Bez MMF se obejdeme, tvrdí aktivisté z třetího světa
Byl jsem dlouhá léta „utlačovatelem“ v Asii, vzpomíná žertem bývalý guvernér v Hongkongu, dnes komisař Evropské komise pro vnější vztahy Chris Patten. Vážně však dodává: „Je nemorální až šílené, aby bohaté země dávaly víc prostředků na dotace svého zemědělství než na pomoc rozvojovým zemím. Jejich zemědělská produkce pak nemá proti dotovaným potravinám ze Severu žádnou šanci.“
Na příčiny neudržitelných dluhů zemí třetího světa jsou protichůdné názory. Američané a Evropané mají sklon shlížet na zkorumpované banánové republiky i země, jež si zadaly s africkými diktátory či jihoamerickými juntami, shora: „Co jste si nadrobili, to máte. I každou další pomoc byste stejně zase rozkradli.“ Stále více euroamerických ekonomů a politiků však dává za pravdu občanským aktivistům z těchto zemí, že stejná, ne-li větší vina za tento zoufalý stav je na straně věřitelů z rozvinutých zemí. Ostrá výměna názorů na toto téma proběhla i na nedávném pražském Foru 2000.
Obviněním museli zejména čelit zástupci Mezinárodního měnového fondu (MMF) a Světové banky. „Nepotřebujeme MMF a Světovou banku k tomu, aby nás poučovaly o korupci. My víme, že je a že s ní máme v našich zemích problémy,“ řekla v úvodní řeči Fora keňská aktivistka Njoki Njoroge Njehu, ředitelka v USA sídlící organizace 50 Years Is Enough. A vysvětlila: „Mnozí z těchto politiků zůstávají u moci jen díky podpoře zemí, které ovládají MMF a Světovou banku právě těmito prostředky. Přestaňte s těmi falešnými dluhy a nechte naše lidové organizace, aby přivedly své vlády k odpovědnosti, otevřenosti a demokracii!“
Viceprezident Světové banky Mats Karlsson přiznává, že bariéry na zboží z třetího světa jsou až čtyřikrát vyšší než v opačném směru. „V obchodě panuje veliké pokrytectví. Globální ekonomika není v dobré formě a bojím se hrozby otevřených konfliktů,“ konstatuje Karlsson. Na druhé straně ujišťuje, že Světová banka se chce podílet na zdárném řešení. Připravuje reformy sebe sama. „Ještě to však nefunguje, jak bychom chtěli,“ přiznává Karlsson. „Musíme především vybudovat monitorovací systém a nalézt mechanismus, jak vyřešit dluhy. Nejtěžší bude sehnat 800 milionů dolarů a souhlas skupiny států G7 a dalších přispěvatelů,“ popisuje Karlsson.
Globální kasino.
A tak se připravují další velké peníze pro nejisté projekty, které už jednou na celé čáře selhaly. Americký ekonom, prezident představenstva organizace Positive Futures Network David C. Korten soudí, že tato riskantní hra roztočí sebevražednou ekonomiku, v níž chudí ještě víc chudnou a bohatí bohatnou. „MMF a Světová banka zavádějí do zemí třetího světa praxe, které jsou v rozporu s tím, co tyto země potřebují,“ soudí Korten. „MMF brání zemím, aby si samy mohly řídit svou rovnováhu.“
Kortenovi dělá velké starosti už sám pojem „udržitelný dluh“. „Vždyť cílem nemůže být dluh udržet, ale žádný nemít! Každá chudá země by měla zvážit, co opravdu potřebuje dovézt. A ne přijmout půjčku a otevřít se volnému obchodu, který za velice nerovných podmínek mezi dovozem a vývozem bude zemi čím dál víc zadlužovat,“ soudí Korten.
Ředitel Earth Institute Kolumbijské univerzity Jeffrey Sachs vypozoroval: „Dluhy nejchudších zemí jsou nezaplatitelné. Mnohá z těchto zemí potřebuje ještě větší pomoc, než je její dluh. Aby mohly chodit děti do školy a fungovala alespoň základní lékařská péče.“ Sachs už deset let na různých fórech přednáší, že pro tyto případy existuje jediná možná cesta, která není proti lidskosti: oddlužení. Světová banka, MMF ani G 7 to dosud nevzaly na vědomí.
Neudržitelný sen.
„Udržitelnost dluhu není tak snadná, jak bychom si přáli,“ soudí další americký ekonom, který byl Bushovým ekonomickým ministrem, univerzitní pedagog Hilton L. Root. „Dluhy musejí být spláceny daňovými poplatníky. Nejsou to však poplatníci američtí, kteří by to bez větších problémů unesli. Jsou to poplatníci některé chudé zemičky.“ A tak se i konzervativní ekonom Root přiklání k Sachsově návrhu na oddlužení, případně na výrazné snížení dluhu.
Root je nespokojen, že se smlouvy o státních půjčkách neřídí ekonomickým citem. Proto jsou někteří ministerští předsedové či prezidenti ochotni si půjčit mnohem víc, než na co jejich země mají. A také věřitelé jsou ochotni půjčovat víc, než by měli. Rozhodnutí o půjčkách nedělají ekonomové, ale politici a většinou špatně. Buď je za tím bezohlednost a korupce, nebo neschopnost dobrého ekonomického odhadu. V zatížení země to pak vyjde nastejno. Root má jasnou představu, jak by volba půjčky měla správně vypadat: „Rozhodovat by měli lidé v dané zemi, na jejichž bedra splácení dluhu dopadne. Připravovat podklady by měla nezávislá odborná instituce,“ říká Root.
A jak to chodí doopravdy? O tom v Praze promluvil zástupce výkonného ředitele Mezinárodního měnového fondu, bývalý chilský ministr financí Eduardo Aninat. „S lobbisty z občanských společností nejednáme. My máme vztahy zásadně jen s vládami,“ říká Aninat. Tím ovšem nepřímo osvětluje, proč MMF v minulosti cpal peníze do tak pochybných osobností, jako byl nigerijský vládce Mobutu. „Podívejme se na problém zadluženosti očima Afričana a zeptejme se, za co vlastně dlužíme,“ vyzvala tváří v tvář Aninatovi Njoki Njoroge Njehu. A sama si odpověděla: „Za dlouhodobé vydržování diktátorů, za ekonomické rady, doporučující rychlé a levné vytěžení minerálů, za přeorientování zemědělství na výrobu čokolády, květin a cigaret pro ostatní místo pěstování plodin pro vlastní obživu a také za zvyšování úrokových sazeb, abychom si v bance nemohli vzít půjčku,“ vyjmenovávala Njehu a pokračovala: „Připomínali nám, že máme být trpěliví a vzít si jeden nebo dva úvěry, abychom mohli bojovat proti hladu, kterým trpíme, zatímco u nás vypukla nejhorší epidemie za několik století.“ A jak to zní Afričanovi? Njehu tvrdí, že jako kolonizace, využívání, politická manipulace, násilí, výroba pro ostatní a dluh pro něj. Nic pozitivního na půjčce státu od MMF Njehu nenalezla. Má smysl v takovém úvěrování pokračovat?
Občanská ekonomika
Kdyby se na výstupech MMF a Světové banky opravdu nic pozitivního nenalezlo, odborník na řízení mezinárodních korporací, který si za Příručku pro globální investory vysloužil nominaci na Pulitzerovu cenu - Stephen M. Davis - objevil nečekaný fenomén: občanskou ekonomiku. Pod vyčerpávajícím tlakem na splácení státního dluhu se lidé i v zaostalých zemích začali intenzívně zajímat o ekonomické vazby. A tak po světě podle Davise chodí miliony občanských ekonomů.
Navzdory nepříliš dobrému jménu v zemích, kde vybírá dluhy, se ani MMF nevzdává a snaží se o vlastní restrukturalizaci. Přichází však až příliš pozdě, než aby vzbuzovala důvěru.
Chvályhodně působí takzvaný panel nezávislého hodnocení. Aninat je přesvědčen, že konečně nadešla příležitost k tomu, aby věřitelé i dlužníci „položili údaje na stůl“. Tak se budou moci snáze dohodnout, a když ne, přijde ke slovu arbitrážní panel, který je rozsoudí.
Jenže jeden z věřitelů – MMF - má být najednou také soudcem. To snad kromě fondu a Světové banky není přijatelné pro nikoho. Veřejně proti tomu vystoupil jak nevládní Jürgen Kaiser, který je vůdčí osobností organizace Jubilee Debt Network, jež se zaměřuje na řešení problému zadlužení formou mezinárodní arbitráže, tak „státoprávní“ konzervativec Root, který ovšem poznamenává: „Opravdu nezávislý orgán by byl výhodou pro dlužníky, a ne pro věřitele.“
Zatím stále tahá za provázky jen fond. To se nelíbí ani keňské aktivistce jménem Wahu Kaara, která je ředitelkou organizace, usilující o zrušení dluhu rozvojových zemí. „Nemohu se dočkat okamžiku, až bude záležet jen na dlužnících a věřitelích, aby spolu problém řešili. Bez fondu se obejdeme.“
