poslouchá Romana, který hraje na kytaru a zpívá melancholické ruské písně.
Na některých místech Kašgaru se zastavil čas
Další den ráno se jdu projít po městě. Kašgar leží na okraji pouště Taklamakan a právě prachu z pouště vděčí za častý mlžný opar, který se vznáší v ulicích. Je zima. Procházím hliněnými uličkami starého města, které vypadá, že se od dob Marca Pola moc nezměnilo. Potkávám Ujgury s plnovousy a ve vysokých chundelatých čepicích. Stezka podél řeky mě dovede do nových čtvrtí s obřími nákupními centry. Na náměstí přešlapuje kordon čínských vojáků se samopaly a z piedestalu shlíží socha Mao Ce-tunga. Snažím se komunikovat s kolemjdoucími, ale nedaří se mi ani zeptat se na cestu nebo si objednat v restauraci jídlo. Nikdo tu nemluví anglicky. Přemýšlím o způsobu, jak tu jazykovou bariéru překonat.
Čínský iPhone
V Kašgaru se jednou týdně koná důležitý trh se zvířaty. Z širokého okolí se sem sjedou majitelé koní, krav, ovcí, velbloudů, oslů a koz a na okraji města je nabízejí k prodeji. Spolu s novým čínským kamarádem Likunem se vydávám trh navštívit.
Zdaleka nejzajímavější je část, kde se obchoduje s koňmi. Na udusané rovince obklopené čumily jezdci předvádějí, jak rychle je jejich zvíře schopné běžet. Uličkou mezi přihlížejícími se tryskem prohánějí vraníci, bělouši, hnědáci. Jejich jezdci je umějí dokonale ovládat, často se v plné rychlosti míjejí o pár centimetrů, ale nehnou ani brvou. Když se objeví kupec, jezdec s ním odejde do ústraní, kde debatují o ceně. Místní říkají, že by se člověk neměl ptát na cenu, pokud opravdu nechce kupovat a ani se jí nedozví. Přesto se pokouším zjistit, v jakých cenových relacích se trh pohybuje.
Velbloud se dá na trhu koupit za třicet tisíc korun
Dozvídám se, že na kašgarském trhu stojí velká tučná ovce jeden až tři tisíce juanů, (9 tisíc korun). Krávu jde koupit za pět až deset tisíc (třicet tisíc korun), osla za čtyři (dvanáct tisíc korun), velblouda za jedenáct (třicet tři tisíc korun). Dobrý kůň tu může stát patnáct tisíc juanů (čtyřicet pět tisíc korun).
Po obědě ve městě vyrážím na další trh. Rozhodl jsem se, že abych byl schopen v Číně fungovat, potřebuji si koupit chytrý telefon a nahrát do něj aplikace jako je anglicko-čínský slovník a mapa. Vyrážím tedy do moderní části Kašgaru. Po středověkém trhu je příchod do obchodů s elektronikou jako skok v čase o tisíc let. Pod skleněnými přepážkami se lesknou telefony s nápisy Haier, Lenovo, K-touch, Legend, Huawei… Kupovat v Číně smartphone je jako přijít na louku plnou neznámých květin.
Naštěstí mě doprovází Ji, který pracuje pro čínského operátora China Mobile, umí anglicky a v telefonech se vyzná. Podle Jiho bych si měl rozhodně pořídit telefon značky Xiaomi. Ji jej vlastní a nedá na něj dopustit.
Podle toho, co jsem si o značce přečetl na internetu, je Xiaomi něco jako čínský iPhone. Prodeje přístrojů Xiaomi v Číně nedávno předehnaly prodeje přístrojů od firmy Apple. Xiaomi se za pouhé tři roky existence povedlo stát se pátým největším výrobcem v Číně. Mobily Xiaomi si kupují hlavně mladí. Firmě se je podařilo nalákat na kombinaci slušný výkon a skvělý marketing. Mobily od Xiaomi jsou jen těžko dostupné. Lze je koupit přes internet, ale firma jich vypouští omezené množství. Xiaomi se tímto podařilo získat image kvalitní elektroniky, která má dobrý design a je „hard to get“. O něčem takovém se Huawei může jen zdát. Huawei sice prodává o několik řádů víc mobilů (v současnosti je třetím největším výrobcem na světě), ale rozhodně není tak „cool“.
Čínský obchod s mobilními telefony
Nakonec si pořizuji přístroj od Xiaomi pojmenovaný 2A za 1600 juanů (necelých pět tisíc korun). K němu mi Ji pomáhá vybrat tarif s levným internetem pro celou Čínu a nakonec můj nový smartphone ještě vybaví chytrými aplikacemi. Můj telefon brzy umí říkat čínská slova i celé fráze, mám založený účet na WeChat, což je něco jako Facebook,
Když se se svým novým přístrojem připojím na internet, zjišťuji, že řada stránek jako například Facebook, je v Číně blokovaných. Díky triku, který mi poradil Australan Calin v Kyrgyzstánu, se nakonec dostanu všude, kam potřebuji. Mimo jiné se dozvídám že Česká národní banka devalvovala korunu o deset procent. Úplně mi to zkazí náladu. Pro cestovatele jako jsem já, kteří jsou z domova delší dobu, to znamená, že za své pracně našetřené úspory dostaneme z bankomatů v Číně či jinde o deset procent méně peněz. Nemůžu se ubránit pocitu, že to je strašně nefér.
To ještě není pravá Čína
Další den ráno vstávám brzy a vyrážím pryč z Kašgaru na výlet do přírody spravit si náladu. S Němkou Táňou navštívíme Shiptonův oblouk, který je nejvyšším přírodním obloukem na světě. Pohled skrze oblouk vypadá jako brána do Šangri-la. Němka Táňa si tu zamedituje a zazpvá svojí mantru, já si dám cigaretu, pak se vracíme do Kašgaru. Moje nálada se postupně zlepšuje.
Po návratu do hostelu panuje v ulicích Kašgaru studený, nevlídný večer, vhodný akorát tak k tomu zalézt si pod peřinu a číst si. Když ale přijdu do pokoje s roztopenými kamínky, čtení je vyloučeno. Číňan z Harbinu sedí v nátělníku a trenýrkách na posteli, vesele bafá z cigarety a slaví: jeho syna pustili z nemocnice. Má přeražený obratel, ale za měsíc bude chodit. Muž z Harbinu proto cítí povinnost nakrmit mě smaženou rybou a nalít do mě šedesátiprocentní pálenku s rudou hvězdou vyrobenou v pekelných závodech někde v Pekingu.
V Kašgaru se intenzivně staví
V Kašgaru strávím ještě několik dní. Po počátečním nadšení, že jsem po více než tříměsíční pouti konečně v Číně, se dostavuje lehké zklamání – tohle ještě není ta Čína, jakou jsem si představoval. Je to tu podobné jako ve Střední Asii. Lagman a šašlik se mi zajídají, tučné skopové už nemůžu ani cítit. Už se nemůžu dočkat ostré čínské kuchyně.
V hostelu se seznamuji s Francouzem Emanuelem a Francouzkou Stephanie, kteří mají stejně jako já namířeno do Hotanu – tedy dál do pouště po jižní hedvábné stezce, kudy kdysi putoval i Marco Polo. Společně si kupujeme lístek na vlak (huoče, jak mi poradila mobilní aplikace) a další den ráno brzo vyrážíme.
Před naším odjezdem personál hostelu pořádá malou oslavu. Na kamna doprostřed společnosti postaví velký čínský hrnec s vodou a postupně do něj háže v podstatě cokoli: párky, krevety, zelí, chilli papričky, nudle, krabí tyčinky, masové kuličky… Z kotle si každý hůlkami nabírá do své misky, na co má chuť, směs poté polije čínskými omáčkami. K tomu se podává silná pálenka a místní pivo Sinkiang, které vůbec není špatné. S Old Town Hostelem se proto loučím jen nerad. Kdo ví, kde budu spát zítra? Mám neblahé tušení, že v poušti Taklamakan nebude tak útulno jako tady.
Utekly vám předchozí díly pouti reportéra E15 na Dálný východ?
Země bílého mramoru a zlatých soch (10)
V íránském plážovém resortu (8)
Černá zahrada Náhorní Karabach (7)
