Ve středu 26. října vstoupil maraton za spásu eurozóny do rozhodující fáze. Sedmnáct prezidentů a premiérů platících eurem mělo v Bruselu slet. Už v neděli se dohodli, že se za tři dny dohodnou. A ve středu pak volali: „Musíme se dohodnout!“ Začalo to špatně.
Foto: Profimedia.cz
Témata, která rozdělila Evropu na stejně odhodlané jako rozhádané eurozáchranáře (potrhaná osa Paříž–Berlín) a znepokojené, kibicující či škodolibé europřihlížeče (všichni ostatní), byla známa dlouho dopředu: posílení Evropského fondu finanční stability (EFSF), restrukturalizace deficitu Řecka (350 miliard eur) a budoucí role Evropské centrální banky (ECB) v hašení krizí.
V jistém smyslu však není rozhodující, jaký porod (nebo potrat) v Bruselu proběhl a jaké je konečné rozuzlení. Konečné totiž být v žádném případě nemůže. Je příliš mnoho třecích ploch ve spárech evropských tektonických desek, které mohou způsobit další zemětřesení, a to kdykoli.
Šťastná Kalifornie
Záchranný fond EFSF je první takovou rozdrnčenou deskou zemské kůry evropské. Vznikl urgentně 9. května 2010 kvůli Řecku a vyvinul se v jeden z hlavních nástrojů pomoci těm zemím eurozóny, které se ocitly v nouzi a hrozily rozšiřovat „nákazu“ (tedy paniku investorů a jejich útoky na další státy). Řecko, Irsko a Portugalsko byly však jen pouhými zahřívacími koly v porovnání s takovou Itálií, jejíž dluh představuje 120 procent HDP, tedy 1 900 miliard eur (1,9 bilionu). Až trhy naplno vyzvou Berlusconiho doménu „na férovku“ (značně neférovou), potom 440 miliard v ESFE rozhodně nebude stačit (i když je tuto sumu možné s přispěním Evropské komise a MMF navýšit na 750 miliard eur). Zvětšit objem fondu alespoň na jeden bilion měl tedy Brusel za úkol především. Ale hlavně: zajistit účinnost fondu, jakkoli objemného.
V tomto bodě je nepochopitelné stanovisko Německa. Angela Merkelová prostě nechce – ani po dramatické zkušenosti se Slovenskem – proměnit „příspěvkový“ záchranný fond v komerční banku svého druhu. To by umožnilo refinancovat EFSF prostřednictvím ECB. Fond by si vypůjčil značné sumy u centrálních eurobankéřů ve Frankfurtu, kteří by k tomu účelu takříkajíc spustili tiskárny. EFSF by pak jednoduše nakoupil obligace jednotlivých států, zlevnil by tím jejich dluhovou službu a poskytl tak i garanci za půjčku věřitelské ECB. Dělá to tak Bank of England, dělá to americká centrální banka Fed – a kontinentální evropské problémy se v okruhu jejich působnosti nevyskytují. A nový šéf evropské banky bank Mario Draghi, který právě vystřídal Jeana-Clauda Tricheta, je k takovým krokům ochoten.
Pro srovnání: ECB zatím nakoupila na sekundárním trhu evropský dluh za 160 miliard eur, zatímco Federální rezervní systém nakoupil dluhu amerického za 1 000 miliard (jeden bilion) dolarů. Možná je to důvod, proč se v USA vůbec nediskutuje o odchodu notoricky zadlužené Kalifornie z americké unie a z dolarové zóny. Nebo dokonce o jejím lenošném obyvatelstvu či rozhazovačných guvernérech…
Pakt stupidity
Darmo na Němce mluvit. Jsou zděšeni z pouhého pomyšlení na inflaci, na „záplavu hotovosti“. Jako by evropský pidirůst neměl dost tlaků opačných, deflačních, Angela Merkelová tento typ smazání dluhu (takzvanou monetarizaci dluhu) zkrátka odmítá. Kudy chodí, obléká brnění „fiskální disciplíny“, kterou navrhuje vložit do všech evropských ústav. Má jít o zpřísnění – obohacené o „tvrdé sankce“ – téhož maastrichtského Paktu stability (povolena tři procenta rozpočtového a 60 procent veškerého veřejného dluhu), který Barrosův předchůdce v čele Evropské komise, Romano Prodi, nazval již v roce 2004 „paktem stupidity“.
Někdo snad kancléřce Merkelové jednou vysvětlí, že celé jméno té blbosti zní „Pakt stability a růstu“. A že stabilita v pojetí finančních trhů a tvůrců maastrichtských kritérií růst takřka vylučuje, zvláště na periferiích, ty evropské nevyjímaje. Snad někdo připomene větu Michaela Heseltina, bývalého konzervativního ministra financí Velké Británie v éře Johna Majora na počátku 90. let minulého století: „Nízkou inflaci za cenu vysoké nezaměstnanosti umí každý idiot.“
Tato nezaměstnanost, zvláště mladých lidí (ve Španělsku a Řecku se pohybuje mezi 40 a 50 procenty), je ovšem zejména údělem občanů postižených zemí, jejichž odříkání vzdala Angela Merkelová v Bruselu hold. Jedno oko na evropském jihu nezůstalo suché…
Tektonicky nebezpečná je i ta slavná restrukturalizace řeckého dluhu. Tedy ztráty, které si banky budou muset odepsat – s následnou rekapitalizací postižených bank, v Evropě především francouzských, ale také řeckých. Potrestat finančníky, banky i akcionáře odepsáním 50 procent řeckých aktiv bývá vhodné před volbami. Jenže z toho plynoucí smrštění úvěrové přičinlivosti (credit crunch) povede opět k podvázání růstu, základní záruky pro výběr daní, normálního chodu státu a návratnosti investic do jeho dluhopisů.
Jistěže Řecko nesplatí 350 miliard eur. A nejde pouze o ně. Každá srovnatelná země v podobných potížích nesplatí sebemenší dluh se sebenižšími úroky, jestliže ji předtím zadupali do bláta.