V sedmnáctém díle svého putování reportér E15 Saša Blau potkává Ting-Tinga, čínského umělce, který jezdí stopem po Číně a ve svém skicáku brilantně zachycuje život současných Číňanů. Několik jeho kreseb se našemu reportérovi pro Vás podařilo ukořistit. Tento speciální díl je proto ilustrovaný pouze kresbami.
Probouzím se otupělý z odpoledního spánku. Pokoj je plný modrého světla, venku se stmívá. Chvíli trvá, než mi dojde, jak jsem se tu ocitl. Jsem v hostelu, který se nachází v 16. patře věžáku. Když poodhrnu záclonu vedle postele, zírám do propasti. Za sklem hučí šedé, dvou a půl milionové město.
Kromě mě v hostelu nikdo není. Kdo by taky jezdil v prosinci po Číně. Hostelový bar s kulečníkem, zimní zahrada i chodby jsou pusté a prázdné, všude panuje zvláštní ticho. Padá z toho na mě melancholie. Už zase si od místa, kde právě jsem, připadám totálně odpojený.
Nechce se mi ven z postele. Představa, že se obléknu a půjdu objevovat město Si-ning, ve kterém mě dneska ráno rozespalého vysadil noční autobus, mě vůbec neláká. A tak dál ležím v posteli a přemýšlím, komu pošlu vánoční přání. Při té příležitosti si uvědomuji, že je nejvyšší čas napsat další díl zápisníku pro E15. Na cestách občas ztrácím pojem o čase.
Studentky umění, jeden z obrázků, který Saša Blau získal od čínského výtvarníka Ting-Tinga
Je třeba si přiznat, že poslední dva týdny mé cestování co do zážitků objektivně upadá. Nic srovnatelného s dobou, kdy jsem potkal Adu nebo když jsem se opíjel s Azamatem. Nijak zvlášť toho však nelituji. Zpohodlněl jsem, což je příjemné. Když ale koukám na svojí tvář v zrcadle, všímám si, že mi na skráních vyrašily nové šedé vlasy.
Přestalo to být dobrodružné, protože jsem se přidal ke dvěma Francouzům. Pravá dobrodružství člověk zažívá, když cestuje sám, vymlouvám se sám před sebou. Jenomže když se nic neděje, těžko se o tom píše. Poslední, co mě doopravdy zaujalo, bylo setkání s Ting Tingem.
Ostuda v Tun-chuangu
Tinga jsem potkal zhruba před týdnem jeden večer v hostelu ve městě Tun-chuang , které leží v provincii Kan-su na západě Číny. Stejně jako já se sem přijel podívat na Mo-kao neboli Jeskyně tisíce buddhů. Tyto prastaré jeskyně plné buddhistického umění jsou známé mimo jiné tím, že tu byla nalezena nejstarší tištěná kniha na světě. Tou není Guttenbergova bible, jak nás učili na pražské žurnalistice, ale kopie Diamantové sútry z devátého století. Našel jí tu na začátku 20. století budapešťský rodák a později britský občan Aurel Stein. Tenhle slavný archeolog pomocí vychytralých úskoků přemluvil čínského strážce jeskyní, aby mu dovolil tuto sútru a další prastaré svitky odvézt ke studiu do Londýna. Sútra už samozřejmě v Britském muzeu zůstala a Stein je nyní v čínské historiografii považován za velkého zloděje.
Obrázky, které Saša Blau získal od čínského malíře a cestovatele Ting-Tinga s autorovými komentáři.
Zajímavá bylo, co mému setkání s Tingem předcházelo. S tímhle pozoruhodným Číňanem, o kterém vám chci vyprávět, jsem se seznámil v den, kdy jsem si připadal jako naprostý idiot. Ale tak to má život rád: dobré věci nosí společně se zlými, v jednom balíku.
Je večer. S Emmanuelem a Stephanií vypijeme několik piv a hladoví a rozkurážení vyrážíme do města na večeři. Jako první prozkoumáme rybí restauraci. Hned se na nás vrhne veškerý personál, který ale neumí anglicky a i menu je v čínštině a bez obrázků. A tak s námi hlouček číšníků a kuchař obchází jednotlivé stoly a pobaveně sleduje, jak překvapeným hostům zíráme do talířů. Jsme v rybí restauraci, tak se rozhodujeme pro rybu. Paní v gumové zástěře vyloví z akvária solidního kapra a už už napřahuje paličku, aby ho zabila, když zjistíme, že si to nemůžeme dovolit a s omluvami klopýtáme ven z restaurace. To nejhorší ale máme teprve před sebou.
Zavolejte policii!
Proplétáme se uličkami starého Tun-chuangu, když tu narazíme na rohové bistro plné lidí. To bývá znamení, že dobře vaří. U jednoho ze stolů si parta mužů pochutnává na nudlích a pivu, před vchodem Číňanka cosi flambuje ve velké pánvi. „Čtyřikrát,“ ukazujeme do pánve a jdeme si sednout.
O chvíli později před námi přistane velká mísa plná rozsekaných hovězích žaludků. To jíst nebudeme, chceme platit. Šéf chce 50 jüanů, to nám za jeden talíř přijde moc, začneme se hádat. Nebaví nás to, odcházíme. Šéf mi nadává a drží mě za bundu, jeho žena vztekle křičí. Ukazuje na mobilu číslo policie. „Jasně, zavolejte policii. Haló, policie!“ křičí odbojně Emmanuel. Nakonec jim dáme 30 jüanů a s nadávkami nás nechají odejít.
Že jsme se zachovali jako arogantní tupci ze západu nám dochází až za chvíli. Kdyby byl kuchař cholerik nebo kdyby opravdu přijela policie, mohlo to skončit i pěkným malérem. Nálada ve skupině je skleslá, máme hlad. Nakonec jíme potupně hranolky v čínském fastfoodu Dico's.
Čínský tulák
Zpátky do hostelu přicházím v mizerné náladě. Mám v plánu vypít s Emmanuelem poslední pivo a jít se z toho vyspat. V hostelové lobby ale narážím na mladého Číňana, který si něco čmáře do bloku. Kouknu mu přes rameno a hned poznám talent a školenou ruku. Dávám se s ním do řeči.
Ting Tingovi je dvacet sedm. Poté, co v Pekingu vystudoval výtvarnou akademii, vydal se na cesty. Teď už druhým rokem stopem objíždí Čínu. Kreslí všechno, co vidí kolem sebe. Smutné staré veterány z korejské války, své vrstevníky, jak znuděně koukají do svých iMaců, slečny se smutným výrazem v lehce erotických pózách. Myslím, že se mu podařilo zachytit cosi, možná náladu generace středostavovských synů a dcer. Městské duše, kterým už nestačí ke štěstí konzum, ale hledají život, dobrodružství. Hned se ve mně probouzí novinářské instinkty. Kdyby tak šlo některé z těch kreseb otisknout!
Tingův obraz veterána z korejské války
Jenomže ze mě táhne pivo a vypadám už dost unaveně. Z inteligentního pohledu plachého kreslíře Tinga cítím lehký odpor. Moje vyjadřovací schopnosti také nejsou zrovna na vrcholu. Získat Tingovu důvěru se mi dnes nepodaří, tak se radši loučím a jdu spát.
Patnáct kreseb
Získávání důvěry plachého umělce trvá tři dni a je to zdlouhavý proces, který tu nebudu rozepisovat dopodrobna. Nakonec se mi Ting-Tinga večer před jeho odjezdem přesvědčit, aby mi zkopíroval patnáct přefocených kreseb a ke každé mi řekl, kde a jak vznikla. Když tu noc usínám, jsem docela vyčerpaný, ale taky šťastný. Připadám si jako Aurel Stein, když ukořistil kopii Diamantové sútry.
Ráno se rozloučím s Tingem, ale také s Emmanuelem a Sophií. Dál zas budu cestovat sám. Snad mi to přinese víc dobrodružství. Nasedám na dálkový spací autobus, ale lůžka jsou malá, dělaná pro Číňany, takže to moc pohodlné není. Důležité je, že urazím tisíc kilometrů.
Teď ležím na posteli v opuštěném a prázdném hostelu a a prohlížím si Tingovy kresby. Pořád dobrý. Moj nálada se zlepšuje, fajn. Myslím, že můžu vyrazit otestovat, jak chutnají místní nudle. A vy si zatím můžete prohlédnout, jak vypadá dnešní Čína pohledem kreslíře Ting-Tinga. Berte to jako vánoční přání.
Utekly vám předchozí díly pouti reportéra E15 na Dálný východ?
Země bílého mramoru a zlatých soch (10)
V íránském plážovém resortu (8)
Černá zahrada Náhorní Karabach (7)
