Reportér E15 Saša Blau projíždí pouští Taklamakan. Rytmus cesty nehostinnou krajinou udávají nudlové polévky, autobusy a laciné čínské hotely.
Taklamakan znamená „místo, ze kterého není návratu“. Cestou vlakem z Kašgaru do Hotanu, když se člověk podívá proti sluníčku, vidí ve vzduchu jemný prach pouště. Písek si nachází cestu skrze špatně těsnící okna staré soupravy, usazuje se na šatech, ve vlasech, všude. Vlak je plný Ujgurů, jen uniformovaná posádka se zlacenými prýmky je čínská. Ujguři jsou sdílní a veselí. Zvážní jen, když řeknu slovo Turkestán. Opatrně si kladou prst na rty. Mluvit na veřejnosti o samostatnosti se nevyplácí.
Cestuji se dvěma Francouzi z Bretaně, učitelkou Stephanií a lektorem Emmanuelem. S ujgurskými dětmi hrajeme jejich oblíbenou hru, postupně se přidávají i rodiče, brzy s námi hraje půlka vlaku. Jeden se předkloní a zavře oči, ostatní do něj šťouchají prstem. Předkloněný vždycky zvedne hlavu a otevře oči a musí poznat, kdo ho šťouchl. Když pozná, ten odhalený ho střídá. Až se budete někdy nudit, zahrajte si jí. My jsme u toho vydrželi tři hodiny.
Po obou stranách trati celý den jen písek a kamení. Stejnou cestou, po takzvané jižní hedvábné stezce, se před stovkami let ubíral Marco Polo. Ukolébán pomalým tempem vlaku, usínám. Probouzím se k večeru a v zubech mi skřípe písek. Musel jsem spát s otevřenou pusou.
Lesk a bída cestovních hotelů
První pouštní město se jmenuje Hotan. Kdysi to bylo důležité buddhistické sídlo, později prosperující zastávka na hedvábné stezce, dnes provinční díra. Nízké hliněné ujgurské domky ustupují novým věžákům, jako po celém Sin-ťiangu. Ubytováváme se v hotelu Jiaotong Binguan, což v češtině znamená něco jako „cestovní hotel“. Najdete ho v každém čínském městě hned vedle autobusového nádraží. Je to asi nejlevnější místo, které smí ubytovávat cizince (hostely mají v zimě zavřeno). Pokoj tu stojí 180 jüanů, tedy asi 540 korun. Naštěstí necestuji sám, s Francouzi se dělíme o jeden pokoj. Kdo cestuje dlouho, počítá každou korunu.
Děsivá podívaná. Prodejci masa demonstrují jeho kvalitu
Na Hotanu je nejzajímavější nedělní trh, který je krvavý a hlučný. Prodejci masa demonstrují jeho kvalitu tím, že vystavují uříznutou hlavu čerstvě poraženého zvířete. Zdejším trhovcům už se nechce vyřvávat své nabídky, a tak si je nahráli na záznamník a pouštějí je z amplionů v nekonečné smyčce: ponožky za pět jüanů, ponožky za pět juanů….
Jediný anglicky mluvící průvodce ve městě se jmenuje Kurban a ukazuje nám ruiny starobylých měst, která zavál písek. U toho se na nás otráveně šklebí, protože jsme cenu usmlouvali příliš nízko. Okolí města je rozryté od hledačů drahokamů, kvůli kterým sem jezdí lidé z celé Číny. Na náměstí se sochou Mao Ce-tunga poprvé spatřím čínské noční „tancování“. Řady lidí, většinou žen ve středním věku, v mrazu cvičí v rytmu diska. V hotelu neteče teplá voda a internet funguje jen v prvním patře.
Číňanů přibývá
Z Hotanu cesta pouští autobusem do další oázy. Malé děti křičí, Ujgurové mají na rozdíl od Číňanů povoleny dvě a většina jich toho využívá. Snažím se jejich křik nevnímat a soustředit se na čtení knihy Foreign Devils on the Silk Road od Petera Hopkirka. Je to poutavé čtení o tom, jak Evropští dobrodruzi z koloniálních velmocí na přelomu 19. a 20. století závodili v tom, kdo z nich v poušti Taklamakan v zapomenutých ruinách měst objeví a odveze do Evropy co nejvíce buddhistických artefaktů. Hlavními hrdiny knihy jsou Sven Hedin, Aurel Stein, Albert von Le Coq. Především Stein dnes díky svým objevům v Číně platí za zloděje číslo jedna…
Další město se jmenuje Čerčen. Jeho ošklivost se marně snaží maskovat barevné neony. Zdejší cestovní hotel ale aspoň má teplou vodu. Pořád převažují Ujgurové. Všude kolem se čile staví, hlavně paneláková sídliště.
V ošklivém a mrazivém Čerčenu není důvod setrvávat, pokud člověk nemá kufr plný dolarů, které je ochoten utratit za džíp do pouště za zavátými buddhistickými chrámy. Šestihodinový přejezd autobusem skrz poušť do města Čarkilik. Další provinční díra, koncentrace Číňanů viditelně roste. To je jeden z půvabů cestování po zemi: člověk může přesně pozorovat pomalé přechody mezi národy.
Sbohem, muslimský světe
V autobuse z Čarkiliku do Korly je poprvé více Číňanů než Ujgurů. Na obrazovce už neběží turecké zpěvy a tance, ale čínské kung-fu filmy. Čas na hodinách je ale pořád středoasijský. Čas trávím konverzací s mladou Číňankou, která umí trochu anglicky. Přidává si mě do přátel na WeChatu, což je něco jako čínský Facebook. Na profilové fotce vypadá jako Miss China. Kolem silnice se zvedají mohutné písečné duny. A tak to pokračuje až do město Korla. Zdejší Jiaotong Binguan je nejlevnější ze všech, ale má společné sprchy na chodbě a teplá teče jen na dámských. Pokoj pro tři tu stojí pouhých 105 jüanů (315 korun). K večeři zas lagman, tlusté ujgurské nudle s hovězím a zeleninou.
Nedaleko Turpanu se rozkládají ruiny starobylého města Jiaohe
Přejíždíme přes zasněžené hory a smutnou, industriální krajinu. Nepříliš daleko odsud provedla Čína v polovině 20. století svůj první atomový výbuch.
Po celodenní jízdě nás vítá Turpan. Poměr obyvatelstva se naposledy vychýlí ve prospěch Ujgurů. Nedaleko Turpanu se rozkládají ruiny starobylého města Jiaohe. Kdyby se rozkládaly blíž k civilizovanému světu, možná by se staly divem světa, kdo by se ale hnal doprostřed pouště na okraji Číny? V hotelu funguje teplá voda i internet. Lagman už mi leze krkem.
A znovu noční autobus. Tentokrát do oázy Dunhuang, která už se nachází v provincii Kan-su. Opouštím tak ujgurskou provincii Sin-ťiang a s ní po třech měsících i muslimský svět. Ranní mráz na autobusovém nádraží a rozespalé a ztuhlé hledání hostelu. Po Ujgurech ani stopy. Všude Číňané, na hodinách pekingský čas. V restauracích dělají skvělé, ostré čínské nudle. Poušť Taklamakan mám za zády a před sebou – poušť Gobi.
Utekly vám předchozí díly pouti reportéra E15 na Dálný východ?
Země bílého mramoru a zlatých soch (10)
V íránském plážovém resortu (8)
Černá zahrada Náhorní Karabach (7)
