Nejšťastnější den politické kariéry Miloše Zemana určitě nepatří jen jemu. Český statistický úřad minulé úterý dal široké veřejnosti naději, že naše ekonomika skutečně má dno. Horší to už snad nebude. Naděje Miloše Zemana, že nyní nastává čas růstu české ekonomiky, dokonce sdílí například i jemu názorově vzdálený Luděk Niedermayer z České národní banky. Podle jeho slov (více v rozhovoru na str. 36 - 38) lze ve struktuře oživení nalézt zdravé rysy. Především se zdá, že poptávka domácností se neutrhla ze řetězu a neohrožuje platební bilanci země. Zároveň to vypadá, že čeští výrobci zachytili nástup konjunktury v Evropě a daří se exportu. To vše při poměrně silné koruně především zásluhou přílivu přímých investic směřujících nikoli jen do bank a obchodních řetězců, ale i do středních a menších výrobních firem. Je tedy ještě vůbec důvod hovořit pouze o křehkých nadějích na vyléčení českého hospodářství? Je důvod pochybovat o medikamentech předepisovaných vládou na léčení krize?
Bezpochyby ano. Ministr financí Pavel Mertlík sice během pravidelné diskuse po zveřejnění statistických údajů konstatoval, že výsledek je i dílem toho, že se podařilo stabilizovat velké podniky prostřednictvím opatrných intervencí Konsolidační banky, ve skutečnosti však lze takové vyjádření považovat za hodně odvážný eufemismus. V zásadě je možné vycházet ze dvou premis. Podle první jsou na tom průmyslové giganty hodně špatně již dlouhou dobu a jejich kolaps výkonnost ekonomiky již příliš neovlivní. Druhá teze je přímo opačná a patrně o dost pravdivější. Ve druhém kvartále ještě dobíhala výroba profinancovaných zakázek, a tak katastrofální situace gigantů, jako ČKD, Škody Plzeň, Vítkovic, Spolany a dalších, dosažená čísla neovlivnila. Potom by však platilo, že obrácení křivky výkonnosti české ekonomiky je přímo úměrně závislé na tom, zda se podaří z krachujících podniků rychle uvolňovat použitelná aktiva a předávat je zahraničním investorům, kteří začali projevovat značný zájem. Nebudou ho ale dávat najevo příliš dlouho. Příkladem je stav opakované privatizace ČKD Dopravní systémy, kdy německý Siemens chce uzavřít rychlý a průhledný obchod, při němž lze dosáhnout zachování zajímavého výrobního programu a podstatného dílu zaměstnanosti. Jenže stát už prošvihl jako zájemce francouzský Alstom a nyní zase váhá. Německá firma samozřejmě nestojí o fabriku, tak jak stojí a leží. Jejich podezření vůči firmám vlastněným českými subjekty má své opodstatnění, i když představa, že se v nich, když nebylo odpoledne nic na práci, podepisovaly pozoruhodné směnky, je trochu přitažená za vlasy. Žádný investor nekoupí podnik i s dluhy. S tím se musí vláda smířit a je na ní, aby hledala cesty k sanaci bankovního sektoru, aby bylo možné dluhy zkrachovalců odepsat. Nevraživost premiéra k bankovnímu sektoru to sice komplikuje, ale i on snad pochopí, že ve vodě se dá buď plavat, nebo se utopit. O tom, že k restrukturalizaci chybí legislativa i provětrání soudního systému, je snad už škoda psát.
Růst ekonomiky skutečně může být trvalý a silný. Mnoho firem se pod tlakem poptávkové restrikce dokázalo restrukturalizovat vlastními silami, našly partnery v zahraničí a teď bojují o místo na slunci. Pomoc vlády, které se jim přes všechny sliby beztak nedostalo, nepotřebují. Obejdou se i bez Václava Klause, který stále prosazuje svůj téměř dva roky starý recept spočívající ve sražení kursu koruny měnovou expanzí a v zaplacení nezodpovědně nadělaných podnikových dluhů následným znehodnocením úspor obyvatelstva. Poněkud překvapivé přitom je, že s Klausem se v jeho ekonomických konceptech až dojemně shodují experti odborové centrály.
Oživení je tedy dosažitelné, ale pokud nemá zůstat jeho podstatou jen velmi nízká srovnávací výchozí základna z minulého roku, nelze dělat chyby a dál otálet s reformou veřejných financí včetně sociálního systému, novým zákonem o konkursu, nyní už opravdu opatrnou mzdovou politikou ve státním sektoru a tak dále. Jinak by se mohl premiér hodně rychle dočkat i dne nejnešťastnějšího.
