Dlouhé dějiny zrady: Kurdové mají s podrazy Washingtonu bohaté zkušenosti

1. 11. 2019

Kurdové už by měli být na drsné zacházení ze strany svých „spojenců“ zvyklí. S tím, že jsou zanecháni napospas silnějšímu, mají opakované zkušenosti. Ostatně házení partnerů přes palubu je politika, kterou Spojené státy v oblasti uplatňují dlouhodobě.

Zrada je slovo, které v posledních týdnech padá často v souvislosti se zanecháním kurdských spojenců Američanů v boji proti Islámskému státu v severní Sýrii napospas Turecku. Mnozí poukazují na to, že syrští a koneckonců i iráčtí Kurdové boj proti islamistům za Američany odpracovali a sehráli zásadní roli při finálním rozdrcení samozvaného chalífátu. Nebylo tak podle nich férové, že Američané krátce po dosažení svých cílů odešli a nechali Kurdy „srovnat“ velkými hráči regionu za tichého souhlasu Ruska.

Kurdové, nejen ti syrští, snili o autonomii. Vize jejího dosažení alespoň na minimální úrovni v rámci několika oblastí syrské Rojavy se nyní po uzavření dohody s představiteli syrského režimu zřejmě definitivně rozplynula. K jednání s Assadem ovšem Kurdy dohnala obava z něčeho mnohem horšího: genocidy vlastního etnika ze strany Turků a jejich nepravidelných milic. Že je tato obava přinejmenším oprávněná, prokázaly násilné zločiny, o kterých opakovaně informovala zahraniční média.

Mělo by se Česko vojensky angažovat v turecko-syrském pohraničí?

Není to ale poprvé, co nechali Američané své kurdské „přátele“ takříkajíc ve štychu. Američané v posledních padesáti letech Kurdy využívali bez adekvátních protislužeb. Kurdové jsou považováni za největší národ bez vlastního státu. Čtyřicetimilionové etnikum obývá území Sýrie, Íránu, Iráku a Turecka. A právě Spojené státy opakovaně zklamaly naděje Kurdů na vlastní stát.

„Trumpova zrada Kurdů pasuje k dlouhé tradici západní politické hry na obě strany,“ napsal například irský list The Irish Times s tím, že se Kurdové již jako tolikrát budou „cítit opuštěni svými západními spojenci“. Trumpův krok podle listu není originální, ale následuje „zažitý a hanebný vzorec, který západní politika v regionu dlouhodobě sleduje“.

Obsáhlý text věnovaný historii amerických zrad vůči Kurdům publikoval i americký online deník The Intercept. „Američané zradili za posledních sto let Kurdy minimálně osmkrát,“ zmiňuje web a vypočítává historické příklady. „Na zradu Kurdů se čas vždycky najde,“ přisadil si i web věnující se geopolitice Foreign Policy.

Už zase zrazovat Kurdy?

„Sýrie je nejčerstvějším příkladem toho, jak Američané využívají zoufalství Kurdů k prosazení svých cílů, aby je nakonec odkopli v okamžiku, kdy byly tyto cíle dosaženy,“ poznamenal k situaci web Foreign Policy. Na druhé straně jsou ale i tak Kurdové podle webu na další spolupráci s Američany odkázáni. „Kurdové nemají na výběr. Musí důvěřovat Spojeným státům a nevyhnutelně nést následky,“ hodnotí situaci Foreign Policy.

Kurdové doplácejí na to, že jsou pro Američany v regionu takřka ideálním nástrojem zahraniční politiky. Po dosažení svých cílů je Spojené státy v posledním půlstoletí „házeli přes palubu“ opakovaně, zmiňuje The Intercept. Američané totiž kurdské skupiny v jednotlivých zemích střídavě podporují a opouštějí podle toho, jak se přátelí či naopak rozkmotřují s tamními vládními režimy. Podporují například Kurdy v Iráku ale jen opatrně, aby tito ve svých separatistických tendencích inspirovali své bratrance ve vedlejším Íránu.

Samostatný Kurdistán měl vzniknout po konci první světové války a rozpadu mnohonárodnostní Osmanské říše, a to dle první poválečné dohody věnující se oblasti uzavřené roku 1920 ve městě Sévres. Kemalistická revoluce v Turecku ovšem původní záměr vyřadila ze hry a na nátlak zejména ze strany Turků byla o tři roky později v Lausanne uzavřena druhá dohoda, která již se samostatným kurdským státem nepočítala. Celkem čtyřicet milionů Kurdů tak zůstalo na území čtyř států a jejich pocit, že jim velmoci „něco“ dluží, je pochopitelný.

Dlouhé dějiny zrady

Iniciativa, schopnost se chytit příležitosti třeba i s impulsem ze zahraničí, Kurdům nechybí. Mezi lety 1958 a 1963 Kurdy vyzbrojovali Američané coby rebely bojující proti tehdejšímu vládci Iráku Karimu Kassimovi. Studená sprcha přišla, když USA podpořily vojenský puč, který v zemi roku 1963 vynesl k moci mladého Saddáma Husajna. Na jeho nástup Kurdové dopláceli ještě dlouho. Američané po Husajnově převzetí moci zastavili podporu Kurdů, a dokonce novému režimu dodali napalm, který později irácká vláda proti Kurdům použila, napsal The Intercept.

Američané svedli Kurdy ke spolupráci, která tak úplně nedopadla, ještě několikrát. V sedmdesátých letech administrativa prezidenta Richarda Nixona vedená Henry Kissingerem vytvořila společně s Íránem (tehdy spojencem Spojených států pod vedením šáha Páhlavího) plán na vyzbrojení kurdské menšiny v Iráku. Cílem bylo oslabení režimu. Plán podle The Intercept počítal s tím, že Kurdové konflikt v Iráku prohrají. „Šlo jenom o to, aby irácká vláda krvácela,“ dodává web. Vítězství Kurdů v Iráku by totiž snadno mohlo posloužit jako inspirace k nepokojům i v Íránu. A to by tehdejšího spojence USA zcela určitě nepotěšilo.

Iráčtí Kurdové těšící se z podpory Bílého domu dvojsečnou hru americké politiky neznali. Toho si ostatně všimla i tehdejší zpráva amerického Kongresu, která v souvislosti s operací americkou vládu nařkla z „cynického podniku“. Následná dohoda mezi Šáhem a Saddámem, které se Spojené státy rovněž účastnily, totiž zahrnula okamžité přerušení dodávek zbraní Kurdům ze strany amerického spojence. Následoval přesun iráckých jednotek na sever a zmasakrování tisíců Kurdů, jejichž volání o pomoc tehdy Američané ignorovali.

A Bílý dům mlčel i v osmdesátých letech, kdy Saddámova vláda přikročila k faktické genocidě Kurdů prostřednictvím chemických zbraní. Administrativa prezidenta Ronalda Reagana dobře věděla, že Saddám používá proti Kurdům nervový plyn, napsal The Intercept. Jelikož se ale Bilému domu zamlouvaly škody, které irácký diktátor působil Íránu (po Islámské revoluci jednomu z hlavních nepřátel Spojených států), vláda nepodpořila návrh Kongresu uvalit na Irák ekonomické sankce.

Další podpásovka Kurdům následovala v roce 1991, kdy Spojené státy bombardovaly Irák během první války v Zálivu. Tehdejší šéf Bílého domu George Bush starší otevřeně vyzval iráckou armádu i veřejnost k rebelii a k tomu, aby pomohli přinutit Husajna odstoupit. Šíité na jihu Iráku i Kurdové na severu výzvu vyslyšeli. Jenže Saddám povstání ustál a americká armáda neudělala nic, zatímco vládní síly napříč Irákem rebely zmasakrovaly.

„Ukázalo se, že Bush starší nebyl ohledně své výzvy upřímný na sto procent,“ poznamenal k věci The Intercept s tím, že tehdejší americký prezident nemyslel podporu iráckých rebelů proti Husajnovi nikdy vážně. Podle serveru totiž Saddámova „železná pěst“, se kterou držel sektářsky a etnicky rozhádaný Irák pohromadě, vyhovovala spojencům Američanů v regionu: Turecku a Saúdské Arábii.

Zbraně Turkům i Kurdům...

Velmocenského pragmatismu se Kurdové od Američanů dočkali ještě v devadesátých letech za úřadování Billa Clintona. Tehdy USA na jedné straně Kurdy v Iráku sice podporovaly, na straně druhé ovšem vyváželi ohromné množství zbraní a munice do Turecka, přičemž věděli, že materiál Turci využijí k zabíjení Kurdů a likvidaci jejich vesnic coby odvetné akci za teroristické útoky Kurdské strany práce (PKK). Otázkou zůstává, do jaké míry mohli tehdy Američané export zbraní svému spojenci a členskému státu NATO zastavit či omezit.

Předposlední zrada přišla v roce 2007, kdy Turci provedli těžké nálety na pozice kurdských milic v Iráku přibližně 60 mil od hranice s Tureckem. USA tehdy opět přihlížely nečinně. „Neodsouhlasili jsme v této věci žádné rozhodnutí. Není na nás, abychom takovou akci schvalovali. Byli jsme o operaci ale informováni,“citoval tehdy britský Guardian vyjádření jednoho z amerických představitelů. Podle Guardianu ovšem Američané Turkům leteckou akci odsouhlasili výměnou. Informace o pozicích kurdských rebelů dokonce tehdy podle listu poskytli američtí zpravodajci.

Poslední „epizoda“ přišla o jedenáct let později, kdy americký prezident Donald Trump opustil Kurdy v Sýrii, kde uvolnil místo vpádu tureckých sil prezidenta Erdogana. Z druhé strany pak Kurdské tužby po autonomii rozdrtily síly Assadova režimu. Jakkoliv chcete hodnotit postoje, které USA vůči Kurdům mají, jedno jim přiznat musíte - jsou konsistentní, uzavírá The Intercept.