Podle odhadu ruské novinářky Julie Latyninové se v Rusku ztratí neznámo kam – rozuměj rozkrade – na 70 procent státního rozpočtu. Mediální pozornost, jež se na ruskou ekonomiku soustředí v souvislosti se sankcemi ze strany USA i EU, na straně jedné a jistá míra ochoty ke zveřejňování informací u některých zahraničních úřadů a institucí (například švýcarských bank nebo amerických vyšetřovacích orgánů) na straně druhé pomohly vynést na světlo některé nové souvislosti o toku peněz v Rusku.
Vyplývá z nich, že mnohé končí za nehty lidí v bezprostředním okruhu prezidenta Vladimira Putina. Nejlepším příkladem je osud vzniku obrovské luxusní nemovitosti v italském stylu na břehu Černého moře – heliport, soukromé divadlo, podzemní tunely, prostě všechno.
V černošické vile Radovana Krejčíře by bydlel sotva tak tamní zahradník. Onomu monstru se přezdívá Putinův palác, ačkoli podle oficiálních údajů si Putin za dobu svého vládnutí přišel průměrně na 137 tisíc dolarů ročně, což by v přepychovém sídle stačilo tak na jedno či dvě umyvadla.
Odrodilec promluvil
Pozornost ke stavbě přitáhl poprvé v roce 2010 podnikatel jménem Sergej Kolesnikov. Napsal otevřený dopis tehdejšímu prezidentovi Dmitriji Medveděvovi o tom, že taková stavba u černomořského městečka Gelendžik roste a že patří Putinovi, tehdy premiérovi a formálně Medveděvovu podřízenému. List Vedomosti, jenž na místo vyslal své reportéry, zjistil, že stavbu a její okolí hlídá ochranka určená federálním politikům. Kreml nicméně opakovaně popřel, že by Putin měl se stavbou cokoli společného.
Časem však začaly vycházet najevo další podrobnosti. Majitelem nemovitosti měla být firma Rirus. List Novaja gazeta napsal, že jejími konečnými vlastníky jsou Nikolaj Šamalov a Dmitrij Gorelov. To potvrdil i Kolesnikov (jenž se moudře uklidil z cesty a od roku 2010 žije v Estonsku) – jeho slovo má svou váhu, protože sám byl obchodním partnerem obou mužů. Gorelov je Putinův starý známý z Petrohradu, Šamalov zase pro dnešního prezidenta navrhoval komplex rekreačních zařízení pro kremelskou smetánku. (Dnes je vlastníkem firmy Rirus kyperská společnost, jejíž koneční vlastníci známi nejsou.)
A právě přes Gorelova a Šamalova vede několik cest, jimiž proudily nejméně desetimilony dolarů z kapes ruských daňových poplatníků přes výhodně podojené státní zakázky až do Gelendžiku.
Nemocniční úskok
Na začátku té cesty stál pěkný Putinův záměr postavit po západním způsobu dobře vybavené nemocnice, sestavené jako stavebnice z prefabrikovaných dílů. Nejméně sedm takových nemocnic už také v Rusku stojí. Postavily je ruské firmy z dílů, jež vyrobil německý Siemens. Šéfem ruské pobočky Siemensu v té době byl, nastojte, Nikolaj Šamalov.
Putin poté vymyslel, že se bude stavět druhá vlna nemocnic a že tentokrát už Rusové Siemens nepotřebují. Za účelem realizace prezidentova plánu tehdy souběžně vznikly dvě firmy, UK Modul a Rosmodulstroj. Pozoruhodné na nich bylo, že měly navlas stejné akcionáře.
Poloviční podíl v obou ovládala firma Rosinvest (její vlastnictví lze sledovat až k firmě Lirus Investment Holding, registrované v Lichtejnštensku; jejími vlastníky jsou držitelé anonymních akcií). Dalšími akcionáři byli Šamalovův někdejší kolega ze Siemensu, dva podnikatelé z Petrohradu a právě Šamalov s Gorelovem a Kolesnikovem.
Stavba nemocnic měla vyjít na miliardu dolarů. Lze spekulovat o tom, jestli je to cena příliš vysoká. V každém případě UK Modul nejméně dvě ze zadaných staveb nedokázal zrealizovat. Tím však příběh modernizace ruských nemocnic teprve začíná. Do těch budov, které se postavit podařilo, bylo pochopitelně zapotřebí pořídit zdravotnické vybavení. I v tom měli ruce až po lokty ponořené Šamalov s Gorelovem.
Vybavení vyrobil Siemens a prodal je (za sumu, která není veřejnosti známá) firmě Greathill. Ta je registrovaná v Británii, ovšem založil ji právě Nikolaj Šamalov. Greathill vybavení obratem přeprodal petrohradské státní firmě Petromed, již za ruský lid založil – nepřekvapivě – Dmitrij Gorelov. V letech 2005 až 2010 Petromed zaplatil Greathillu za vybavení 195 milionů dolarů.
Dvojí metr
Je to moc, či málo? Těžko říct, ale ke srovnání lze využít výroky ruské justice i exekutivy na totéž téma. „Předražování zdravotnického vybavení je odporný zločin, který bude co nejpřísněji potrestán,“ dušoval se v roce 2009 tehdejší prezident Medveděv v citaci listu Kommersant. A skutečně: například ministr zdravotnictví Uljanovské oblasti, lékař jedné z tamních nemocnic a dva obchodníci se krátce poté zpovídali z tohoto odporného zločinu, jenž na sebe vzal podobu koupě Siemensova scanneru Emotion 6.
Oblastní rozpočet to tehdy vyšlo na 1,7 milionu dolarů; soudce cenu označil za „záměrně nadsazenou“ a rozdal mezi viníky celkem 22,5 roku vězení. Gorelovem vedený Petromed v téže době ovšem platil za tentýž přístroj Šamalovovu Greathillu 2,6 milionu dolarů – a nikdo ani necekl.
Až sem nese tento příběh, jejž osvětlilo pátrání agentury Reuters, znaky společné i dalším podobným příběhům. Například tomu o dvou totožných společnostech, jež obsazují většinu zakázek v oboru (viz Miliardová železnice) – prostředníci pomáhají předražovat zakázky o desítky procent a komplikované struktury zakrývají nitky vedoucí do nejvyšších pater moci. Jak se však peníze určené pro zdravotnictví dostaly až na pobřeží Černého moře?
Zatím končily u Šamalova a jeho firmy Greathill. Nějakou část z nich poslal výrobci, německému Siemensu. Nevíme, kolik to bylo, ale jisté vodítko může poskytnout fakt, že Greathill v inkriminované době odeslal nejméně 56 milionů dolarů na švýcarské konto firmy Lanaval, registrované v Belize. Odtud peníze odešly na lichtenštejnský účet firmy Medea Investment, registrované ve Washingtonu. Podle Kolesnikova je vlastníkem posledně jmenované firmy italský architekt Lanfranco Cirillo, jehož tým palác na pobřeží Černého moře navrhoval. Medea Investment za to měla vyinkasovat nejméně 48 milionů dolarů.
Černé peníze
Kolesnikov má podle Reuters v držení záznam rozhovoru, jenž měl proběhnout v roce 2009 v Petrohradě. Šamalov, Gorelov, Kolesnikov sám a Cirillo – který bůhvíproč umí rusky – v něm dohadují okolnosti stavby a placení. „Byl by problém platit černými penězi americké firmě?“ zaznělo na nahrávce. Není přitom přesně jasné, co se černými penězi myslí.
Na dotaz agentury Reuters italský architekt odpověděl, že v Rusku jednal s firmou Stroygazconsulting. Její zástupci to však popřeli. „To je výmysl,“ reagoval mluvčí firmy, „jediné, co mohu komentovat, je, že Cirillo a Stroygazconsulting měli před mnoha lety společnou firmu.“
Tak či onak leccos z útržků odhalených finančních vztahů na vrcholu ruského podnikání naznačuje, že se u lidí kolem ruského prezidenta – Gorelov i Šamalov například byli podle Kolesnikova přítomni na soukromé části oslav Putinových pětapadesátin – mají sklon koncentrovat obrovské peníze. Staré pořekadlo ale říká, že když muž tak malý vrhá stín tak dlouhý, je to neklamné znamení západu slunce.
Čtěte také:
Putin se stal v Rusku mužem roku. Už pošestnácté v řadě
