Čínské medvědí farmy, kde zubožená zvířata léta trpí kvůli žluči, šokuje i ty nejotrlejší povahy. „Nacházela jsem v jejich břišní dutině rezavý kov, vatové tampony a masivní abscesy. Jeden měl tak deformované nohy a hrudní koš, že téměř nemohl polykat jídlo. Další neměl na hlavě vůbec srst, protože opakovaně tloukl hlavou o mříže,“ uvedla doktorka Gail Cochranová, která zubožená zvířata ošetřovala v roce 2000, kdy se nadaci Animals Asia Foundation (AAF) podařilo osvobodit z farem pět stovek medvědů. Od té doby se ale situace nezlepšila. Medvědi dále na farmách předčasně umírají při „chirurgických“ zákrocích, další kvůli nákazám. Přeživší pak trpí chronickými bolestmi způsobenými infekcemi vnitřních orgánů.
Poslední oficiální údaje čínských úřadů pocházející z roku 2007 potvrdily existenci 68 farem, v nichž mělo být chováno sedm tisíc medvědů. Dnes jich zadržují pravděpodobně přes deset tisíc. Ve volné přírodě od Pákistánu až po Japonsko přitom podle odhadů zůstalo těchto zvířat méně než šestnáct tisíc. A to navzdory úsilí Angličanky Jill Robinsonové, zakladatelky AAF, která na záchraně asijských medvědů začala pracovat již v roce 1993. Mezi úspěchy si naopak může Robinsonová připsat dohodu s čínskými úřady z roku 1994 o tom, že farmy s nejhoršími podmínkami se uzavírají. V roce 2002 se jí pak podařilo dosáhnout úplného zákazu chovu medvědů ve Vietnamu.
Asijský černý medvěd, Ursus thibetanus, na farmách živoří v klecích, v nichž se může sotva pohnout. Dvakrát denně je těmto obětem tradiční čínské medicíny odebíráno deset až patnáct mililitrů žluči. Zvíře dostane utlumující léky, nicméně je při vědomí, když je mu do těla opakovaně vpichována dlouhá jehla s hadičkou, dokud se příslušný zaměstnanec nestrefí do žlučníku. Novější a ještě drastičtější metoda spočívá v tom, že medvěd má trvale zavedený kovový katetr, takže žluč odkapává průběžně.
Medvědí farmy prosperují hlavně kvůli vysoké ceně jejich komodity. Kilogram sušeného prášku z medvědí žluči se prodává v jižní Číně za přibližně 410 dolarů. V Japonsku stojí gram žlučníku divokého medvěda 33 dolarů a v Korejské republice lze za celý orgán inkasovat až deset tisíc dolarů. Asijští černí medvědi jsou přitom na seznamu Úmluvy o mezinárodním obchodu s ohroženými druhy (CITES).
Konzumenti věří v zázračné účinky medvědí žluči, kterou tradiční čínská medicína využívá již tisíce let. Obsahuje, stejně jako žluč všech ostatních savců včetně lidí, ursodeoxycholovou kyselinu (UDCA), která se používá při onemocnění jater, na rozpouštění žlučových kamenů a pro zlepšení ostrosti vidění. Řadí se k takzvaným hořkým a ochlazujícím léčivům, které údajně pomáhají dostat nahromaděné a škodlivé „teplo“ z lidského organismu ven.
Z jednoho medvěda lze za rok „vytěžit“ tři až pět kilogramů sušeného prášku. Než se tato zvířata začala chovat na farmách ve velkém, čínská medicína využila přibližně 500 kilogramů sušené žluči ročně, dnes to mohou být více než čtyři tuny. V poslední době se totiž rozmohla výroba nových nesmyslných produktů, do nichž se medvědí žluč přidává. Medvědí víno, šampony, či dokonce bonbony nemají s tradiční čínskou medicínou nic společného. Jejich společným jmenovatelem je zneužívání medvěda jako symbolu síly.
Ne všichni doktoři tradiční čínské medicíny s používáním medvědí žluči souhlasí. Existuje totiž přes padesát rostlinných alternativ s podobnými léčivými účinky. Žluč získávaná na farmách navíc může být pro lidské zdraví nebezpečná. Zvířata jsou často kvůli špatnému zacházení chronicky nemocná, některá trpí nejen infekcemi, ale také pokročilým stadiem rakoviny. Farmáři je tak drží při životě s pomocí antibiotik, dokud z nich nevysají poslední kapku žluči.
