Zoufalí Evropané navrhují zoufalé věci
Zdá se, že evropská krize vstupuje do posledního dějství. Zoufalecké prohlášení Evropské komise, požadující co nejrychlejší zavedení nějakého společného evropského dluhopisu, celkem jasně ukazuje, že evropští politici jsou při pokusech obelstít finanční trhy s invencí už definitivně v koncích. Myšlenka eurobondu se objevuje od okamžiku, kdy se ukázalo, že řecká krize není zdaleka jen řeckou, ale na řadě jsou další hlavy na holení.
Od té doby byl tento požadavek zemí neschopných splácet úroky ze svého dluhu mnohokrát odmítnut. Samozřejmě zejména Německem, které celkem logicky odmítá představu, že bude s několika menšími, solidně hospodařícími zeměmi, jako je třeba Nizozemsko, garantovat veškeré dluhy na území od Laponska po Sicílii. A po pravdě řečeno, není to možná ani tak z nedostatku evropské solidarity úspěšných zemí s neúspěšnými, ale z prostého propočtu, z něhož je jasné, že taková garance by nebyla moc platná, Pod tíhou jihoevropských dluhů by se totiž zlomily i ty finančně nejsilnější nohy. Myšlenka je to i pro člověka bez ekonomického povědomí značně pomýlená. Vždyť to byla právě skutečnost, že jižní státy si mohly půjčovat prakticky za stejný úrok jako Němci, co jim umožnilo nabrat na svůj hřbet dluhy, které v okamžiku změny vnějších podmínek a vyskočení úrokových sazeb nebyly schopny splatit. Eurobondy, které nyní prosazuje Evropská komise, jsou pak jen pokusem vrátit úroky tam, kde byly dříve, a tvrdit, že nově nastolenou rozpočtovou kázní se všechno vyspraví a pojede se dál. Jako by se nic nedělo.
Ono se ale děje. První příznaky problémů se objevily i v Německu, kterému se minulý týden nepodařilo umístit na trhu zhruba pětatřicet procent nově vydaných vládních papírů. Při podrobnějším pohledu to vypadá jako příliš povyku pro nic, protože německé úroky poskočily jen kosmeticky a jsou stále na velmi nízkých hodnotách. Jenže žijeme v čase sebenaplňujících se obav a každá taková zpráva vyvolává přemrštěné reakce na trzích.
Lze si přitom položit otázku, zda náhodou sami Němci tím, co prosazují v měnové politice Evropské centrální banky, nepřispěli k tomu, že se pro část německých bondů nenašel na trhu kupec. Je totiž realitou, že Evropská centrální banka (ECB) sice nakupuje dluhopisy krachujících zemí, ale hotovost na tyto nákupy stahuje z trhu, a vytlačuje tím tržní úrokové sazby pro všechny ostatní o něco výše. Tohle mimochodem může být i jedním z hlavních a dosud nedoceněných důvodů oslabování české koruny v poslední době. Na českém mezibankovním trhu je totiž klid; je krmen z domácích úspor.
A je dost možné, že nyní dojde k tomu, že Německo ve svém rigidním postoji k měnové politice ustoupí a nechá ECB natisknout krásná čerstvá eura. Při současné silně restriktivní fiskální politice a nastupující recesi totiž nějakou dobu nebude důvod bát se inflace. Žádné jiné skutečně účinné řešení nakonec pro tuto chvíli neexistuje. A když jiné neexistuje, musí se využít to jediné, které existuje.
Jenže to nic nemění na tom, že věta Miltona Friedmana „Inflace je peněžní jev“ stále platí a platit bude. Vyšší růst cen přijde a bude pro tu část jižních zemí, která přežije nejbližší dobu bez bankrotu, spásou, protože začne umazávat ony přepálené dluhy na vrub úspor střadatelů v celé Evropě. Pak bude definitivně na stole otázka, zda se na tom německý motor Evropy, který nyní nese tíhu pomoci zadluženým zemím, což nakonec odskáčou jeho důchodci znehodnocením jejich úspor, nezadře. A zda nedojde k jedinému řešení, které by ekonom zvažující náklady a výnosy různých řešení dluhové krize udělal už dávno. Tím řešením je to, že Německo, a s ním i některé další státy, vystoupí samy a zcela dobrovolně z eurozóny a vrátí se ke staré dobré marce. Takový postup je totiž mnohem schůdnější a mnohem méně riskantní než postupné vylučování či vytlačování hříšníků z trhu. Obejde se například bez sociálních bouří v postižených zemích. A nejspíše je to jediná cesta, jak se vyhnout chaotickému rozpadu celé eurozóny s nesmírnými ekonomickými následky.
