I kdyby nedošlo k eskalaci sankcí, ruské hospodářství už inkasuje ztráty. Třeba objem syndikací zajišťujících mezinárodní financování pro ruské producenty komodit je o 80 procent nižší než před šesti měsíci, rubl je nehledě na intervence nejslabší za poslední čtyři roky a kurzy akcií na moskevské burze jsou na polovině desetiletého průměru.
Napětí, které způsobilo sestřelení letu MH 17, může velmi snadno Rusko uvrhnout do recese. A už samotná perspektiva možného přitvrzení sankcí vytváří tlak na zrychlený odliv kapitálu ze země, která sice ještě pořád dosahuje přebytky běžného účtu, ale už zdaleka ne takové, jako před deseti lety.
To zároveň znamená, že obavy bývalého Putinova premiéra Michaila Kasjanova, že sektorové sankce zejména v případě jejich uplatnění na ruské banky by mohly do pár měsíců způsobit finanční kolaps, nelze brát na lehkou váhu. Ke konci května podle statistik MMF mělo Rusko nějakých 460 miliard devizových rezerv – odříznutí jeho finančního sektoru a velkých korporací by vedlo k jejich velmi rychlému vyčerpání. Časy přebytkových rozpočtů díky vysokým cenám ropy, jež s fiskálními příjmy těsně korelují, má země již také za sebou.
Vladimír Putin si je těchto rizik velmi dobře vědom a ani na minutu bych ho nepodezíral z toho, že MH 17 bylo sestřeleno s jeho vědomím, neřkuli požehnáním. Že si ale podporou separatistů o průšvih podobného kalibru koledoval, to je také zřejmé. Tak či onak, ekonomická čísla přicházející z Ruska se budou zhoršovat, nemá odkud mu foukat dobrý vítr do plachet. Časové řady dokumentující výkon ruské ekonomiky od roku 2000, kdy Putin nastoupil do nejvyššího úřadu, najdete v příštím čísle časopisu Euro.
Špatný obchod
Z domácích událostí stojí za zaznamenání „obchod“ v podobě nominace Věry Jourové na eurokomisařku výměnou za rychlejší zvýšení minimální mzdy, požadovanou ČSSD. Vyměnit solidně fungující a osobně kultivovanou ministryni za ekonomicky kontroverzní opatření, jež může zhoršit vyhlídky zaměstnávání asi sta tisíc lidí pobírajících minimální mzdu? Nevím, nevím…
Parlamentní blamáž v podobě odhlasování návrhu exministra průmyslu Milana Urbana na snížení spotřební daně u benzínu, na níž „omylem“ participovali poslanci za ČSSD, je intelektuálním klenotem za 14 miliard v českých. Kdysi bylo možné alespoň argumentovat tím, že zvyšováním spotřební daně se Česko střílelo do vlastní nohy, jelikož klesla poptávka po pohonných hmotách, jež byly v okolních zemích vesměs nižší, a zejména tranzitujícím dopravcům se vyplatilo natankovat všude jinde než v Česku (dokonce i v jinak drahém Rakousku).
Jenže tenhle důvod opírající se o elasticitu poptávky a její dopad na daňový výnos už dneska neplatí, v okolních zemích jsou ceny ještě vyšší než v Česku, a tak zůstává obhajoba Milana Urbana, že je to „dobrý návrh pro lidi“. Jeden by řekl, že to platí zejména pro distributory pohonných hmot, kteří by si mohli zvýšit marže. Milane, Milane, ty dobro konající člověče, co tě napadne příště…
Čtěte také další články ze série Makrooko:
Kam se poděly naše živočišné instinkty
