Samotná recese k vyvolání konfliktu nestačí, musejí ji podpořit další „rány“
Robert Shiller přichází se zajímavou, byť dosti truchlivou paralelou mezi současným „novým normálem“ a rokem 1937, respektive tehdy používanou terminologií „sekulární stagnace“ nebo „nedostatečné spotřeby“. K čemu vedou období pomalého či záporného ekonomického růstu, když ne k nespokojenosti, násilí, politické či náboženské intoleranci a ke kon? iktům? Kauzálně sice není tak úplně jasné, zda za všemi periodami úpadku stálo snížení tempa růstu, anebo naopak ekonomický pád přivedly například klimatické změny spouštějící silné migrační vlny nebo vojenské invaze, epidemie či vnitřní rozvrat. Nebudeme se mýlit, když za tím vytušíme společnou návštěvu jezdců z apokalypsy.
Grafy názorně ilustrují pozoruhodně hluboké propady, které s sebou přinesl rozpad sovětského impéria počátkem 90. let minulého století. Nebyl spojen jen s rozkladem obchodních vazeb a prudkým ukončením transferů z Moskvy, které představovaly v chudších republikách SSSR významnou část tamního HDP, ale také s etnickými kon ? ikty, případně s občanskou válkou, které pád prodlužovaly (Tádžikistán dosáhl dna až v roce 1997).
POCIT K IVDY, NE RECESE Je skoro zbytečné zdůrazňovat, že proti téhle katastro?ě byly transformační recese, ztráta východních trhů a rozpad československé federace spojeny s makroekonomicky nesrovnatelně nižšími poklesy, které navíc trvaly podstatně kratší dobu.
Jakkoli lze souhlasit se závěrem, že by bylo mnohem lepší, kdyby bylo možné sankce co nejdříve ukončit a Ukrajinu i Rusko více integrovat do světové ekonomiky (ano, to by bylo winwin pro všechny), pak úvaha, že zpomalení růstu či ekonomická stagnace mohly fungovat jako spouštěč dnešní ukrajinskoruské krize, neobstojí.
Ukrajina po vyhlášení nezávislosti v srpnu 1991 zažila sérii nesrovnatelně hlubších a každoročně se opakujících propadů, které trvaly téměř deset let, a v zemi byl relativní klid. Zato „oranžová revoluce“ koncem roku 2004 přišla v době, kdy ukrajinská ekonomika rostla tempem přímo tygřím (vzestup HDP na obyvatele v paritě kupní síly o víc než 12 procent) a bylo to pár let velmi solidního růstu.
Jestliže k takhle přímočarému vysvětlení kon? iktu se dospět nedá, pak subtilnější vysvětlení v podobě výpůjček z psychologie, případně behaviorální ekonomie je možná přesnější. K tenzím ve společnosti zcela určitě přispívá sociální srovnávání. Zejména když jej doprovází pocit nespravedlnosti nebo křivdy.
O tom, co způsobila relativně mělká recese spolu s vládními restrikcemi, zvyšováním nepřímých daní, když se k tomu připojily odposlechy ze života politicky vlivných a bohatých a efektní zatýkání, si přece v Česku nemusíme nic vykládat. Tam bych viděl tu kauzalitu velmi zřetelně, a dokonce bych tvrdil, že ty měkké faktory sehrály významnější roli než vývoj zaměstnanosti nebo reálných mezd.
Chytré větičky je třeba si zapamatovat, pokud možno i se jménem jejich původce. Neslouží autorovi Makra ke cti, že už si nevzpomene, kdo pravil, že „mizerie může být hluboká, pokud je vnímána jako spravedlivě sdílená“. Nebude se však hněvat, pokud podlehnete dojmu, že jde o jeho vlastní slova.
Podstatu toho, co je ekonomický růst a proč stojí za to o něj usilovat, potom bezvadně vystihl Benjamin M. Friedman, když řekl: „Nic nemůže většině populace zajistit, aby se měla lépe než všichni ostatní. Je však možné, aby se většině lidí dařilo lépe než dřív; právě to je podstatou hospodářského růstu.“ To opravdu stojí za zapamatování.
Kdekdo se i v Česku proti „růstu růstu“ vymezoval, aniž by dokázal lidi přesvědčit, že se mají radovat z nových příležitostí „k trávení volného času, pokud se zdá, že to ve srovnání s ostatními signalizuje jejich neúspěch“. Tato věta je pro změnu od Roberta Shillera a autor Makra by se pod ni podepsal.
O autorovi| MIROSLAV ZÁMEČNÍK zamecnik@mf.cz
