Šimon Peres byl posledním z otců zakladatelů židovského státu. Přijel ve 30. letech z Polska a do konce života mluvil s rodným akcentem
Toho večera 4. listopadu 1995 se ministr zahraničí Šimon Peres (2. srpna 1923 - 28. září 2016) naposledy objal s nenáviděným a zároveň uctívaným premiérem Jicchakem Rabinem, jehož o dva roky předtím přemluvil k podepsání mírových dohod v Oslu. Pár okamžiků nato Rabina zastřelil židovský atentátník. Peresovi se už poněkolikáté obrátil svět vzhůru nohama.
Teď už bude mír
Držitel Nobelovy ceny za mír (o rok dříve ji převzal společně s Rabinem a Jásirem Arafatem právě za Oslo) rychle zaujal Rabinovo místo a chystal se na vítězství v parlamentních volbách. Jenže přišla série bombových útoků Hamásu a zároveň ostřelování ze strany Hizballáhu v Libanonu. Muž, který v Oslu slavnostně sliboval „návrat od pušek k lopatám“ a prohlásil, že tentokrát „už na sto procent zavládne mír“, náhle kryl izraelský masakr v libanonské vesnici Kana (OSN tu v dubnu 1996 natočila otřesné záběry dětí s utrhanými hlavami), aby snad v nadcházejících volbách neprohrál s Benjaminem Netanjahuem.
Stejně se tak stalo. Celý svět v červnu 1996 strnul hrůzou nad porážkou Strany práce a vítězstvím Likudu, některé noviny (včetně deníku Dnes) tomu dokonce odmítly uvěřit a hlásily na titulní straně Peresovo vítězství. Všichni byli v šoku - kromě Perese. „To je skvělé!“ hřímal do telefonu, když na druhý den přišel do práce. Jak se ukázalo, odpovídal manželce na zprávu, že k večeři bude kuře. „Optimismus mu nikdy nechyběl,“ řekl jeho náměstek Jossi Beilin. Peresův svět byl znovu vzhůru nohama - ale on věděl, že život jde dál.
Podívejte, orli!
Szymon Perski přišel na svět ve vsi Wišniewa v dnešním Bělorusku, už v 11 letech však s rodiči emigroval do tehdejšího britského mandátního území Palestina. Pracoval v kibucu, stál u zrodu Strany práce (tu opustil až na prahu milénia, aby mohl spolupracovat s Arielem Šaronem) a izraelských ozbrojených sil. V roce založení Izraele je mu 25 let a jako jeden z „Ben Gurionových chlapců“ velí námořním silám. Při jedné misi mu kolega říká: „Podívejte, pane Perski, orli (hebrejsky,peres')!“ Mladému důstojníkovi se slovo zalíbí a změní si podle něj jméno. Přesto do konce života neztratil polský přízvuk.
O pět let později je nejvýše postaveným mužem v armádě, hospodaří s polovinou státního rozpočtu, nakupuje zbraně ve Francii a j e jedním z plánovačů dobytí Suezského průlivu. Pod jeho vedením se spouští izraelský nukleární program. Celou dobu čelí ostrým stížnostem podobně ambiciózního Jicchaka Rabina, který jej považuje za bezskrupulózního kariéristu. Ovšem Rabin si nakonec v politice vedl lépe, a přestože proti němu Peres několikrát kandidoval, Straně práce až do 90. let dominoval on.
Tragická figura?
Až do začátku 21. století nebyl Peres mezi Izraelci příliš oblíben, byly mu vytýkány zákulisní pletichy a marnivost. Nezdolný optimismus mu ovšem vydržel i po krachu mírových dohod z Osla, takže na počátku milénia trochu překvapivě nastoupil jako ministr zahraničí ve vládě Ariela Šarona a v roce 2007 uspěl na druhý pokus v prezidentských volbách. „Byla to tragická figura, on toho chtěl dosáhnout mnohem více. Ale jako prezident začal být konečně populární,“ říká izraelská historička Anita Shapirová.
Občas mu byl vyčítán podíl na vývoji nukleárních zbraní, jejichž držení Izrael dodnes oficiálně nepřiznal. Což je docela kuriózní vzhledem k tomu, že Peres o nich jako prezident mluvil otevřeně: „Pákistán a Indie to udělaly před námi. A pomohly k uzavření míru s Egyptem,“ řekl. Ve středu zemřel na komplikace po mozkové mrtvici.
O autorovi| Lubomír Heger, heger@mf.cz
