V 18. díle projíždí Saša Blau vnějším Tibetem. Obdivuje se jeho klášterům, ale kroutí hlavou nad megalomanskou výstavbou na dohled od buddhistických sídel.
Po pustém a řídce osídleném západu je Si-ning vůbec první velké čínské město, na které narážím. Má dva a půl milionu obyvatel, ale nikdy jste o něm neslyšeli. Trpí totiž stejným syndromem, jako mnoho dalších měst v Číně. Nemá paměť.
Procházím se jeho širokými ulicemi. Zakláním hlavu, abych dohlédl na vrchol dvacetipatrových věžáků, které lemují jeho rušné čtyřproudovky. Po chodnících proudí Číňané v bílých čapkách vyznávající alláha, (takzvaní hui), sem tam se mihne i pár Tibeťanů v červených řízách. Většinu kolemjdoucích ale tvoří dav běžných Číňanů. Zírají na mě všichni. Cizinci sem příliš často nejezdí a v prosinci to platí dvojnásob.
Město je ve stadiu nepřetržitého přerodu. Zástavbu tvoří několik vrstev. Malé přízemní domky, střední několikapatrové domy, velké paneláky, obří lesklé věže. Domy postavené sotva před pár lety jsou bourány a nahrazovány novými, většími. Nic tady nemá šanci zestárnout.
V restauraci v muslimské čtvrti potkávám mladého Číňana, který se představuje jako Jack. Většina Číňanů, kteří mluví anglicky, si vytvořili variantu svého jména, která je pro „zápaďáky“ snadnější k zapamatování. Jack je učitelem fyziky a biologie. Anglicky se naučil od Kanaďana, se kterým během studií bydlel. Měl štěstí, z místních nemluví anglicky skoro nikdo.
Jack mě bere na večeři domů ke svým rodičům. Jeho starý otec si prohlíží mé fotografie z cesty, pokyvuje hlavou a říká, že mám velké štěstí, že takový výlet můžu podniknout. Jack mi vysvětluje, že mnoho Číňanů by cestovat klidně mohlo, ale raději šetří peníze „na budoucnost“. Dělají to jednak z tradiční povinnosti zabezpečit rodinu, a také proto, že v Číně není důchodový systém, na který by se mohli ve stáří spolehnout. Někteří si za ušetřené peníze koupí byt, ale ani to není investice do vlastního, kterou zdědí příští generace. „Když si v Číně koupím byt, je můj jen na 70 let. Pak připadne státu, ne mým dětem. Proto hodně lidí prostě střádá peníze. Nebo kupuje zlato,“ vysvětluje mi Jack.
Tibet pro chudé
V Si-ningu bydlím v hostelu v 16. patře věžáku. Hostel je prázdný. Je tu se mnou jen mladá Kanaďanka Brandy. Brandy jede do Tibetu a pak dál do Nepálu. Si-ning leží ve výšce 2800 metrů nad mořem na okraji tibetské náhorní plošiny a je jakousi branou do buddhistického autonomního regionu. Za týden v Tibetu zaplatí Brandy skoro tisíc dolarů. Kdo chce totiž navštívit posvátné město Lhasu, musí si zaplatit místo v zájezdu organizovaném oficiální čínskou cestovní kanceláří.
Pohled ze 16. patra
Na to já nemám peníze. Představa, že navštívím Čínu a vynechám Tibet, se mi ale nelíbí. A tak volím variantu pro chudé: takzvaný vnější Tibet. Velké části provincií Kan-su, Čching-chaj, Jün-nan a S'-čchuan, které s Tibetem sousedí, jsou „stejně tibetské jako Tibet“, dozvěděl jsem se od několika zkušených cestovatelů. Výhodou je, že v nich není potřeba zvláštní povolení a průvodce. Po několika dnech v Si-ningu se tedy loučím s Brandy a vyrážím autobusem do horského města Tchung-žen, kde prý je několik tibetských klášterů.
Cesta vede nejprve dvě hodiny po zbrusu nové dálnici. Čas od času se po jedné či druhé straně náhle objeví staveniště. Podél dálnice rostou celá nová města z betonových dvacetipatrových budov. Působí to přízračně, neskutečně. Pak sjíždíme z dálnice na menší silnici, která vede do hor.
Když se vyhoupneme na jakousi náhorní plošinu, začínají se ve vesnicích objevovat buddhistické gompy a malé kláštery, na vrcholcích okolních kopců se třepotají barevné tibetské vlajky.
Paneláky v Tchung-ženu
Příjezd do Tchung-ženu nabízí smutný pohled. Na dohled od kláštera tu vyrostly nové dvacetipatrové paneláky. Ubytovávám se ve studeném a prázdném hostelu. Po setmění padá teplota hluboko pod nulu a v ulicích města je mrtvo. Sním jedny rychlé pálivé nudle a pak se jdu zavrtat hluboko do peřin. Ráno se přidám k proudu poutníků, kteří směřují ke klášteru Lung-wu. Roztáčím modlitební válce, vdechuji kouř z páleného tamaryšku a poslouchám mumlavé modlení mnichů, kouzlo se na mě ale nějak nepřenáší. Možná za to můžou nepřehlédnutelné paneláky na horizontu. Koupím si tibetskou tašku přes rameno a jdu se zahřát pálivými nudlemi.
Panorama kláštěra hyzdí okolní panelová sídliště
Po obědě vyrážím pěšky do asi pět kilometrů vzdáleného kláštera Wu-tchung. Většina jeho budov je zavřených a v jeho uličkách je mrtvo. Slunečné odpoledne tedy alespoň využiji k procházce podél zamrzlé řeky. Do hostelu se vracím stopem a spát jdu brzy. Ráno pak odjíždím autobusem ještě za tmy. Tchung-žen mi chybět nebude. Doufám, že Sia-che bude veselejší.
Čtyřhodinovou cestu autobusem prospím. Probouzím se těsně před příjezdem do cíle. Vítají nás domky a paneláky, jsou ale menší než v Tchung-ženu a není jich moc. Paneláky, banky, hotely a nákupní ulice tvoří novou, čínskou část města. Z autobusového nádraží jdu pěšky po hlavní třídě, která mě dovede k branám kláštera Labrang. Je to jeden z největších aktivních buddhistických klášterů mimo Tibet. Žije v něm tři tisíce mnichů, kteří patří k buddhistické sektě Geluk-pa, což znamená „žlutá čapka“. Dovnitř a ven proudí mniši všech věkových kategorií oblečení do vínových říz.
Ubytovávám se v útulném hostelu Redrock Labrang, který svým dřevěným vyřezávaným interiérem připomíná horskou chatu. Pak se vydávám na procházku po klášteře Labrang. Pozoruji poutníky, jak v modlitbách padají na zem do prachu a zase vstávají.
Seznamuji se s místním mladíkem, který mluví anglicky. Bere mě spolu se svým bratrem za město na divokou projížďku na motorkách mezi travnatými pastvinami. Ukazuje mi pastevce, kteří ještě stále žijí kočovným životem. Dvacet stanů, v každém muž a žena, jeden pes, jedna motorka, stádo ovcí. Na povrchu všechno zatím působí idylicky.
Živé pochodně
Když se svého kamaráda ptám, kde se naučil anglicky, říká, že na buddhistické univerzitě v Nepálu. Pro Tibeťany je ale skoro nemožné získat pas. Jak se tam tedy dostal? „Pěšky přes hory,“ připouští neochotně. A to čínskou hranici nehlídají vojáci? „Hlídají. Šli jsme v noci…“ Je to nebezpečné? „Je…“ V únoru se můj tibetský kamarád musí do školy vrátit. Jak se tam dostane, to se už ptát nemusím.
Nebezpečnou cestu do Nepálu či Indie každý rok podniká mnoho Tibeťanů. Ti méně šťastní zabloudí ve sněhu a ledu nebo skončí ve vězení, říká mi později místní znalec poměrů, který si nepřál být jmenován. Mluvit nahlas se tu všichni bojí. Ti, kteří s novináři mluvili, se vrátili z vězení s podlomeným zdravím anebo vůbec.
Mezitím probíhá plíživá kolonizace míst jako je Sia-che. Na okrajích vesnic a měst na dohled od klášterů rostou vysoké věžáky pro čínské přistěhovalce, na místě pastvin se otevírají doly, do klášterů jsou nasazováni vládní úředníci. Tibeťané jsou zoufalí a stále více jich řeší situaci radikálně: za bílého dne se polijí petrolejem a zapálí. Poslední živou pochodní byl mladý mnich Tsering Gyal v provincii v Čching-chaj. Od roku 2009 se takto zapálilo 123 Tibeťanů.
Čínská televize vysílá přenos přistání sondy na měsíci. Tibeťané program ignorují
V sobotu večer sedím v hostelu u počítače. V televizi běží přímý přenos, ve kterém čínská sonda Cheng-e přistává na měsíci. Jediný, kdo televizi sleduje, je čínsý mladík, který v hostelu vypomáhá. Jak přesně vypomáhá se mi nepodařilo zjistit, vždy jsem ho totiž viděl jen vysedávat v hostelové lobby. Je možné, že je jedním z Číňanů nasazených na špehování Tibeťanů? Tibetské osazenstvo místnosti každopádně program ignoruje. Ženy si hrají s dětmi, muži večeří, kouří nebo jen odpočívají. To kdyby v televizi říkali, že Tibeťané dostanou pasy nebo že se tibetština bude učit na školách, sedělo by u televize celé Sia-che.
V Sia-che strávím několik dní. Během mého pobytu klášter a celé městečko zapadne sněhem. Po večerech chodím učit tibetského učitele Gei-Geie a jeho sestru anglicky. Potom jdu na pivo do restaurace Nirvána, kterou provozuje místní Tibeťan, který se oženil s Holanďankou. Radí mi, že jestli chci vidět krásný klášter, měl bych se vydat do odlehlého Lang-mu-s', které leží výš v horách na hranicích s provincií S'-čchuan. „Připrav se, bude tam zima,“ varuje mě majitel kavárny.
Psaníčka pro štěstí
Ochutnávku toho, jaká bude asi zima, zažívám při odjezdu z Sia-che. Vyrážím ještě za tmy, mrzne až praští, děti se trousí do školy. Do Lang-mu-s' přijíždíme v poledne. Z potoka, který protéká městečkem, se kouří. Lang-mu-s' leží přesně na hranici provincií Kan-su a S'-čchuan a jsou v něm dva kláštery, každý na jedné straně hranice. Ten v Kan-su leží na kopci a je rozlehlejší a řekl bych i krásnější. V poledním slunci se jeho zlacené krovy poseté ledovými krápníky oslnivě lesknou. Je vidět, že v létě je Lang-mu-s' cílem baťůžkářů – na hlavní (jediné) ulici vidím několik vývěsních štítů s nápisem „Jízda na koni“, „Pravá káva“ nebo „Západní jídlo“. Teď v zimě mají ale všechny tyto podniky na dveřích zámek.
Otevřeno má hostel Tsampa. Recepční, mladý Tibeťan, mi ukazuje pokoj. Je to dřevěná bouda bez topení, do které fouká mnoha dírami. Ptám se, jak moc bude v noci zima. Mínus dvacet, říká recepční. Ukazuje na elektrickou dečku, která mě má zahřát. Moc jí nevěřím, ale nemám na výběr. Vyrážím raději na prohlídku kláštera. Ten je nejkrásnější ze všech tibetských staveb, které jsem dosud spatřil. I Lang-mu-s' má ale svou novou betonovou část, která roste na jeho okraji.
Nejlepší je výkřik, radostné „juchůůů“, se kterým vždy hrst papírků mladý Tibeťan vyhodí do povětří.
Po setmění se prudce ochladí, ulice se vylidní. Elektrická dečka ve spolupráci s několika vrstvami deky je překvapivě účinná. Vzduch je sice mrazivý, ale s hlavou pod peřinou se docela vyspím. Nejhorší je usnout, Tibeťané totiž do dvou do rána zpívají karaoke.
Ráno navštívím druhý klášter na s'-čchuanské straně. Na sluncem zalitém kopečku tu Tibeťané vyhazují do vzduchu tenké bílé papírky pro štěstí.
Odjezd z Tibetu
V Lang-mu-s' se cítím dobře, zůstal bych tu déle, ale další noc v mrazivé cimře už strávit nechci. Nasedám na autobus do Che-cuo a odtud dál do Lan-čou, kde doufám chytnu vlak do Si-anu. Po týdnu tak opouštím vnější Tibet s rozporuplnými pocity. Na jedné straně mě uchvátila krása zdejších klášterů uprostřed drsně horské přírody. Na druhou stranu je otázka, jak to tu bude vypadat za deset, dvacet let.
Všechna sídla, která jsem navštívil, měla alespoň zárodek nového sídliště. Bude pokračovat osidlování těchto osad Číňany z přelidněného východu. Jedinou šancí Tibeťanů, jak si uchovat co možná největší vliv nad svým územím, je vzdělání. S ním ale možná ztratí i chuť žít v klášterech a na pastvinách.
Zkrátka se z nich stanou „moderní“ lidé. Na druhou stranu jsem viděl mnoho mnichů s tablety a mobily, kterým jejich náboženství a počítačové hry nebo klipy šly celkem dobře dohromady. Bude záležet také na tom, jaký přístup ke svým menšinám zvolí centrální vláda v Pekingu. Ta byla vůči buddhismu zatím dost nesmlouvavá. Pod novým (je tedy ve funkci už rok, ale to je na místní poměry stále nový…) prezidentem Si Ťin-pchingem by se mohl tento přístup alespoň částečně změnit. Každopádně je jisté, že za deset let budou místa jako Tchung-žen, Sia-che nebo Lang-mu-s' vypadat dost jinak.
Utekly vám předchozí díly pouti reportéra E15 na Dálný východ?
Země bílého mramoru a zlatých soch (10)
V íránském plážovém resortu (8)
Černá zahrada Náhorní Karabach (7)
