Jak poznáte, že se svět nejspíš zbláznil? Třeba když jdete kolem masny Naše maso v Dlouhé ulici a před vchodem uvidíte skupinku amerických turistů, kterým průvodkyně vysvětluje, že jde o populární bufet a řeznictví a že za vyšší ceny můžou lokální suroviny.
Modla lokálních surovin začíná připomínat špatný vtip, podobně jako kdysi „zelená“ biopaliva. I ta měla spasit svět, nakonec se ale ukázalo, že jsou nejen dražší, ale ekologicky i špinavější. Z místních surovin se stalo nejen skvělé PR a marketing restauratérů a zemědělských lobby, ale mnohdy i pěkná zlodějina. Ostatně žádné dobro nikdy není zadarmo, jak jsme se naučili i díky solárním elektrárnám.
Místo aby místní potraviny byly srovnatelně levnější, protože logicky ušetříte za jejich mnohdy nákladný dovoz (a v Česku často i za práci), prodávají nám je někteří výrobci, řezníci i restauratéři jako tuzexové zboží. A samozřejmě taky za tuzexové ceny: konkrétně v Našem masu jsem viděl kilo tuzemského hovězího, které zatím úplně nedobylo svět, i za 1200 korun. Chápu, že něco takového musíte extra vysvětlit i Američanům. V americkém fast foodu za to máte kufr plný hamburgerů.
Lokální hovězí tak cenově trumfuje i dovozové argentinské nebo uruguayské, které na rozdíl od něj svět dobylo, takže opravdu jde o prémiový produkt. Ohledně masa ale nejde jen o hovězí, kdy se z obyčejného produktu dělá pomocí chytrého marketingu něco extra. Asi nejlepší – nebo spíš nejhorší – ukázkou je v Česku přeštické vepřové. To patří k české tradici stejně jako to, že vepřové je laciné maso, podobně jako třeba kuřecí.
„Exkluzivní lokálnost“ není jediným neduhem na trhu s potravinami:
Telecí z vepře, jedovaté olivy. V Evropě přibývá podvodů s potravinami
Před několika lety se ale i z přeštické vepřového udělal tuzexový artikl, samozřejmě za tuzexové ceny. Známý středočeský farmář a chovatel přeštických prasat se jen smál, když jsem se s ním nedávno bavil o cenách přeštického vepřového. Podle něj se nikomu z tuzemských farmářů ani ve snu nezdálo, že by se Češi nechali marketingem a PR zblbnout tak, aby za obyčejné tuzemské vepřové platili jako za Ferrari. Pravda, málokdo tehdy tušil, jakou oblbující silou vládne příběh o prasátku a farmáři, který ho celou dobu chová a nakonec i zabije s láskou.
Ale zpět k Našemu masu. V Česku stěží najdete lepšího marketéra s vyvinutějším čichem na to, jak lidem zahřát srdce i 1200 korunami za kilo hovězího, než majitele obchodu, známého restauratéra Tomáše Karpíška. Jeho primární výhodou samozřejmě je i to, že jídlo prodává v Česku, které se stále probouzí z doby gastronomického temna. Když soutěžíte s lokálními hypermarkety a průměrnou tuzemskou masnou, můžete v podstatě jako prémiové prodávat všechno maso, které nevypadá nebezpečně zeleně. Ostatně i wartburg kdysi býval krokem nahoru od trabantu.
Přečtěte si další komentáře Petra Holce:
