Když se podíváte na delší časové řady výdajových položek státního rozpočtu, dost možná se vám hlavou prožene vzpomínka na školní léta. „Dnes buďme ještě veselí na naší bílé posteli. Zejtra, co zejtra? Kdožpak ví. Zejtra si lehneme do rakví.“ František Gellner měl ve víru světové války dost důvodů nemyslet na zítřek. Když to ale činí fiskál, a to ne pouze v posledních dvou třech letech, je to asi na zamyšlení, zda není něco špatně. Zvláště, když tu veselost dopřává poměrně úzké skupině populace.
Je samozřejmé, že dlouhodobou prosperitu přináší soukromý sektor, který však potřebuje od státu odpovídající servis. Hlavně školství, které produkuje použitelnou pracovní sílu, infrastrukturu pro dopravu zboží i osob a v neposlední řadě i bezpečnost a ochranu před hrozbami, jichž je svět plný. A v tom český stát selhává.
Dvanáct let škrcení
Když už jsme u toho Gellnera, podívejme se na vývoj výdajů na obranu. V době vzniku republiky činily téměř 24 miliard, což tehdy představovalo 2,6 procenta hrubého domácího produktu, tedy s přehledem jsme plnili závazek členů NATO, ačkoli jsme v té době členem nebyli. Do NATO jsme vstoupili v roce 1999 a v té době činily naše výdaje na obranu stále ještě dvě a čtvrt procenta HDP. Ne že by se s těmi penězi hospodařilo úplně nejlépe.
Kolem zbrojních zakázek bylo vždy dost pochybností, ať už to byla výměna ruských stíhaček za polské vrtulníky, nebo pozdější podivný a opakovaně vyšetřovaný nákup stíhaček Gripen. Ale obrana země byla prioritou, která se však začala vytrácet v prvním okamžiku, kdy se veřejné rozpočty dostaly pod tlak. V roce 2004 spadly výdaje pod dvě procenta na 1,9 procenta. A za Paroubka ve volebním roce 2006 dokonce na 1,7 procenta. To byl ale jen začátek. V tomtéž roce došlo k explozi sociálních výdajů o 60 miliard korun a významná část z toho šla na vrub bezpečnosti státu. Škrty srazily armádní útraty až na 1,3 procenta HDP a pak přišla krize, během níž se škrtalo všude, a armáda se v roce 2014 dostala dokonce pod jedno procento HDP. A přestože je ekonomika v prudkém růstu, peníze i nyní tečou jinam. Loni činily rozpočtované peníze na obranu 1,04 procenta HDP a letos to má být symbolické zvýšení na 1,11 procenta.
Námitka, že jde také o efektivitu investic, je nesporně relevantní. Například ke skutečně moderním zbraním se naši vojáci nasazovaní do misí dostali až na konci první dekády tohoto století za démonizovaného ministra Martina Bartáka. A dnes by asi v případě, že by vláda nasypala do kasičky ministerstva obrany tolik, aby to odpovídalo našim spojeneckým závazkům, tedy zhruba 45 miliard korun, armádní aparát tolik nezvládl racionálně utratit ani náhodou. To jsme ale u fungování státní správy a k té se ještě dostaneme. Každopádně těch 45 miliard v současných cenách je implicitní skrytý dluh státu vůči našim obranným závazkům a dluhy se dříve nebo později platit musejí.
Investiční hanba
Schopnost utrácet peníze limituje asi nejkritizovanější položku veřejných financí, a tou jsou investice. Zde jde propad kapitálových výdajů zcela na vrub vlád od val desítky nemocnic a stovky škol postavených za daně získané od šizuňků po zavedení zázračné elektronické evidence tržeb, skutečnost je za ministryně Aleny Schillerové dramaticky opačná.
Protože z našich daní investuje nejen stát, ale i kraje, obce či jiné veřejné instituce, a nejde jen o beton a cihly, porovnali jsme celkovou výši tvorby fixního kapitálu vládního sektoru podle statistiky ČNB. Poslední ukončené dva roky činila tvorba fixního kapitálu vládního sektoru zhruba 2,9 procenta. V poslední době byl rekordní rok 2015 se 4,6 procenta HDP s mimořádnými příjmy z fondů EU.
Ale když se podíváme do historie, zjistíme, že v roce 2010, tedy uprostřed zuřící krize, činila hrubá tvorba fixního kapitálu v Česku 5,1 procenta HDP, a byla tak výrazně nad oslavovaným rekordem minulé vlády dosaženým v době mohutného boomu. Ukazuje se tak, že povídačky o tom, jak pravicové vlády v době krize dusily ekonomiku příliš restriktivní fiskální politikou, jsou naprostá fikce. Stejně jako fiskální podpora hospodářského růstu, které má minulá i současná vláda plná ústa, leč do rukou to sestoupiti neráčilo. I když se podíváme na kapitálové výdaje vlády v posledních letech, je zřejmé, že investice do budoucnosti země se moc nekonají a situace se fakticky několik let nemění.
Podstatné je, že při delším pohledu zpět zjistíme smutnou pravdu o tom, jak nám pomáhají s rozvojem ekonomiky evropské peníze. Dnes by bez nich stát nepostavil nejspíš ani psí boudu a kapitálové výdaje financované z českých rozpočtových zdrojů slouží jen ke kofinancování evropských programů nebo k přeúvěrování projektů, než budou proplaceny z Bruselu. V roce 2004 však ještě žádné peníze z Bruselu nebyly, ale hrubá tvorba fixního kapitálu ve vládním sektoru činila 5,7 procenta HDP. Veřejný sektor investoval více, než od té doby investuje s pomocí evropských dotací.
A kde ty prachy jsou?
Vzniká logická otázka, kde skončily peníze, které stát dříve utrácel za armádu a investice a už je neutrácí. Nelze popřít, že část nám zbyla v kapsách, protože od roku 2004 klesla souhrnná daňová kvóta ze zhruba 36 procent na něco přes 34 procent. To však vysvětluje jen menší část peněz, které stát přestal pouštět do budoucnosti země.
Další díl představuje „zázračné“ zlepšení chronických rozpočtových deficitů. Významná část byla ale jednoduše projedena, a co více, tento trend v posledních letech zesiluje. Zdaleka ne každý se však dostal ke korýtku. Příkladem mohou být dávky státní sociální podpory, mezi něž patří rodičovský příspěvek, dětské přídavky, porodné, pohřebné apod. V roce 2005 před skokovým navýšením rodičovského příspěvku na ně stát vydával 33,14 miliardy korun, což odpovídalo jednomu procentu HDP. Skokové navýšení v roce 2006 mělo za následek, že o rok později už v těchto dávkách bylo vyplaceno téměř 50 miliard. Vzhledem k mohutnému růstu ekonomiky v té době však podíl na HDP narostl jen na 1,3 procenta. A dnes? Po reformních opatřeních pravicových vlád začaly dávky státní sociální podpory klesat i v absolutní výši. A loni činily 37,3 miliardy, což jsou pouhé tři čtvrtiny procenta HDP.
V zásadě lze nalézt jen jedinou rozpočtovou položku, která opravdu dramaticky roste. A tou jsou platy státních zaměstnanců, které se zejména v posledních dvou letech utrhly ze řetězu a rostou citelně více než ekonomika. Růst jejich nominálního objemu nastartoval se zrychlováním českého hospodářství v roce 2014. Nicméně podíl státních mezd na HDP se pohyboval stabilně kolem 3,2 procenta. Ale loni se volební rozpočet utrhl a mzdy letos narostly o 23 miliard korun meziročně a příští rok by to mělo být stejně, jakkoli k takovému růstu není důvod. Při optimistické předpovědi ekonomického vývoje představuje objem mezd organizačních složek státu a příspěvkových organizací, bez soukromých vysokých škol, významné části zdravotnických zařízení a dalších institucí, 209,7 miliardy korun, což je už 3,75 procenta HDP a čtrnáct procent z celkových výdajů státního rozpočtu. Ještě v roce 2012 to bylo něco přes jedenáct procent rozpočtových výdajů.
Vláda má plán investic do roku 2030: do sedmnácti tisíc projektů chce dát 3,45 bilionu korun
Dále čtěte:
Návrat k politizaci státní správy. Vláda bude moci odvolat státní tajemníky
Lov posledních partyzánů. Babišově čistce stále odolává Beneš
