Neúspěšné soukromé podniky se vrací do náruče státu.
Kolečko se uzavřelo. Před pár lety vláda a Fond národního majetku slavně privatizovaly. Čeští kapitáni průmyslu hýřili optimismem, banky jim půjčovaly na nové a ještě novější akvizice. Mzdy ve firmách rostly a svět obdivoval český hospodářs ký zázrak. Dnes ekonomická krize nasává špatně řízené a dekapitalizované firmy, které ztroskotaly v bouři konkurenčního boje do gigantické finanční žumpy. Soukromá Tatra či ČKD Dopravní systémy jsou opět v teplé náruči státu. Lidé sice zas e začali dostávat výplatu a víra, že bude dobře, je nehynoucí.
Jenže dobře nebude. Daně se musí platit nejen berňáku z příjmu, ale i životu z promrhaného času. Nutno říci, že jinak velmi roztřesená sociálnědemokratická vláda to chápe. Nakonec jí nic jiného nezbývá. Fond národního majetku, který na po dnose roznášel zalepené krabičky socialistických zastaralých a k zániku odsouzených firem, bude vystřídán Konsolidační bankou, která už nemá co rozdávat. Může jen přebrat střepy a to, co se v tom obrovském dluhocucu zachovalo v použit elné formě, nabídnout na bleším trhu za pár korun.
Jenže i na tomto bleším trhu se dají vydělat miliardy. Prodeje za deseti až patnáctiprocentní ceny nabízejí aktiva, která po drobných, ale šikovných úpravách mohou vynést zisky v rozsahu desítek i stovek procent. Poslední vlna české priva tizace začíná.
Již v době okolo loňských Vánoc konstatoval mimořádně schopný šéf Československé obchodní banky (ČSOB), že hledání nové a správné ceny aktiv je příležitostí pro připravené. Není pochyb, že třeba právě ČSOB s novým strategickým partnerem za zády dokáže nabízenou šanci využít. Tak je to správně. Se soukromými penězi v rovné soutěži. Ne vždy to však musí takhle vypadat. Ne nadarmo se jako poradce bývalého ministra financí zajímal o tuto problematiku tři měsíce svého působení býva lý šéf Motoinvestu Pavel Tykač. Ne nadarmo se stále houpe křeslo současného šéfa Konsolidační banky Kamila Zieglera. Dělat správce tohohle blešího trhu je totiž velmi zajímavá záležitost, zejména pro ty, co již mají zkušenosti s tím, jak dosáhnout s oukromých zisků na státním statku.
Je proto velmi aktuální legislativně ošetřit nakládání s odpadky po české transformaci. Vymezit pravidla hry a dostat do ní zkušené a respektované zahraniční investory. Vláda schválením základní koncepce přeměny transformačních institucí udělala důležitý první krok. Ty další však budou mnohem důležitější. To, jak čistá bude tato poslední vlna privatizace a zda to nebude poslední velký průvan či lépe řečeno tornádo ve státních financích, se může ukázat velmi brzy. Záleží hodně na tom , zda ministr Mertlík odolá tlakům na výměnu šéfa Konsolidační banky za člověka, který by byl více náchylný pustit k levným aktivům například bývalé zkrachovalé aktéry českých cest privatizace.
Sociálnědemokratická vláda by se mohla poučit z cizích chyb. Stačí se podívat na důvody, proč v České republice dosahuje objem špatných aktiv naprosto rekordních a ve světě nevídaných hodnot.
Účet vystavený za dosud uskutečněné kroky je zcela nepochybně vyšší, než musel být. Aktivnější přístup k restrukturalizaci ekonomiky, lépe volené metody privatizace a menší politický tlak na banky k poskytování málo realistických privatiz ačních a investičních úvěrů mohly ušetřit miliardy. Jenže už se stalo. Sečtení těchto po všech koutech schovaných dluhů bezpochyby patří k nápravě. Jde o peníze, které nakonec zaplatí daňový poplatník, a tak by bylo slušné mu průběžně předkládat účty. S představou, že by snad částečnou úhradu nákladů spojených s poreformním zametáním mohly zaplatit výnosy z kdysi oslavované privatizace, jsou jen chimérou. Již letos se podle prognóz sníží majetek státu zhruba o tři cet miliard. I když jde o propočet většinou pesimistické Patria Finance, stojí za povšimnutí. Výnosy privatizace tak zdaleka nejsou určeny k obnově a rozšiřování majetku, ale jsou spotřebovány jak nenasytným státním aparátem, tak nešťastnou sociální politikou charakterizovanou zneužíváním sociálních dávek a více než komunistickým rovnostářstvím v důchodovém a nemocenském systému.
Plakat nad škodami však nemá mnoho smyslu. Je nepochybně šance vyvést českou ekonomiku z krize. Je možné z dnešních střepů poskládat budoucí prosperující hospodářství. Jen se nesmí otálet. A ono se otálí. Příkladem je rezignace francouzsk ého Alstomu na pokusy najít schůdnou cestu do výroby tramvají a lokomotiv v ČKD Dopravní systémy. Další zdržování ohrožuje záchranu Vagónky Studénka. Stále se nenašel partner pro ZPS Zlín. Škoda Plzeň čeká, zda Lubomír Soudek obrátí palec k zemi a v komplikovaném bankrotovém řízení zmizí velmi perspektivní a pro zahraniční investory atraktivní technologické celky, kde se mohou skvěle živit tisíce lidí.
Úloha Konsolidační banky je přitom sice nezastupitelná, ale ne samospasitelná. Její kapacity jsou nepochybně omezené. Generální ředitel Kamil Ziegler na dotaz autora článku, kolik se do banky ještě vejde podniků po ČKD Dopravní systémy, Zetoru, Tatře, k teré jsou již v bilanci, a Škodě a Vítkovicích, které brzy přibudou, odpověděl jasně. Není si vůbec jist, zda se do jeho instituce vůbec vejdou všechny jmenované.
Cesta k vyčištění ekonomiky bez zbytečných otřesů vede jen přes dobrou legislativu. Ta umožní prohospodařenou firmu vzít zbankrotovaným vlastníkům a dát příležitost jinému majiteli. To si ale například podle stavu práce na konkursním zákonu, o němž informujeme také v tomto čísle, zatím nelze slibovat. A tak si vláda může pořídit Konsolidační instituci vybavenou jako luxusní mercedes, v prázdném a kamenitém říčním řečišti s ním však daleko nedojede.
