V sobotu 1. května se staneme členy Evropské unie. Tento okamžik nám přináší jednu velkou jistotu a dvě velké nejistoty. Jisté je, že jde o událost, která zásadním způsobem a dlouhodobě změní svět, ve kterém jsme dosud byli zvyklí žít. Nejisté naopak je, že nevíme přesně jaké změny to budou a vlastně ani nemáme pevný názor na to, proč do Unie vstupujeme.
K orientaci obyčejného občana nijak nepřispívá chování politických špiček. Prezident Václav Klaus přes svůj známý kritický postoj vždy jednoznačně deklaroval, že vstup do EU je nejlepším a vlastně jediným možným řešením naší budoucnosti. Jeho projevy z poslední doby a zejména ten z minulého týdne ovšem vypovídají o čemsi jiném: hájit naše zájmy nyní bude těžší než před tím. Znamená to, že si pohoršíme? A měli jsme tedy v referendu hlasovat pro? Nebylo prezidentovo tehdejší mlčení ve skutečnosti hlasem proti? Mohlo by se zdát, že premiér Špidla má jednodušší situaci. Jeho názor se kryje s postojem většiny, a tak se nemusí „státotvorně“ nutit k tomu říkat něco jiného, než si doopravdy myslí. Jenomže jeho proevropská vláda udělala svým působením na legislativním poli pro myšlenku euroskepticizmu více než tucet Klausů. Nemluvě o tom, že z něj ani jeho kolegů nevypadla kromě obecných floskulí nikdy žádná kloudná evropská idea. Na druhé straně, nesuďme naše lídry až tak přísně. Současná podoba Evropské unie totiž neinspiruje k velkým vizím a dokonce ani prosté pochopení jejího směřování a obsahu není jednoduché. Už to není ono původní společenství uhlí a oceli. To si kladlo srozumitelné, prosté a přitom velké cíle: zajistit v Evropě mír a rozvoj trhů. To, co vše chce dnes svým občanům zajišťovat Evropská unie, zabírá vtěleno do zatím neschválené ústavy slušný tlustopis. Ona hromada vzletných slibů, sociálních politik a dobrých předsevzetí ztrácí sdělnost a tím i význam. Jediné, co zbývá z příliš ambiciózních a košatých plánů, bývá pyramida byrokratické makulatury. To, co opravdu hrozí, není ani tak rozpuštění České republiky v bruselské kávě, jako spíše rozpuštění původního významu občanských svobod v papírové kaši nárokových práv. Tváří v tvář této mašinerii je třeba se stále znovu ptát: Jak dospělá Unie zajišťuje plnění dvou původních cílů, jež stály u jejího zrodu? Bezpečí a kapitalizmus - zní to dost archaicky v době, kdy Evropa těžko hledá tvář v boji s terorizmem a své podnikatele trýzní vysokými daněmi a tuhými předpisy. Jak říkal Tomáš Garrigue Masaryk, každé společenství se udržuje těmi idejemi, na kterých povstalo. Evropská unie by byla daleko srozumitelnější, akceschopnější a úspěšnější, kdyby se vrátila k ideálu společenství uhlí a oceli. Bohužel, tón dnes Evropě udávají lidé, kteří takovým „primitivizmem“ z duše pohrdají. To kvůli těmto krasoduchům připomíná Evropská unie komplikovaný divácky náročný film bez motivu.
