Do divadla první třídou

Finanční domy mají mnoho drahých povinností

Emoce, které v Česku nedávno panovaly v souvislosti s bankovními poplatky, pominuly a je na čase podívat se na poplatky s odstupem a také z pohledu bank. Jako klient banky musím souhlasit s tím, že platit poplatky je nepříjemné. Jako bývalý zaměstnanec banky však musím vidět i okolnosti, které zákazníkům (a bohužel ani některým zástupcům státu) nejsou zřejmé.

Platy a dividendy.

Z populistického pohledu se dá snadno poukazovat na vysoké platy vedení finančních ústavů a vysoké zisky odváděné vesměs do zahraničí akcionářům. Ano, platy nejvyšších představitelů velkých bank jsou skutečně nadstandardní, ale na to jsme si za šestnáct let tržního hospodářství snad již zvykli jako na normální stav i v jiných odvětvích. Je třeba vidět, že tito manažeři „velí“ několika tisícům zaměstnanců a spravují majetek v řádech stovek miliard několika milionům zákazníků, a to s plnou odpovědností, ať už na základě obchodního nebo trestního práva. Pokud se týká peněz odcházejících ze země v podobě dividend, musíme si připomenout, že před privatizací vesměs do rukou zahraničním vlastníkům byla řada českých bank ztrátová. Tyto ztráty byly nárazově hrazeny ze státního rozpočtu, z kapes daňových poplatníků. Již několik let jsou však finanční domy největšími plátci daně z příjmů a jsou proto z hlediska státního rozpočtu vůči daňovým poplatníkům ve zcela jiném postavení než dřív. A to, že si akcionáři v případě zisku jimi vlastněného subjektu vyplácejí dividendy, je přece v souladu se základními zásadami podnikání.

Zákonné povinnosti.

S uvedenými argumenty nevystačíme, musíme proto hledat zdůvodnění vysokých bankovních poplatků jinde. Jednou z příčin je světový trend v poměru výnosů z úroků a z poplatků, kdy banky získávají na rozdíl od minulosti čím dál větší podíl z poplatků. I v této oblasti však zůstává poměrně málo prostoru pro kritiku, protože banky jsou podnikatelské subjekty a podnikání je dle zákona soustavná činnost za účelem dosažení zisku. Lze si jen postesknout, že není nikde definován přiměřený zisk (ale to platí pro všechna odvětví).
V této souvislosti bývá uváděn příklad z Francie, kde klienti například neplatili poplatek za vedení běžného účtu. Nikdo už ovšem neuvedl, že francouzským zákonem bylo na druhé straně zakázáno tyto účty úročit. Úročení běžného účtu dnes směšnou úrokovou sazbou (pod jedno procento) je k pousmání u klientů s průměrným příjmem, ale u velkých korporací to už zanedbatelné peníze nejsou. Mít nebo nemít tyto prostředky k volnému použití a nemuset z nich takovým klientům platit úrok už představuje podstatný dopad do hospodaření banky. Nelze také pominout poplatky třetích stran (například banky platí poplatek společnostem platebních karet) či poplatky za připojení k mezinárodní telekomunikační síti, jejímž prostřednictvím probíhá zahraniční platební styk a další.
Co však nebylo dosud nikdy zmíněno, jsou náklady, které nejsou vyvolány ani vlastním přičiněním bank ani činností klientů, ale plněním zákonných povinností. Je evidentní, že bankovnictví je jedna z nejvíce státem regulovaných oblastí. Vše začíná už při vzniku banky, kdy jsou stanoveny vysoké nároky na zajištění jejího provozu. Dále se můžeme podívat do trestního práva, občanského práva, sociálního a zdravotního pojištění a v neposlední řadě do správy daní a poplatků. V příslušných zákonech, a zrcadlově v zákoně o bankách, je jim uložena povinnost vyhovět dožádáním příslušných státních orgánů, to znamená odpovědět na jejich dotazy, zaslat kopie smluv s klienty, případně výpisy z účtů. Málokdo ví, že v případě velkého finančního ústavu je to několik tisíc žádostí týdně. Dovodíme-li nároky na pracovní sílu a z toho vyplývající příslušné mzdové náklady, nároky na strojový čas, pořízení fotokopií a další, dostaneme se k částkám v řádu milionů.

Dokumenty, terorismus, bezpečnost.

Další povinnosti vznikají z regulatorních požadavků České národní banky, která bankám v zájmu ochrany klientů zcela pochopitelně ukládá řadu povinností v oblasti řízení rizik. Je evidentní, že modelovat rizika za účelem jejich minimalizace lze v bance asi stěží s kuličkovým počítadlem, takže ty utratí několik desítek až set milionů za hardware a software a zaměstnají plněním povinností v této oblasti řadu vysoce kvalifikovaných pracovníků. Další povinnosti souvisejí s archivací dokladů, dle zákona o bankách a souvisejících zákonů musejí banky archivovat smluvní a jinou dokumentaci po dobu deseti let od jejího vzniku. Kdo zná ceny za archivaci a dovede si představit objem dokumentů v té které bance, opět dojde k milionovým částkám, i když se bude držet hodně při zemi. V této souvislosti je třeba se zmínit o tolik kritizovaném poplatku za zrušení účtu. V tomto poplatku byly totiž obsaženy budoucí náklady na archivaci dokumentů vztahujících se k rušenému účtu (poplatek byl tak obdobou dnešního takzvaného recyklačního poplatku u některých výrobků). Je ale evidentní, že psychologicky tento poplatek působil na klienty jako trest. Banky jsou rovněž státem úkolovány v oblasti boje proti terorismu, kdy odpovídají za to, že se některá osoba uvedená na mezinárodních sankčních seznamech nestane klientem banky ani že jí nebude vyhověno, požádá-li o jakoukoli bankovní operaci (včetně například proplacení cestovního šeku). Dodržování této povinnosti prezentuje opět práci týmu lidí, větší pracnost na pobočkách a náklady na softwarové vybavení představující u velkých bank desítky milionů korun. Nemalé jsou i náklady na bezpečnost. Na jedné straně na záložní soubory a náhradní zařízení v případě výpadku hlavních serverů, komunikačních kanálů a podobně, protože žádná banka si nemůže dovolit klientovi sdělit, že například záznamy o jeho vkladech se zničily. Dále jsou tu náklady na fyzickou bezpečnost, pod kterými si můžeme představovat trezory, ostrahu, převozy hotovosti, kamerové systémy, pojištění …

Je to na klientech.

To byl jen ilustrativní výčet nákladů bank, o kterých se doposud nemluvilo. Zcela iluzorní je se domnívat, že tyto náklady zaplatí akcionáři. Takže zbývají jen zaměstnanci a klienti. Představa, že by zaměstnanci přispěli na úhradu takových nákladů, je nesmyslná (po řidičích dopravních podniků asi také nelze požadovat, aby přispěli na autobus, který řídí). Zbývají tedy klienti. A jsme u poplatků. Klienti si v poplatcích platí kvalitu služeb (včetně bezpečnosti svých vkladů), jako si platí například první třídu ve vlaku nebo dobré místo v divadle.
Za tohoto částečného informačního vakua přišlo v loňském roce ministerstvo financí s plánem boje se „zlými“ bankami. Je třeba objektivně říci, že některým požadavkům státu nezbývá než zatleskat. Zůstává však otázkou, jestli tato iniciativa neměla přijít podstatně dřív a zejména po důkladné analýze. V mnohých případech se objevilo volání po informaci zákonem již upravené (třeba sdělení, jaké informace banka o klientovi vede, řeší zákon o ochraně osobních údajů od roku 2000) a objevily se také nereálné požadavky. Například nezpoplatňovat platby vůči státu. To je asi to samé, jako kdyby telefonní operátoři nesměli zpoplatňovat hovory občanů a firem na státní úřady. Naštěstí prvotní bublina splaskla a problém se dostal i za přispění České bankovní asociace do roviny věcné diskuse. V jejím průběhu je nezbytné si znovu uvědomit všechny souvislosti navrhovaných řešení. Kupříkladu při povinnosti poskytnout každému klientovi aktuální sazebník, o jejímž zavedení se uvažuje, by vznikly bance značné náklady, navíc často neúčelně vynaložené. Představme si situaci, kdy si občan zřídí běžný účet pro platby spojené s jeho domácností a nebude čerpat další služby. Těžko lze předpokládat, že tento klient bude doma po večerech studovat položky sazebníku týkající se podnikatelských subjektů, akreditivů. Na druhé straně rozumné požadavky, které mají chránit klienta a které mají přispět k jeho větší informovanosti, je nutno prosazovat, a to i direktivní legislativní cestou.
Nelze než si přát, aby výsledná debata všech zainteresovaných stran vedla k původně deklarovanému cíli, k ochraně klienta jako slabšího partnera na finančním trhu, a aby nedošlo k vychýlení směrem k ukvapeným, na první pohled líbivým řešením, jež by měla v dlouhodobém důsledku negativní dopady na obě strany.