Národ začíná ztrácet své nejhodnotnější aktivum - vzdělané a schopné občany.
Po většinu uplynulých osmdesáti let Argentinci nesmírně dopláceli na špatné politické řízení kdysi silné argentinské ekonomiky. Také současnou krizi způsobili hlavně politici. Vysoké a dále bobtnající deficity státního rozpočtu totiž neustále financovali z půjček na mezinárodním kapitálovém trhu.
Ve snaze omezit sklon financovat veřejné výdaje tištěním nových peněz, zavedla Argentina v roce 1991 směnitelnost pesa za dolar v pevném kursu v poměru jedna ku jedné. V 70. a 80. letech bujela hyperinflace a v letech 1989 i 1990 vzrostly ceny o více než tisíc procent. Hloupé chyby v monetární politice a zhoubné vládní intervence přivedly argentinskou ekonomiku na úroveň zemí třetího světa. Podle ukazatele důchodu na hlavu se od 20. let do roku 1990 stačila Argentina z pozice v první světové desítce propadnout až na místo zhruba osmdesáté.
Zavedením směnitelnosti se začalo dařit regulovat emisi peněz a hyperinflaci a stabilizovat hospodářství. Do roku 1995 už ceny rostly jen o méně než dvě procenta ročně. Mnozí z nás se domnívali, že Argentina nastoupila cestu k trvalému růstu. Tomu, aby federální vláda i vlády v provinciích utrácely mnohem více, než vyberou na daních, však směnitelnost nezabránila.
Tyto výdaje pak vzrostly na více než 30 procent hrubého domácího produktu. To je mnohem větší podíl, než má sousední Chile, a dost vysoké číslo na stát s tak nízkou úrovní rozvoje a tak málo efektivním daňovým systémem. Rozpočtové schodky byly v první polovině 90. let maskovány příjmy z prodeje státních podniků.
Když se však výnosy z privatizace rozplynuly, vláda kryla rozpočtový schodek z dolarových výpůjček na mezinárodním trhu. Zadlužení v posledních letech vzrostlo na téměř 150 miliard USD, neboť deficity přesahovaly čtyři procenta HDP země. Byly financovány zejména z dolarového dluhu. Další půjčky pak byly nutné na to, aby se zaplatily alespoň úroky a aby se odložila dluhová splátka. Jakmile už nebylo možné dál si půjčovat, Argentina přestala splácet úplně, zrušila směnitelnost pesa za dolar a zmrazila většinu bankovních vkladů. Neplnění dluhových závazků dočasně uleví rozpočtu, protože se z něj nebudou platit úroky a dluh nebude třeba refinancovat. Bankovní systém je však v troskách a mnoho vkladatelů v podstatě přišlo o své úspory.
Podle některých kritiků způsobily Argentině problémy rychlé a rozsáhlé reformy směřující k volnému trhu, inspirované takzvaným neoliberalismem začátku 90. let, ekonomickou teorií ve stylu chicagské školy. Argentina si ale po roce 1991 vedla výborně. I když započítáme poslední špatné roky, reálný hrubý domácí produkt rostl před devalvací o více než čtyři procenta ročně. V tom Argentina předčila Brazílii i většinu ostatních zemí Latinské Ameriky.
Rozsahem se však ekonomické reformy provedené v Argentině nevyrovnají reformám v sousedním Chile, které se dostalo na 17. příčku v indexu ekonomické svobody sestaveném časopisem The Wall Street Journal a nadací Heritage Foundation. Argentina zaujala až 39. místo. Na rozdíl od Chile, kterému se zatím významnější finanční nebo hospodářská krize vyhýbala, má větší bariéry obchodu, rigidnější trh práce se silnějšími odbory a rozsáhlejší státní sektor.
Kolaps v Argentině bývá také připisován zavedení směnitelnosti, protože při posilování dolaru v 90. letech pevný směnný kurs zvýšil ceny argentinského zboží na světových trzích. Argentina mohla nepochybně jen získat, kdyby byla zavedla pohyblivý kurs dříve, řekněme v roce 1999, kdy devalvovala brazilská měna. Já si však nemyslím, že hlavním faktorem současných hospodářských problémů bylo nadhodnocené peso. Vždyť vývoz dosahuje pouze kolem deseti procent HDP a při zhodnocování dolaru rostl.
Jeden z posledních ministrů financí, Ricardo López Murphy, můj bývalý student na Chicagské univerzitě, se ve funkci udržel pouze čtrnáct dní, protože se rozpočtový schodek pokusil řešit snížením výdajů a zvýšením daní. I když emise nových peněz a nízká inflace zmírní současné rozpočtové problémy, zrušení směnitelnosti vládě naopak umožní, aby se vrátila ke svému zlozvyku financovat výdaje s rukou na páce tiskařského lisu.
Mezinárodní měnový fond ani Spojené státy by neměly finanční instituce s nedobytnými pohledávkami za Argentinou zachraňovat. Právě očekávání mezinárodní pomoci totiž pravděpodobně inspirovalo k nepodloženým půjčkám. Argentině by se mělo dostat pomoci asi až po zavedení reforem zacílených na snížení výdajů a zlepšení daňové struktury. Populistické kroky, které dosud podnikl nedávno jmenovaný prezident Eduardo Duhalde, však příliš povzbudivé nejsou. Ostatně povzbudivé nejsou ani jeho výsledky coby guvernéra provincie Buenos Aires v letech 1991-1999. Pod jeho vedením rozpočet vykazoval vysoké schodky a mzdové výdaje ve veřejném sektoru kvapem narůstaly.
Argentinci vyjadřují svou nespokojenost s politiky, pokračují výbuchy násilí a další protestní akce. Národ začíná ztrácet své nejhodnotnější aktivum - vzdělané a schopné občany. Jestli argentinská centrální vláda a vlády v provinciích nedají finanční situaci rychle do pořádku, trousící se skupinky emigrantů se změní v zástupy a ti, kteří zůstanou, budou dál sytit svá konta v zahraničí.
Copyrighted 2002 by The McGraw-Hill Companies, Inc
