Kdo s čím zachází, tím také schází. To v souvislosti s odvoláním předsedy představenstva ČEZ Jaroslava Míla napadne každého alespoň trochu zasvěceného. Šéf energetického gigantu prosadil svou vizi rozvoje společnosti s pomocí silného lobbování a intenzivní komunikace s politiky. Až postupem času se ukáže, zda tato vize byla či nebyla správná. Každopádně znamenala a znamená zásadní překážku při pokusech ČEZ rychle privatizovat, a Míl si tak zachovával značný vliv, který by v privatizované firmě rozhodně neměl. Mohutná reklamní kampaň na duhovou energii mu zajišťovala přízeň podstatné části médií a dobré vztahy s novináři. Jenže iluze o nezranitelnosti trvala jen do té doby, než vládce energetiky narazil na svého mistra.
Rozhodnutím vstoupit do soutěže o privatizaci Severočeských dolů se Míl postavil otevřeně proti Antonínu Koláčkovi a jeho vítěznému tažení hnědouhelným hornictvím. Nemůže si stěžovat, že by ho nikdo dopředu nevaroval, ale komu není rady, tomu není pomoci. Zvláště v dnešním sociálním státu. Plody tohoto semínka neposlušnosti dozrály opravdu expresní rychlostí. Nejprve ministr průmyslu obchodu Milan Urban prohlásil, že by nebylo vhodné privatizovat doly do rukou státem vlastněné firmy, což je jistě pochopitelný argument, ale mnohem zajímavější je, že Urban patří do skupiny ministrů těsně navázaných na Stanislava Grosse. Podobně reagoval novopečený vicepremiér Bohuslav Sobotka, nyní považovaný za pravou ruku premiéra Vladimíra Špidly.
Sobotkův argument, že by ČEZ měl vyplatit raději státu slušnou dividendu než se pokoušet kupovat doly, nebyl nejšťastnější, protože jako ministr financí se měl raději postarat, aby dividendu vyplatily právě privatizované důlní společnosti. Jen Severočeské doly by byly schopny vyplatit okamžitě několik miliard korun z nerozděleného zisku. I bez ohledu na plytkost této argumentace měl Míl své dny v čele ČEZ definitivně sečteny. Lidovci a unionisté ho nikdy zvlášť nemilovali, a tak podporu hledal sice do poslední chvíle, ale marně.
Vláda má rozhodně právo formulovat svou hospodářskou politiku a prosazovat ji i formou zásahů v ovládaných společnostech, pokud tím neohrožuje menšinové akcionáře. Někteří z nich dokonce vedení ČEZ varovali, že neúčast v tendru na doly budou považovat za zanedbání péče řádného hospodáře. Mohou a nemusí mít pravdu. Každopádně myšlenka spojit ČEZ s doly není až tak zavrženíhodná, jak prohlásili oba ministři, zejména pokud ji posuzujeme v kontextu dosavadního vývoje energetiky postavené na silném dominantním podniku. Tak ji prosazovala právě sociální demokracie. Severočeské doly dodávají do elektráren ČEZ 80 procent své produkce, a byly by tak završením řetězce začínajícího distribučními společnostmi a vedoucího přes elektrárny až k těžbě energetického uhlí.
Názorů může být jistě více, ale rozhodně byl prostor se o energetice a hnědém uhlí důkladně pobavit a zapojit i nezainteresované experty. Místo odborné diskuse na toto téma se konala rychlá poprava. Jen nebyla za úsvitu, ale naopak za soumraku. Je to trochu příznačné. Podzimní večer milosrdně přikryl definitivní smrt fámy o antiklientelistické koaliční vládě.
Nikoho, kdo sleduje dlouhodoběji vládní počínání, to až tak nepřekvapilo. Ale tenhle bleskový trest pro neposlušného manažera byl nejen nevkusný, ale také netaktický. V klidu mohl ještě měsíc dva počkat. ČEZ přece bylo možné snadno vyřadit ze soutěže na základě toho, že nemá žádnou zkušenost s těžbou uhlí a rekultivacemi, jak vyžadují velmi rafinovaně sestavené podmínky pro účast v tendru. Nyní se logicky začnou rojit dohady a spekulace o každém kroku privatizační komise. Konflikty přitáhnou i pozornost zahraničí a již deklarované znepokojení Evropské unie může ještě zesílit. Není potom vyloučeno, že tvrdá bitva o české hnědé uhlí skončí opět bez vítězů a doly své soukromé majitele nenajdou. Úplná katastrofa by to sice nebyla, protože Severočeské doly i Sokolovská uhelná jsou špičkově řízené firmy, ale dobrou zprávou by to nejspíše nebylo jak z hlediska investorů, tak z pohledu prázdné státní pokladny. O tom, že celá záležitost prokazuje diletantismus dnešní vládní garnitury, potom nemůže být pochyb. Takhle se to dnes už opravdu nedělá.
A co Antonín Koláček? Toho je možné obdivovat i nemít rád, ale nesporně je to člověk, ke kterému je možné cítit respekt. Kde skončí jeho vítězné tažení, dnes raději nedomýšlet. Po ovládnutí Mostecké uhelné přišla elegantní transakce, v níž vstoupil do plzeňské Škodovky, a nyní neomylně směřuje k ovládnutí Severočeských dolů. Pak už ho neobejde nikdo, kdo bude chtít ovládnout ČEZ.
