V tomto díle přijíždí Saša Blau do Íránu. Stejně jako kdysi Marco Polo se projde se po bazaaru v Tabrízu, poté přijíždí k pobřeží Kaspického moře. Po několika dnech v íránském plážovém resortu ale prchá do hor.
Přes hraniční řeku z Arménie do Íránu přejdu těsně před západem slunce. Obklopí mě íránští taxikáři, kteří mi nabízejí svezení do nejbližšího města. Měním dolary na rialy a rázem je ze mě milionář. Íránská měna v posledních letech prošla hyperinflací. Mohou za to ekonomické sankce, které na islámskou republiku uvalila Evropa a USA kvůli íránskému jadernému programu.
Pro Evropana je tedy nyní Írán velice levný. V době mého příjezdu ale rial už několik týdnů posiloval. Kurs roste od prezidentských voleb, které vyhrál na místní poměry liberálnější politik Hasan Rúhání. Trhy si od nového lídra slibují, že bude umírněnější vůči Izraeli a USA a celkově otevřenější vůči západu než jeho předchůdce Mahmúd Ahmadínežád, jenž s oblibou zpochybňoval holokaust.
Zablokovaný Facebook
V záplavě statisícových bankovek se ještě neumím orientovat a nebýt mladého Íránce Amira, byl bych pro smečku taxikářů snadnou kořistí. Amir mně nabídne odvoz do asi 60 kilometrů vzdálené Jolfy. Krajina severního Íránu je úchvatná. Silnice vede suchou hornatou krajinou podél řeky Araks. Řeku lemují malé oázy s jabloňovými sady, nad celou scenérií zapadá slunce.
Amir mě vysazuje před hotelem, kde stojí noc deset dolarů. Jsem sice utahaný, ale vyrážím do města - první noc v Íránu si nemůžu jít prostě jen tak lehnout. V nočním vzduchu voní čaj, kouř z vodních dýmek a pečené maso. Já se ale musím spokojit s trsem banánů, od nedopečeného šašliku v Náhorním Karabachu jsem na nucené dietě. Před usnutím ještě v televizi sleduji závěr fotbalového utkání mezi Teheránem a Tabrízem, pak mě uspí hypnotické náboženské zpěvy.
Ráno na internetu zjišťuji, že rozhodně nemám kam spěchat. Vypadá to, že kvůli vízům do dalších zemí na mojí trase se v Íránu zaseknu nejméně tři týdny. Zjišťuji také, že polovina internetových stránek, které se pokouším otevřít, nefunguje. Když chci na Facebook, Tumblr nebo třeba Seznam.cz, objeví se barevné okénko s islámskými znaky. Tyto stránky jsou blokované vládou. V každé kavárně Facebook umí odblokovat, to se ale dozvídám až později.
Na nádraží s velkým portrétem přísného otce revoluce Ajatolláha Chomejního, sedám na vlak do Tabrízu. Většina kupé je zarezervována. Vždy je zaplní rodina a ihned za sebou zamkne a zatáhne záclonky. Trčím bezprizorně v chodbičce, než mi konduktér najde volné kupé.
Výchova dívek v Íránu
Přisedají si ke mně tři Tabrízané. Jeden z nich, dvoumetrový čahoun Ali Reza, mluví plynně anglicky. Vystudoval angličtinu jako angličtinář ale vydělával příliš málo peněz a nemohl najít nevěstu, vysvětluje mi. A tak si před časem našel novou práci. Teď pracuje jako obchodní zástupce továrny na jídlo: s barevným katalogem fotek potravin objíždí samoobsluhy a nabízí jim džemy, omáčky, rajčatové pasty. Zajímá mě, proč nemohl najít nevěstu. Dvaatřicetiletý, vysoký a štíhlý - u nás by neměl problém.
Ali Reza mi vysvětluje, jak ve zdejším kraji probíhají námluvy. Když se mu líbí nějaká dívka, řekne svojí sestře, aby to řekla dívčině sestře. Ta to řekne oné milované dívce a hlavně jejím rodičům, kteří mají při výběru poslední slovo. Ali Reza už takto oslovil několik dívek, vždy neúspěšně. Když před sebou vidím svého vrstevníka a uvědomím si, že ve dvaatřiceti ještě neměl vážný vztah, je mi ho líto. Další dva spolucestující sice anglicky neumí, zato znají Jana Kollera a Pavla Nedvěda. Diví se, že se Češi nedostali na Mistrovství světa.
Ali Reza mi pomáhá najít v dvoumilionovém Tabrízu hotel. Z nějakého důvodu jsou všechny plné, projdeme jich asi dvacet, nakonec najdeme volný pokoj za 25 dolarů. Děkuji Rezovi za pomoc a zvu ho na oplátku na večeři. V ryze mužské čajovně jíme místní pokrm zvaný abguš. Je to jakýsi guláš s chlebem. Všichni kolem mluví turecky. Reza mi vysvětluje, že Tabríz a okolí je region, kde žijí Ázerbájdžánci, kteří tvoří jednu z mnoha národnostních menšin, které dohromady tvoří Írán. V čajovně i na ulicích cítím zvědavé pohledy, všichni se mě ptají, odkud jsem. Zpočátku je to zábavné, po chvíli už únavné.
Íránské dívky na promenádě
Ali mě pak provádí nočním městem. Ukazuje mi Modrou mešitu, radnici a další architektonické klenoty, mě ale hlavně zajímá, jak je tady možné sbalit holku. Všechny dívky na ulici jsou zahalené, v autobuse cestují odděleně, chodí do dívčích škol…ženy a muži tu jsou zkrátka separovaní. Jak se tady pro boha dokáže muž a žena seznámit? Aliho moje dotěrné otázky časem přestanou bavit. „Nevím, jak to děláte u vás, ale když se mi líbí holka třeba v parku, tak se jí zeptám, jestli si mě vezme za muže,“ odsekne naštvaně. Chvíli se na něj nevěřícně dívám. Pak oba propukneme ve smích.
Další téma, se kterým Rezovi lezu na nervy, je alkohol. Od revoluce v roce 1979, kdy se po pádu šáha z monarchie stala islámská republika, je prodej, výroba i konzumace alkoholu zakázaná a přísně se trestá. Ali mi vypráví příběh známého, který se opil a policie ho zpráskala osmdesáti ranami bičem. Pití se prý dá sehnat na černém trhu od dealerů. Chce to jen znát ty správné lidi. Ali je pobožný a nepije, jeho otec ale prý miluje víno, islámský stát neuznává a na doby šáha vzpomíná s nostalgií.
Tabrízský hyperbazaar
Nazítří se stěhuji do pokoje za pět dolarů. Není tu internet, sprchy jsou na chodbě a veškerou výbavu tvoří železná postel, víc ale nepotřebuji. Většinu dne trávím na tabrízském bazaaru. O krytém tržišti, bludišti chodeb plném obchodníků s koberci, látkami a kořením, psal už Marco Polo. Tabríz byl důležitým obchodním městem na Hedvábné stezce. Dnes je bazaar jakousi íránskou alternativou hypermarketu. Podle Wikipedie je místní tržiště největším a nejstarším existujícím krytým bazaarem na světě. Místní tu nakupují všechno: pračky a ledničky, čaj, bonbóny, maso. Jsou tu i modlitebny, to vše pod klenbou z červených cihel. Mým dnešním průvodcem je jednadvacetiletý Sulejman. Nemá rád Írán. Až si odkroutí vojnu, chce utéct, asi do Turecka.
Večer trávím v internetové kavárně, kde se seznamuji s dalším „průvodcem“ (rozuměj člověkem, který si chce popovídat anglicky) Orhanem. Vysvětluje mi, jak odblokovat Facebook, nadává na kleriky a říká, že člověk si má v životě hlavně užít. Další den ráno mě Orhan posadí na autobus směrem ke Kaspickému moři. Nádraží i autobusy jsou tu moderní, po maršrutkách ani stopy.
Z Tabrízu jedeme suchou polopouští. Ve městě Ardabílu přestupuji na sdílené taxi, které mě odveze do Astary k moři. Cestou v taxíku mluvím s Muhammadem, který je zrovna na vojně. Je mu 25, je ženatý a pracuje jako účetní. Vojna ho nebaví. Každý den zadává do počítače počty vojáků, pořád dokola. Doufá ale, že nebude válka, protože by šel hned na frontu. Podle něj stačí, aby USA zaútočily na Sýrii a íránská armáda přispěchá Damšku na pomoc. Muhammad mi také vysvětluje, že nápisy na zdech domů kolem silnice, které jsem považoval za cosi náboženského, jsou ve skutečnosti reklamy, většinou na autoservis.
Podél Kaspického moře se táhne horský masiv. Když se přes něj přehoupneme, krajina se změní. Je tu rázem vlhko, od moře do hor šplhá neprostupná subtropická džungle. Podél silnice jsou rýžová pole, na svazích malé čajové plantáže. Po suché poušti v Tabrízu je to příjemná změna. Ubytuji se v hotelu, v jehož koupelně lezou pět centimetrů velcí brouci. Radši hned usínám.
Islám a pláž
Ráno vyrážím sdíleným taxi na jih podél moře. Vystupuji v malé díře jménem Haštpar. Jsem rozhodnutý se dnes vykoupat v moři. Na oplocené písečné pláži je ale plavání kvůli velkým vlnám zakázáno, pouze děti se cachtají v příboji, dívky samozřejmě oblečené. Dospělí sedí ve stínu na kobercích u stanů a konzumují jídlo a čaj. Jedna kurdská rodina mě zve na piknik a hned nabízí, ať s nimi jedu k nim domů. Vymlouvám se, že musím do Pekingu a jejich domov je bohužel opačným směrem.
Na plážích se dají kromě lidí potkat například koně či krávy
Jdu dál podél moře. Kaspik má barvu bahnité řeky, ale aspoň tu pobřeží nelemuje jeden souvislý plážový resort. Místo toho potkávám krávy a rybáře. Jak jsem se dočetl na internetu, Kaspické moře je ve skutečnosti jezero, ale národům kolem něho se z ekonomických důvodů vyplatí nazývat ho mořem. V případě jezera jsou totiž státy, které omývá, povinny dělit se o podvodní nerostné bohatství, v případě moře nikoli. Nevím, co je na tom pravdy, ale tady všichni říkají Kaspiku moře. Odpoledne si nacházím pěkné opuštěné místo na přenocování. Rozdělávám oheň a po koupeli ve vlnách usínám. Je příjemné být chvíli sám a nemuset odpovídat na dotěrné pokřikování „mister, which country“.
Ráno královsky snídám kebab a rýži a olivy a čaj, na koberci mezi polštáři ve venkovské restauraci. Opět se na mě sesypou místní, kteří chtějí „vidět opičku“. Snažíme se komunikovat přes překladač Google Translate, ale čeština a perština nejsou moc kompatibilní. Vousatí strejdové mi pokládají dotazy jako „pronájem ulice obětí včas?“ a zvědavě čekají na mojí odpověď. Je to docela legrace.
Navečer dojíždím stařičkým autobusem Mercedes do Ramsaru, íránského přímořského resortu. Kluci u silnice mi seženou jakýsi „apartmán v soukromí“ za deset dolarů. Převlékám se do plážového a vyrážím moři. V Íránu existují dva druhy pláží. Na smíšené pláži se smějí koupat muži i ženy dohromady, avšak pouze v oblečení. Na separátní pláži oddělené gumovými plentami se pak koupou muži v plavkách.
Působí to na mě dost depresivně. Když se ten rozpor snažím vyfotografovat, ihned ke mně přibíhá policista a bere mi foťák. Maže všechny fotky, na kterých jsou ženy, byť v pozadí a oblečené. Je to absurdní scénka, protože mezitím se kolem nás utvoří dav, lidé jsou na mojí straně a mladé dívky mi podávají papírky se svými jmény, abych si je přidal do přátel na Facebooku. Dál už ale raději nefotím. Mám resortu plné zuby. V místní internetové kavárně zadávám do vyhledávače slova Írán, hory a trekking. Vyskakuje na mě stránka horského průvodce , který sídlí nedaleko odsud. Jmenuje se Farzin Malaki a jeho web odpovídá aktuálním trendům v turistice: nabízí ekoturismus, spaní u místních lidí, poznávání horských kultur. Opisuji si číslo, rozhodnutý vydat se do hor.
Na horské tůře s taxikářem a zelinářem
Ráno vyrážím k horám. Taxík mě vysadí před hezkým dřevěným domem. Horský vůdce Farzin Malaki ale není doma, právě provádí španělskou skupinu po horách a je mimo signál. Jsou tu jen dva hosté, kteří mě zvou dál a dělí se se mnou o vynikající sabží, jogurt a rýži. Interiér chaty je zařízen vkusně, černobílé fotografie íránských hor, na zemi perské koberce, vše ze dřeva, kuchyňská linka je ale moderní z nerez oceli. V knihovně jsou perští básníci i evropská próza, je vidět, že vůdce žil na západě. Horský vůdce volá odpoledne. Perfektní angličtinou s britským přízvukem mi nabízí nocleh a trek po horách. Jenže z noc chce 50 dolarů a za den provádění 120 dolarů včetně muly a jídla u místních lidí. To je na mě moc drahé, tak mu děkuji. Po peripetiích, které nebudu popisovat do detailu, se dohodnu s manželem vůdcovy kuchařky, že mě ubytuje a provede po horách za třetinovou cenu. Pochvaluji si, jak jsem to šikovně zařídil. Večeřím vynikající jídlo a spát jdu brzy, ráno vyrážíme už v šest.
Na čaj je vždy času dost
Můj horský vůdce je povoláním taxikář jeho bratranec, který jde s námi, zelinář. Mají trochu jiné představy o horské tůře. První stín podezření, že to nebude zcela dle mých představ, mě jímá už když vidím, co si s sebou berou do hor: železnou konvici a skleničky na čaj, deku a vzduchovku „na vrabce“, předvádí zelinář mávaje rukama. Jejich boty jsou vhodné tak na vycházku do města.
Představy o výletu do hor
Jedeme asi tři hodiny do hor. Silnice stoupá od moře až do výšky tři tisíce metrů. Opouštíme rýžová pole. Krajina nahoře je suchá a skalnatá, mezi kamenitými stržemi tu a tam zelená plošinka s fazolovým polem a několika stromy. Zelinář zdraví každé auto, v jedné z místních vesnic se narodil. Když silnice skončí, pokračujeme pěšky. Jen co „trek“ začal, zelinář s taxikářem začínají sbírat dřevo na oheň. Po půl hodině chůze zastavujeme u vodopádu a mí průvodci připravují čaj, chléb, rajčata, sabží. Je to vynikající. Když ukazuji do kopce a ptám se, kdy půjdeme nahoru (ani jeden z průvodců nemluví anglicky), zelinář jen pokyvuje hlavou. K odchodu se ale nemá, paběrkuje a kouří, taxikář zatím střílí ze vzduchovky do kolem se povalujících odpadků.
Nakonec je donutím k odchodu. Dovedou mě do horské vesnice, kde místní právě sklízejí fazole. Obejdeme vesnici a je čas na další čaj. Když protestuji a ukazuji vzhůru na hřeben, taxikář ukáže na malý obláček na nebi a starostlivě řekne „bouřka“ a kroutí hlavou. Nakonec se dohodneme, že oni se utáboří pod kopcem a já sám půjdu do hor. Vracím se utahaný a spokojený po čtyřech hodinách tůry, čeká na mě čaj a chléb a sýr. Nejkrásnější ze všeho je ale cesta autem zpátky. Sedím na korbě a pozoruji hory v západu slunce. Projíždíme vesničkami, které bych sám o sobě nikdy nenašel. Místní dívky a chlapci randí oblečení do svátečního nám mávají. Večer se s rodinou koukáme na televizi, prohlížíme fotky z hor. Mí průvodci se usmívají a já také: spokojení jsme nakonec všichni. Zítra ráno jsem rozhodnutý opustit moře a hory a vyrazit do Teheránu.
Utekly vám předchozí díly pouti reportéra E15 na Dálný východ?
Černá zahrada Náhorní Karabach (7)
