Reportér E15 Saša Blau objevuje Teherán, hlavní město Íránu a dvacetimilionovou megalopoli, kde se kvůli množství aut nedá dýchat. Zjišťuje, že v Teheránu existuje dvojí život. Navenek se dodržují oficiální zákazy a dívky chodí zahalené, doma mezi přáteli se ale pije alkohol a partneři mají sex před svatbou.
Do Teheránu přijíždím zrovna v době, kdy prezident Hasan Rúhání navštívil USA a telefonoval si s americkým prezidentem Barackem Obamou. Celá země teď nemluví o ničem jiném, jsou toho plné noviny, v televizi se střídají analytici a pokoušejí se odhadnout, co to celé znamená. Náhlé sblížení Íránu a USA, nesmiřitelných nepřátel od islámské revoluce v roce 1979, přišlo jako blesk z čistého nebe. Znamená to konec ekonomických sankcí, které dusí zdejší ekonomiku? Rial od zvolení Rúháního roste a telefonát Obamy růstu dále pomohl. Mezi lidmi panuje atmosféra opatrné naděje, že by se věci mohly změnit k lepšímu. Pomalu. Postupně. Ale přece.
Ve stejnou dobu, kdy je Rúhání v USA, slaví celý Írán výročí osmileté války s Irákem (1980-88). V parcích jsou vystavena děla, v televizi běží dokumentární filmy o hrdinech, kteří ubránili zemi před iráckou agresí. Tahle válka je pro Íránce svatou válkou a vojáci, kteří v ní padli, jsou považováni za mučedníky. Jejich portréty zdobí náměstí, kruhové objezdy a ulice ve městech i na tom největším zapadákově.
Je to ostrý kontrast, sledovat tahle dvě témata, jak se odehrávají paralelně: sbližování s Amerikou, úhlavním nepřítelem (který ve válce podporoval Irák a režim Saddáma Husajna) a vlastenecké vzpomínání na svatou válku. Ta protichůdnost je tak zjevná! Představa, že všechno změní jeden telefonát Baracka Obamy, je směšná. V jakémsi lunaparku pak večer vidím chlapce, jak na střelnici střílejí na makety izraelských a amerických vojáků. Bývalá americká ambasáda je stále pomalovaná obrázky se sochou svobody, která má podobu smrtky. Bude trvat dlouho, než se vrátí vzájemná důvěra, jestli vůbec někdy.
Město jako jeden velký bazaar
Ubytovávám se v hostelu Mashhad, nejlevnější ubytovně v Teheránu. Noc tu stojí pět dolarů a kvalita tomu odpovídá: je tu jen jedna sprcha, dva záchody a kuchyňka je na střeše, kam se leze po žebříku. Výhoda Mashhad Hostelu je, že tu potkáte baťůžkáře, kteří vám můžou dát cenné informace. Tak je tomu i v mém případě. V Teheránu potřebuji vyřídit víza do Turkmenistánu, Uzbekistánu a Číny. Potkávám cestovatele, kteří přijeli z opačné strany hedvábné stezky, kteří mi radí, kde se levně ubytovat. Další mi řeknou, kde je v Teheránu která ambasáda a co je potřeba na ni přinést. Tyhle rady mi ušetří spoustu času.
V Teheránu se dá orientovat podle toho, co se v ulici prodává. Každé zboží má svou apeciální ulici.
Běháním po ambasádách strávím několik dní. Rána trávím ve frontách před konzuláty, odpoledne a večer objevuji město. Teherán je jedno z největších měst planety. Žije tu podle hrubých odhadů dvacet milionů lidí. Je to také jedno z měst s nejvíce auty: nedá se tu dýchat. Záchranou je pro obyvatele města metro, které je rychlé a levné, ve špičkách je ale tak narvané, že cítíte, co měli lidé kolem vás k večeři.
Teherán má zvláštní členění. Na severu, kde se město pomalu zvedá do svahů pohoří Alborz, bydlí bohatí v domech evropského stylu, je tu čistý vzduch a drahá auta. Na jihu bydlí, v malých domcích a panelácích, chudí řidiči motorek . V Teheránu se dá také orientovat podle toho, co se v které ulici prodává. Každé zboží má totiž svojí ulici. Je ulice domácích potřeb a ulice velkoformátového tisku. Ulice lamp je mimořádně hezká za tmy. Je to pozůstatek bazaaru, kde je taky každá ulička věnována jednomu zboží.
Sex před svatbou a alkohol? V Teheránu ano
V Teheránu je bazaar a paláce jako v každém íránském městě, ale nejsou to památky, co je na téhle megalopoli to zajímavé. Na Teheránu se mi líbí že kdykoli vykročím ze dveří na ulici, nevím, co mě čeká. Může se stát cokoli. Během procházky se na ulici nebo v kavárně seznámím s neznámými lidmi, kteří mě pozvou k sobě domů na večeři, pijeme spolu domácí víno, které je v Íránu zakázané, bavíme se otevřeně o politice i o sexu. Do hostelu se vracím pozdě v noci s pocitem, že jsem zažil něco výjimečného. Během noci je Teherán jiný svět. O půlnoci jsou ulice města, kde je přes den nepřetržitá zácpa, vymetené a konečně nastane ticho. O nočním životě v barech nebo diskotékách si Íránci mohou nechat jen zdát, taková dekadentní zábava je zakázaná od pádu šáha a nastolení teokracie. Teherán chodí brzy spát a brzy vstává, v šest, sedm už se z ulic zase ozývá vrčení motorek.
V Teheránu žije přes dvacet milionů lidí
Jeden večer mám schůzku s Azadeh, mladou novinářkou. Pořizuje se mnou rozhovor pro agenturu, ve které pracuje. Zajímá jí, co si myslím o Íránu. Bavíme se také o revoluci. Její otec je ateista a zamlada byl komunista a revoluci proti šáhovi podporoval. Jenže stát kleriků, který přišel po šáhovi, se mu nelíbí o nic víc. Víc než o politice se ale bavíme o normálním životě. Azadeh bydlí sama, ale dříve bydlela se spolubydlící. Bydlet se svým přítelem prý nemůže, dokud nejsou manželé. Jinak ale říká, že mladí Teheráňané spolu spí i před svatbou, jen se o tom příliš nemluví. Facebook je také oficiálně zakázaný, ale v každé internetové kavárně ho mají odblokovaný. Stejně je to s alkoholem: v obchodě ho neseženete, ale doma ho pije řada lidí. „V Íránu je spousta věcí jen naoko,“ říká Azadeh. Kromě domácích vín a piva se dá na černém trhu koupit vodka, arak a whisky. Kvalita destilátů je ale různá. Značkový alkohol z dovozu je možné koupit také, je ale velice drahý.
Sen mladých Íránců: doktorát v USA
Jiný večer jdu na večeři do rodiny Rezy, syna bohatého stavitele. Bydlí v severním Teheránu a patří k liberálním, dobře situovaným Íráncům. Pijeme víno a prohlížíme si rodinná fotoalba. Na předrevolučních fotkách vidím Rezovu matku v plavkách jak s úsměvem pózuje před objektivem, po revoluci už má přes hlavu šátek. Po večeři hrajeme pantomimu, oblíbenou hru mezi místními lidmi. Největší úspěch sklidí pantomima předvádějící bývalého prezidenta Mahmúda Ahmedínežáda, jak gestikuluje v televizi. Stačí jedno gesto a všichni vědí o koho jde a propuknou ve výbuch smíchu. Podobný úspěch mají i imámové. Ali Reza i jeho přátelé se právě připravují na zkoušku TOEFL. Jejich plán je vycestovat z Íránu a studovat doktorát na americké univerzitě. Stejný sen má i Azadeh a skoro každý mladý vzdělaný člověk, kterého jsem v Íránu potkal. „Nejlepší zaměstnání v Íránu je PhD,“ shrnul pocit současné generace jeden kluk, kterého jsem potkal.
Památky v Persepoli
Během svého pobytu v Íránu navštívím hodně úžasných míst. Projdu se v ruinách Persepole, po náměstí Imámů v Esfahanu, které je pro Íránce zhruba tím, čím je pro nás Karlův most. Nejraději ale budu vzpomínat na Teherán, špinavý a hlučný, s jeho parky a kavárnami, s vynikajícím kebabem a ovocnými koktejly na každé rohu. A hlavně těmi náhodnými setkáními, ze kterých se vyklubou několikahodinové debaty.
Návštěvu Íránu bych doporučil každému. Pokud nejste blonďatá dívka, která cestuje sama, v Íránu se budete cítit bezpečně. Budete možná nuceni přehodnotit svůj dosavadní pohled na pohostinnost. Je otázka, jak dlouho tento stav vydrží: nyní je turistů v Íránu málo a lidé je milují. Vydrží ta pohostinnost, až bude turistů přijíždet desetkrát víc? Pamatuji si, že mí rodiče po pádu železné opony také zvali cizince ze Západu na večeři…
Po měsíci v této pozoruhodné zemi opouštím Írán a mířím dál na východ. Noční vlak mě doveze do Mashhadu, odkud se autobusem a nakonec taxíkem dopravím do pustých hor na íránsko-turkmenské hranici. Je tady pusto a chladno, obloha je šedá a fouká studený vítr. Zdá se, že léto definitivně skončilo. Šedou atmosféru ještě podtrhují tváře turkmenských celníků ve vojenských uniformách, kteří se tváří sveřepě a zle. Mám trochu pocit, jako bych se vracel do Ruska.
Utekly vám předchozí díly pouti reportéra E15 na Dálný východ?
V íránském plážovém resortu (8)
Černá zahrada Náhorní Karabach (7)
