Na příběhy lidí, kteří se dostali do dluhové pasti a nejsou schopni se z ní vlastními silami vyprostit, se můžete dívat jako na moralitu, příběh o predátorech a obětech v „krásné zemi a svinském státu“ anebo jako na ekonomický a sociologický problém. Z profesního hlediska se pokusím o to druhé.
Předně, dluhy se mají platit a je mimořádným zájmem společnosti a státu, aby poskytování úvěrů fungovalo hladce a práva věřitelů byla chráněna, a to včetně nároku na přiměřený úrok. Stanovovat jeho výši je docela ošidné a regulace úrokových sazeb pod úroveň, která odráží riziko, vedla vždy a všude jenom k tomu, že úvěry v legitimním byznysu přestaly být dostupné. Můžete oprávněně diskutovat o struktuře trhu a intenzitě soutěže, ale správné řešení spočívá v umožnění vstupu nových hráčů na trh, nikoli v regulaci sazeb.
Základní kompetence
Z našeho textu také poměrně jasně vyplývá, že značná část populace v podstatě nezvládá základní kompetenci pro život v moderní společnosti. Není schopna elementárního finančního plánování, tvorby dostatečných finančních rezerv na vcelku předvídatelné události, a podléhajíc impulzům, neumí posoudit své finanční možnosti.
To, co celý svůj dlouhý život zvládal můj dědeček, brusič skla z moravsko-slovenského pomezí, disponující několika třídami základní školy za císaře pána, nedokážou dneska ani vysokoškoláci.
Doba se změnila – děda byl velmi chudý člověk, ale jeho sebeúcta se zakládala na bezdlužnosti, schopnosti poslat syna na obchodní akademii a uložení pár korun měsíčně na vkladní knížku. Právě tahle kultura vytvářející úspory, investující do vzdělání a poskytující úvěrové zdroje pro industrializaci (spolu s morálním závazkem dluhy splácet) učinila tuto zemi vyspělou již za Rakousko-Uherska.
Takže finanční (ne)gramotnost ve středoevropském geografickém prostoru je i u polovičních analfabetů třeba vnímat jako dobově podmíněný kulturní fenomén. Dojímat se nadměrným čerpáním spotřebitelských úvěrů, natožpak naběhlými strašidelnými úroky ze zůstatků kreditních karet, to po mně po všem tom vypitém kozím mléku u dědy na dvorku nemůže nikdo chtít.
Letošní Nobelova cena za ekonomii byla udělena právě těm, kteří se pokoušeli toto schizma v rámci behaviorální ekonomie pochopit a naznačit možnosti řešení. Existuje jich docela dost, od možnosti odstoupit od smlouvy uzavřené pod tlakem po předem uzavřené závazky k tvorbě úspor a různým „defaultním“ scénářům, které podporují tvorbu důchodů.
Vysoká cykličnost úvěrové aktivity ekonomickému růstu hodně škodí, což platí pro financování jak podnikové sféry, tak hypoték a spotřeby obyvatelstva.
Zároveň jestliže bereme vážně představy, že za úvěrové excesy mají do budoucna platit především akcionáři a poté nezajištění věřitelé, nikoli daňoví poplatníci, mají banky docela silný motiv zamezovat úvěrovým bublinám, například sdílením informací mezi sebou o tom, „kdo má dost“ a jeho příjmová situace už neumožňuje další zadlužování. Lidé jsou zodpovědní za svoje dluhy, ne že ne. Ale měli by také vědět, spolu se svými věřiteli, kolik konsolidovaně dluží a kdy už jsou za hranou. A kdo překročí, měl by rizika disproporčně sdílet.
Hovadina „par excellence“
Co je efektivního na tom, že uvrhnete nikoli nevýznamné procento lidí do situace, kdy nejsou schopni obsluhovat svoje závazky, protože z dluhu v řádu tisíců vytvoříte administrativně stanovenými poplatky za vymáhání mnohonásobně vyšší dlužní břemeno?
To je samozřejmě ekonomická hovadina „par excellence“: vytváříte na jedné straně v podstatě parazitickou vrstvu vymahačů všeho druhu, jejichž existence na této planetě nemá žádné rozumné ekonomické oprávnění, na straně druhé statisícovou armádu dlužníků, kteří se nikdy nemohou z pasti vysvobodit a tím jsou také ekonomicky demotivovaní. Nemluvě o tom, jak jim to zkazí život.
V době všech možných elektronických registrů jsou konsolidace dluhů a řazení jejich splácení technicky snadno proveditelné. Omezuje to svobodu se zadlužovat? Jasně. Zamezí to absolutně neproduktivnímu kažení životů? Také. Pořadí uspokojování věřitelů v osobním úpadku dovedete řešit podle chronologického a věcného algoritmu, přičemž jak konkrétně má vypadat, je věcí politiky. Dlužník musí mít motivaci se z insolvence dostat a je zájmem státu mu to umožnit. Nešťastníky nemusíme týrat, byť nikoho není nutné rozmazlovat, a darebáky tyjící z neštěstí jiných nepotřebujeme vůbec.
V čem musí státní správa také přidat?
Konec papírování? 10 věcí, které vláda musí udělat, aby se Česko stalo civilizovanou zemí
