Ve druhém dílu seriálu E15.cz o cestě na daleký východ přijíždí náš reportér do Sevastopolu, ruského města na ukrajinském poloostrově Krym. Málokterým městem na světě se přehnalo tolik krvavých válek jako právě Sevastopolem. Není proto divu, že hlavním tématem tu je, a zřejmě ještě dlouho bude, válka.
Stařičký zastávkový vlak s dřevěnými sedačkami se namáhavě prodírá vyprahlou krajinou mezi kopci a skalami, až se před námi konečně otevře široká zátoka. Křižníky, dělové čluny, staré ponorky, to všechno v šedých vojenských barvách a s ruskými nápisy a vlajkami. Ačkoli město leží na Ukrajině, v Sevastopolu kotví ruská černomořská flotila – tady začínají a bohužel zatím také končí mé znalosti o městě na jihu krymského poloostrova. Válečné lodě a monstrózní památníky – to je první dojem z tohoto města, jež má zhruba velikost Brna.
Andrej, mladý ukrajinský fotograf, u kterého budu bydlet, mě na nádraží vítá otázkou: Co víš o Sevastopolu? Když vidí moje mlčení, chápavě kývá hlavou. “Tohle město přežilo neuvěřitelný masakr, je zázrak, že ještě nebylo zničeno,” říká perfektní češtinou s ukrajinským přízvukem, který připomíná ostravský dialekt. Studuje totiž už pátým rokem na české univerzitě.
Bojovalo se tu odjakživa. Kdysi dávno donští Kozáci válčili s Tatary a Turky, v devatenáctém století se pak o poloostrov Rusové přetahovali s Francouzi a Angličany. Tehdejší obranu Sevastopolu v Krymské válce zachycuje velkolepé panorama z roku 1905. Město v té době také získalo svůj symbol – sloup ve vodě neboli památník potopených lodí. Aby Francouzům a Angličanům zablokovali vstup do přístavu, ruští námořníci tehdy s pláčem potopili své lodě. Když útočníci město nakonec po roce obléhání dobyli, našli ho zcela zničené.
Hrdina v každé rodině
Druhé takřka úplné destrukce se Sevastopol dočkal v dalším století – za druhé světové války město dobyl Hitler. Fašisté, jak tady Němce označují průvodkyně v každém muzeu, to ale také neměli lehké. Město se drželo skoro rok, za což získalo sovětský titul „gorod geroj“ – město hrdinů.
Středoevropanovi z národa, který si na válku ani hrdinský patos nepotrpí, to zní jako prázdné fráze, tady je ale válka cítit všude. Takřka všechna muzea jsou vojenská, jejich zahrady jsou plné starých zbraní. Na každém kroku je nějaký monument. Město je poseté ruskými základnami, po ulicích běhají mladí ruští vojáci v námořnických čapkách se stuhou. Na koncerty orchestru se chodí do klubu důstojníků. Každý tu má v rodině nějaké námořníky, vojáky, hrdiny.
Já bydlím v pokoji Andrejova bratra, námořníka, který je právě pracovně s tankerem v Arabských Emirátech. Andrejův otec už je v důchodu, ale i on býval námořníkem; sloužil na bitevní lodi Moskva. Dědeček, jehož malba stojí na klavíru, zas bojoval s fašisty. A otec Andrejovy přítelkyně Táni slouží na ruské atomové ponorce Rjazaň. Je velká šance, že pokud budou mít někdy dítě, bude to také námořník.
Hra na české pivo
Ze Sevastopolu nedělá ruské město jen ruská válečná flotila, která tu kotví. Pravidelně se tu sjíždějí ruští motorkáři, vloni se s nimi svezl (a nechal vyfotit) také Vladimir Putin. Restaurace Vítězství retro stylem napodobuje někdejší sovětské jídelny. Hraje tu hudba 50. a 60. let, servírky mají umělohmotné šaty a čepce, na poličce básně od Majakovského. Trochu zbytečné ve městě, kde je sovětská stopa cítit na každém místě…
Krym v létě je zaplavený lidmi z celého Ruska, kteří sem jezdí za teplem a mořem. Třeba skupina dívek z Nižného Novgorodu, se kterou jsem se seznámil, sem přijela na dva týdny. Přes den se koupou na kamenitých plážích, večer korzují po restauracích. Oproti zažitému stereotypu, že Rusové a Ukrajinci pijí jen vodku, se na Kymu pije hlavně víno a koňak s colou nebo džusem. Zdejší lidé rádi v létě pijí venku u moře, i když je to zakázané, vysvětluje mi Andrej.
Velké oblibě se tu těší také pivo. Ve většině obchodů najdeme také piva s českými nápisy, které byste ale v Česku hledali marně: Žatecký Gus, Zlatá Praha jsou ty nejčastější a mají je v každém obchodě. Tyto značky těží z dobré pověsti českého piva, ale patří ruskému pivovaru Baltika a ukrajinskému pivovaru Obolon ve druhém případě. Vyrábějí se buď z žateckého chmele (Gus) nebo pode českého receptu (Praha). Místní si myslejí, že pijí české pivo a jsou překvapení, když jim řeknu, že se mýlí. Nutno dodat, že ani jedno z těchto piv svou chutí Česku příliš dobrou pověst nedělá. Plzeň a Budvar, klasické české exportní značky, tu ale v hospodách a obchodech s potravinami kupodivu skoro nemají. Že by příležitost pro české firmy? Anebo spíše ta z kategorie propásnutých…
Za pět dnů v Sevastopolu jsem viděl tolik ponorek, pušek, děl, torpéd, kulometů a vojenského arzenálu jako za celý svůj život. Asi nejzajímavější bylo jen šest let staré muzeum 35. baterie, které se nachází v rozlehlém podzemním bunkru, kde sídlila dělová obrana města za druhé světové války.
Naopak bizarní je podvodní základna ponorek, kde ale jedinou ponorku nenajdete. Když se ptám proč, dostane se mi vysvětlení: ponorky přece musejí být po skončení své služby rozřezány. Kývu hlavou. Po pěti dnech v Sevastopolu už mi to připadá logické. Zároveň ale cítím silnou potřebu odtud rychle zmizet. Odjíždím ranním autobusem, který mě veze do přístavu Kerč na východě Krymu a odkud odplouvá trajekt do Ruska. Nasedám na loď plnou Ukrajinců a Rusů vracejících se z dovolené, modrožlutá vlajka vlaje ve větru, loď provázej rackové. Na dohled už se rýsuje pevnina a nakonec také přístav s názvem Port Kavkaz.
Čtěte první díl seriálu Divokým Východostánem: Z Prahy do Oděsy
