Plán revitalizace průmyslu
Revitalizační plán byl konečně schválen a vzhledem k tomu, že se jednoznačně prosadila jeho tržní verze, lze očekávat, že nastartuje proces bolestivé restrukturalizace několika největších průmyslových podniků. Jenže čtvrtletní zpoždění projektu je znát a situace ve firmách je kritická. Zahraniční věřitelé chystají konkursy a české banky se pokoušejí zachránit ze svých pohledávek, co se dá.
I když možná jen šedivý bude strom pěkně udělaného projektu a zelenat se budou akce jednotlivých věřitelských výborů doprovázené vládní improvizací, jedno je jasné. Skončila doba, kdy dlouhou žízeň podniků, zaměstnávajících stovky nadbytečných pracov níků při výrobě čehosi, co neuměly, či ani nemohly prodat, hasil nepřetržitý proud peněz z polostátních bank.
Možná by chtělo dodat: doufejme, že skončila. Nucená restrukturalizace pár průmyslových gigantů zemi nespasí. Pořádnou kúru potřebují i stovky středních a menších firem. Trh musí být vyčištěn od těch, kdo pouze pohlcují zdroje lidské práce i kapitálu. To revitalizační program neumí. Ani umět nemůže. To je otázkou fungování základního principu tržní ekonomiky, kterým je svobodný vstup do odvětví i nucený odchod z trhu určený neúspěšným. To vše při minimálních ztrátách. V zá věru vládou schváleného dokumentu o privatizaci je také souhrn několika zásad, kterých by se vláda ve své hospodářské politice ohledně restrukturalizace ekonomiky měla držet. Na konci se konstatuje: „Zásadní podmínkou jsou legislativní změny a institucionální opatření. Bez nich nemá restrukturalizační zadání přijatelné řešení. Podobně hovoří v rozhovoru, který přinášíme na sedmnácté straně, i šéf Živnostenské banky Jiří Kunert. I on doufá, že se při revitalizaci jasně prosadí potřeba změn zákonů, zejména toho o konkursu a vyrovnání.
Možná někomu může neustálé omílání potřeby nových zákonů připadat jako jakýsi druh ekonomického fetišismu. Tímto způsobem například zhodnotil situaci i kolega komentátor v deníku Právo. Podle něj ekonomice jako celku prospěje spíše zvyšování produktivity práce, kvality výrobků, využívání vědy a výzkumu, proexportní politika a tak dále než vzývání nové legislativy.
Jenže to je asi stejně hraběcí rada, jako když člověku, kterému stále vykrádají byt, radíte, aby si koupil dveře, a on přitom nemá ani futra, do nichž by ty dveře pověsil. Bez práva a jeho vymahatelnosti nelze zvyšovat produktivitu práce a kvalitu výrobků, protože se to nikomu nevyplatí. Lepší je žít na dluh a ležet naznak. Na využívání nejnovějších výsledků vědy a výzkumu jsou potřeba peníze, které musí někdo investovat, tedy půjčit s vidinou, že se mu vrátí i s přís lušným úrokem. Bez vidiny návratnosti nepůjčí nikdo na světě ani na ten nejlepší vynález. O tom všem je problém revitalizace a ostrý střet dvou vidění světa, který se odehrál mezi Miroslavem Grégrem a Pavlem Mertlíkem. Zatímco jeden chtěl notorickým bankrotářům dále nalévat, druhý předepsal odvykací kúru. Pro prvního je revitalizace záchranou tisíců pracovních míst, pro druhého začátkem restrukturalizace ekonomiky, který musí mít pokračování v legislativních a institucionálních krocích. Je přitom úplně jedno, že to vše jsou stokrát opakované pravdy. Je třeba je opakovat, dokud konečně některému z politiků nedojde, že na tom opravdu něco je, že v prázdném bazénu si lze určitě rozbít ústa, ale rozhodně ne plavat.
Máme tedy revitalizační program a naději, že snad vláda konečně začne ten bazén napouštět. Revitalizovaní plavci pak budou moci začít zkoušet opravdu plavat a věřme, že Revitalizační agentura jim k tomu pořídí dobré učitele. Byl by to opr avdu ten nejlepší krok k návratu mezi země považované mezinárodním společenstvím za sofistikované, jen trochu méně vyvinuté.
Sám fakt, že v ekonomice vznikly gigantické ztráty ohrožující stabilitu bankovního sektoru, není sám o sobě katastrofou a není ani v mezinárodním měřítku výjimečný. Podobnými problémy, i když třeba z odlišných příčin, prošl y mnohé státy od Latinské Ameriky po Skandinávii. Krize přišly pro prudkém zhoršení směnných relací u vývozců surovin, po neprozřetelných aktivitách bank na trhu nemovitostí, či v našem případě s příchodem nezkušených a často i z cestně motivovaných bankéřů, kteří nemohli být dostatečně ohlídáni stejně nezkušeným bankovním dohledem a lili peníze tam, odkud se nikdy nemohly vrátit.
Důsledek je vždy jen jeden, a to obrovské ztráty bank ohrožující stabilitu celého sektoru a v důsledku i stabilitu celé ekonomiky. Trochu utajeně se tak tím hlavním, i když z politických důvodů trochu skrytým opatřením k ož ivení ekonomiky musí stát ozdravení bilancí bank a posílení jejich kapitálu. I když to vůbec nejde dohromady se siláckými výroky premiéra na téma bankám už ani korunu. Revitalizace, která zachrání pár tisíc pracovních míst, je potom doplňkem, k terý by měl přispět k tomu, že viníci, kteří se na vytvoření dluhu placeného z kapes daňových poplatníků podíleli, se již k novým penězům nedostanou.
To je však možné pouze za předpokladu, že do celé akce bude vtažen soukromý kapitál, že se minimalizuje možnost politických zásahů do výběru podniků či do oceňování aktiv. Vše ostatní je podružné. Zatímco v Polsku před pár lety řešili podobný probl ém decentralizovaně a obecnými pravidly donutili k jednání jednotlivé banky, tak v Thajsku slavil úspěch centralizovaný přístup, podobně jako například ve Švédsku.
U nás máme centralizovaný projekt a realitu decentralizovaných akcí v jednotlivých podnicích. Teď hlavně abychom neinkasovali jen nevýhody obou způsobů řešení. Pak by nás Grégrův čtvrtrok mohl přijít pěkně draho.
