Jako první v řadě se tyčí chopí tzv. mačkáři. Při práci sedí 80 centimetrů od plynových pecí, jejichž teplota se pohybuje kolem 900 stupňů. Konce tyčí se natavují a hned zpracovávají na tzv. Kopalově mačkadle. Stroj pojmenovaný podle českého vynálezce funguje tak, že kovová forma stlačí tyč do odpovídajícího tvaru (kulička, ovál apod.) a poté jehla vertikálně či horizontálně projede surovinou a vytvoří v ní otvor požadované velikosti.
„Půl roku nestačí, aby se z někoho stal dobrý mačkář. A ne každý má pro tuto práci cit a talent,“ říká Luděk Černý, výrobní ředitel firmy Glass Motiv Beads, která umožňuje pozorovat proces zrodu korálků přímo v prostorách své továrny v Jablonci nad Nisou.
Každé sklo se chová odlišně, mačkář musí umět nastavit teplotu v peci tak, aby skleněné tyče neznehodnotil. („A také musí vědět, kdy má stroj zmáčknout a poté jej odtáhnout, aby vyrobil dokonalý korálek a neprodukoval přitom hodně odpadu,“ dodává. ) Vymačkané perly do druhého dne vychladnou v dvouplášťové nádobě (kanonu). Poté putují do vícehranného sudu (šitláku), kde se oddělí od přelisků (broků). Odsud pokračují do rumplu naplněného směsí vody a písku. Rumpl funguje jako klasická míchačka, která je akorát zevnitř pogumovaná. Délka omývaní (dva až deset dnů) záleží na tom, co se s nimi bude dít dál.
V další fázi nastupují brusičky perel, od nichž se vyžaduje zkušenost, maximální přesnost a koncentrace. V závislosti na velikosti korálků existují totiž přesně stanovené časové intervaly na jednotlivé výbrusy faset na povrchu korálků. U malých 2mm korálků je interval plus minus vteřina, u větších to může být i déle než osm vteřin. Pokud by se nějaká brusička „zapomněla“, korálky umístěné na konkrétním hřebenu znehodnotí. Na hřebínek je možno podle velikosti umístit najednou od 36 do 120 korálků.
Nejšikovnější brusičky jsou schopny za den nabrousit dva kilogramy tří- až čtyřmilimetrových broušených korálků, což představuje 60 tisíc kusů. U větších korálků (např. 18mm) to může být až 20- až 25 kilogramů anebo 3600 korálků.
Vybroušené korálky musejí zpátky do ohně, aby se krásně leskly. Dříve se k tomuto účelu používala klasická pec, proto se jim říká „ohňovky“. Dnes se k jejich leštění používá pásová plynová pec. Výhodou je, že se její teplota (650 – 790 °C) nastaví tak, aby se po vstupu materiálu zvyšovala a před výstupem snižovala. Zároveň však nesmí překročit hranici, kdy by se mohly výbrusy zničit.
V případě voskových perlí putují korálky po vymačkání a dvoudenním rumplování rovnou do voskárny. Domácí dělníci je navlékají na nitě a poté napínají na rámečky. Kuličky se nesmějí vzájemně dotýkat. Takto připravené se smáčí ve speciální želatině, díky níž se perly na niť přilepí. Po uschnutí se začínají smáčet v lázni se speciální barvou. Každá perla má po ukončení výroby na sobě celkem devět vrstev. Proceduru ovlivňuje teplota a vlhkost na dílně, nicméně nejdůležitější je opět zručnost. Po posledním zaschnutí se perly z nití opatrně zdrhují. Dírka musí zůstat průchozí, a přitom se nesmí poškodit povrch kolem ní.
Každý korálek nakonec čeká důkladná inspekce. Projdou pouze dokonalé tvary a perfektně vyleštěné kusy. Zkušení výrobci prý ty své poznají i na pultech obchodů.
