Politici musejí najít odvahu ke změně důchodového systému
Skutečná důchodová reforma, která by řešila současné problémy penzijního systému, je v nedohlednu. V kontextu některých nedávných prohlášení politiků lze tvrdit, že se spíše vzdaluje, než přibližuje. Příkladem může být jeden z návrhů ČSSD. Ta prostřednictvím svého místopředsedy a stínového ministra práce a sociálních věcí Zdeňka Škromacha nabídla, aby se důchodový věk po dosažení 63 let zmrazil a na plánovaných 65 let se začal zvyšovat od nynějška až za dvacet let. Takový návrh určitě zaujme mnoho dnešních voličů, ale neříká, z čeho budeme v budoucnu financovat důchody. Předpokládal jsem, že se naše politická reprezentace na postupném zvyšování důchodového věku dohodne. Bohužel tomu tak není. Penzijní reforma a osud budoucích důchodců nejsou asi pro politiky dostatečně atraktivními tématy.
Neradostné vyhlídky.
Základní důchodové pojištění je především kvůli očekávanému nepříznivému demografickému vývoji dlouhodobě finančně neudržitelné (kumulovaný dluh by měl do roku 2050 dosáhnout asi 50 a do roku 2100 již přibližně 250 procent HDP). Podíl ekonomicky aktivních lidí stále klesá a roste počet důchodců. Tento trend je v přímém protikladu k fungování průběžného systému založeného na mezigenerační solidaritě. Připadají-li dnes na čtyři osoby v produktivním věku dva důchodci, v roce 2030 se stav vyrovná.
Prodlužuje se střední délka života, roste podíl starších osob - podle údajů ministerstva práce a sociálních věcí by se měl podíl osob starších 60 let v následujících 50 letech zvýšit ze současných dvaceti na více než 35 procent. U osob starších 80 let by měl být tento růst ještě razantnější - ze současných méně než pěti na skoro patnáct procent v roce 2065. Na důchody připadne deset procent HDP, což představuje téměř 200 miliard korun. Poměr mezi důchodem a čistou mzdou (takzvaný náhradový poměr) činí v průměru 48 procent. Nezmění-li se systém, klesne v roce 2050 náhradový poměr vzhledem ke zmíněnému stárnutí obyvatelstva na 25 procent.
Špatné vyhlídky současného důchodového systému potvrdila v roce 2005 také komise vlády České republiky pro přípravu penzijní reformy. Varování přišlo i od Evropské komise, která české veřejné finance označila kvůli stárnutí obyvatel za nejohroženější v celé EU.
Mantinely diskuse.
Mají-li mít diskuse o reformě důchodového systému smysl, měly by se opírat o několik základních pilířů, na nichž se shodnou všechny politické strany. Za prvé musí být důchodový systém dlouhodobě finančně udržitelný. Za druhé není prostor pro výrazné zvyšování příjmů důchodového systému. Těch lze totiž dosáhnout jen dvěma cestami. Vyšším zdaněním obyvatelstva (současných i budoucích důchodců) nebo se zdroje získají z jiných částí státního rozpočtu, v nichž však poté vznikne o to větší deficit. Za třetí na míře solidarity v povinném důchodovém systému. Solidarita sice chrání nejohroženější kategorie před chudobou, ale může působit demotivačně na plátce pojistného. Za čtvrté na vyšší mezigenerační spravedlnosti. Neuskutečníme-li reformu důchodového systému včas, bude mít dnešní ekonomicky aktivní generace relativně nižší důchod než dnešní důchodci. V současnosti je sice početně nejsilnější generace v ekonomicky aktivním věku, ale důchodový systém nedokáže vytvořit dostatečný rezervní fond, který by spolufinancoval jejich budoucí důchody. Za páté buď bude povinný důchodový systém financovaný plně průběžnou metodou, nebo se diverzifikace rizik a krytí důchodových závazků do budoucna rozloží na průběžné i fondové financování prostřednictvím třípilířového penzijního systému.
Nízké penzijní připojištění.
Již dnes si lidé na penzi mohou dobrovolně spořit formou penzijního připojištění se státním příspěvkem. V současné době je využívá přes 3,8 milionu obyvatel České republiky a stále jich přibývá. Dynamicky roste i objem prostředků evidovaných ve prospěch účastníků penzijního připojištění. K 30. červnu 2007 bylo na jejich účtech přes 150,1 miliardy korun a každý měsíc na nich přibývá 2,9 miliardy. Přestože je penzijní připojištění populární, neřeší problém snižující se schopnosti státu vyplácet lidem důstojné důchody. Navíc je průměrná výše měsíčně ukládaných částek velmi nízká - pohybuje se kolem 500 korun, což je asi 2,5 procenta průměrné hrubé mzdy. Aby byla naspořená částka vzhledem k výraznému poklesu příjmu po dosažení důchodového věku efektivní, měly by se měsíční příspěvky pohybovat kolem deseti procent průměrné hrubé mzdy. Zde by mohl pomoci stát například zvýšením státního příspěvku nebo daňovou motivací. Bohužel ani v této oblasti to zatím na lepší časy nevypadá.
Všichni před námi.
Problémy se stárnutím obyvatel a s financováním penzijního systému mají téměř všechny vyspělé země světa. K důchodové reformě přistoupily kromě České republiky téměř všechny země bývalého východního bloku ve středoevropském regionu. Ve všech těchto zemích se reforma opírala o zavedení třípilířového systému. Například na Slovensku uskutečnili zásadní reformu založenou na spoření občanů na soukromé účty a na zavedení soukromého pilíře. Do konce roku 2006 uložili Slováci na soukromé účty 23 miliard slovenských korun a za další tři roky by měli mít na účtech o sto miliard více. Na Slovensku funguje šest soukromých fondů, které za rok reálně zhodnotí vklady o čtyři až pět procent.
Druhý pilíř.
Jedním z paradoxů penzijní reformy je, že máme k dispozici zkušenosti mnoha zemí a víme, jak by reforma měla probíhat, ale chybí politická vůle. Již nyní nastávají v penzijním systému parametrické změny, jako jsou již zmiňované zvyšování věku odchodu do důchodu nebo zvýhodňování osob, které se do penze rozhodnou odejít později. Dalším krokem by mělo být vložení druhého pilíře - do současného prvního státního pilíře a toho třetího penzijního připojištění a životního pojištění by měl být přidán soukromě spravovaný kapitálový. Jde o takzvaný opt-out systém, který je založený na dobrovolném částečném vystoupení ze státního průběžného systému a na přesměrování části plateb k soukromým správcům.
Vlastní odpovědnost.
Tento systém nahradí lidem v přiměřené míře příjem z doby ekonomické aktivity a ponechává jim prostor pro vlastní odpovědnost. Systém kombinuje financování na základě mezigenerační solidarity s výnosy z kapitálu. Reformovaný důchodový systém tak nebude již dále představovat nepřiměřenou zátěž pro ekonomicky aktivní obyvatelstvo, ale naopak bude podporovat růst celé ekonomiky prostřednictvím tvorby kapitálových zdrojů pro financování hospodářského růstu. Opt-out systém dokáže vyvážit nevýhody průběžného systému a poskytuje větší zhodnocení prostředků. Výše důchodu v něm více odpovídá objemu prostředků, které do něj lidé vloží. Je tedy také spravedlivější.
Česká republika má k úspěšné důchodové reformě několik dobrých předpokladů - především jednotnost současného státního důchodového systému. Například ve Francii funguje několik stovek takových systémů. U nás je však systém jako celek konsolidovaný a názor na důchody jednotný. A to jak z pohledu právního, tak provozního. Penzijní fondy u nás vznikly již v roce 1994, z původních 44 jich po akvizicích a následných fúzích zůstalo jedenáct.
Kontrola.
Penzijní fondy podléhají několikastupňové kontrole státních institucí, aby byly ochráněny investice klientů. Na investování dohlížejí Česká národní banka, depozitář fondu - banka, přes kterou projdou všechny investiční transakce penzijního fondu - a ministerstvo financí. Zákon o penzijním připojištění navíc určuje, do jakých investic může fond prostředky umístit.
O reformě penzijního systému se hovoří již více než deset let. Jsem přesvědčen, že máme dostatek informací k tomu, abychom ji mohli zahájit, a že neexistují důvody, proč tak neučinit. V tomto textu jsem se snažil představit jednu z možností, jak reformu provést. Lze samozřejmě diskutovat i o jiných cestách, ale měla by panovat shoda, že reformu je nutné zahájit okamžitě. Najdou k tomu naši veřejní zástupci odvahu?
