Čecháčkovské lamentování má několik základních disciplín. Sprint ve spílání zpěvákům, štafetu v nadávání politikům nebo maraton v žehrání, že se neustále posouvá věková hranice pro odchod do důchodu. Na to často nadávají právě lidé v předdůchodovém věku. Což je nelogické, protože právě v jejich zájmu je, aby se hranice posouvala.
Foto: Profimedia.cz
Jednak je samozřejmě jasné, že pokud by se poslední pracovní zvonění postupně neoddálilo, za chvíli by prostě nebylo z čeho penze zaplatit. Důchodců by bylo moc a lidí v produktivním věku málo.
Pozdější důchod ale taky odpovídá životní cestě současného Čecha, která se za 20 let od revoluce diametrálně změnila. Nejde jen o to, že se od pádu komunismu zvedla zhruba o pět let naděje na dožití, ale proměnila se i struktura jednotlivých fází života. Mládí a studia se u nastupující generace důkladně protahují. Jak dneska vypadá životopis typického mladého Čecha? Po maturitě jde na vysokou školu, kde se studiem moc nespěchá. Zajede si na rok do zahraničí, užívá si studentského života, občas si přivydělá brigádou. Nějaký ten semestr si zopakuje. A proč se ještě po konci školy na tři roky neschovat na doktorandské studium. A taky si procestovat svět. Sečteno podtrženo, nejsou výjimkou případy, kdy si univerzitní absolvent najde první plnohodnotnou práci, když mu táhne na třicet. Notný kontrast oproti době před rokem 1989, kdy většina populačního ročníku začínala naplno pracovat už v devatenácti (respektive muži o dva armádní roky později).
Kdyby se důchod neposouval, nynější věční studenti by reálně odpracovali podstatně méně let než generace dnešních padesátníků. To by matematicky zvětšovalo deficit důchodového systému. Ale taky by to bylo vůči současným seniorům nespravedlivé.
