Předsednictví Prahy v EU by údajně ztrácelo na významu
Přesně za rok má začít české předsednictví v Evropské unii. Pražskými vládními úřady se však šíří obava, že nebude plnohodnotné. Pokud totiž během letošního roku 2008 ratifikují novou Lisabonskou smlouvu EU všechny členské země, může mít unie v době českého předsednictví už svého nového prezidenta - tedy předsedu Evropské rady a také nového vysokého představitele pro zahraniční politiku. Význam role českého premiéra a ministra zahraničí tedy poklesne. Je pravděpodobné, že zejména ODS bude chtít ratifikaci Lisabonské smlouvy v Česku zdržovat. Jenže Praha může být pod enormním tlakem ostatních států, aby nezdržovala.
Byl to kupříkladu vicepremiér Alexandr Vondra, kdo prohlásil, že jestliže oni dva noví funkcionáři začnou úřadovat od ledna 2009, bude velmi těžké motivovat českého předsedu vlády i šéfa diplomacie. O lecčem svědčí skutečnost, že zcela jiný názor mají lidé z okolí prezidentského kandidáta Jana Švejnara včetně europoslance Josefa Zieleniece. Ti naopak říkají, že vstup Lisabonské smlouvy v platnost je pro české předsednictví velkou příležitostí. Praha pak totiž bude mít nezanedbatelný vliv na to, jak se začne nová smlouva uplatňovat v praxi. Vlivný francouzský senátor Hubert Haenel v rozhovoru pro týdeník EURO připomněl, že zatím ani není jasné, jaká má být do budoucna role premiéra předsedající země. Z tohoto pohledu by tedy Praha měla být aktivní, aby prosadila svou představu.
Zmíněný spor však ve skutečnosti není tím hlavním. Skrývá se za ním něco mnohem podstatnějšího - alespoň z hlediska české vnitřní politiky. Část ODS, názorově stále blízká prezidentovi Václavu Klausovi, není s lisabonskou smlouvou vůbec spokojená. Sám Klaus prohlásil, že se nový dokument prakticky neliší od kritizovaného původního návrhu ústavní smlouvy. Kongres ODS sice loni schválil postup premiéra Mirka Topolánka a jeho lidí při dojednávání smlouvy, ale zároveň zavázal ministry, poslance a senátory ODS, aby v průběhu ratifikace hlasovali pro její posouzení Ústavním soudem. I to je ostatně způsob, jak celý proces schvalování protáhnout. Na české politické scéně a uvnitř ODS ještě určitě bude živo.
Zásadní otázkou je, jaký by byl další vývoj po znovuzvolení Václava Klause - což je pořád nejpravděpodobnější výsledek únorové prezidentské volby. Prezident dával loni na podzim najevo, že se nehodlá Topolánkově vládě plést do její práce. Sám se své účasti na schvalování nové smlouvy v Lisabonu vzdal. Byl to vše jen taktický manévr v zájmu toho, aby Klaus před volbami nepřišel o podporu pragmatičtějšího křídla v ODS, které se snaží v EU vystupovat konstruktivněji? Právě toto naznačují Klausovi odpůrci z jiných politických stran, kteří by rádi na Hradě viděli Švejnara. Objevily se spekulace, že by se Klaus díky svému přetrvávajícímu vlivu v nejsilnější vládní straně mohl po svém znovuzvolení začít zbavovat „evropeistů“ v řadách ODS včetně Topolánka a Vondry. Na druhé straně je nutné uvést další souvislosti: Švejnar prostě potřebuje na svou stranu získat při prezidentské volbě část občanských demokratů.
Mnozí lidé v názorově rozdělené ODS by byli nakonec evidentně rádi, kdyby spor o Lisabonskou smlouvu vyřešil nějaký jiný stát. Tím, že ji odmítne. Ani pragmatici mezi občanskými demokraty ostatně mnohdy nejsou žádnými nadšenými příznivci nového dokumentu a na stranické půdě argumentují spíše tím, že není možné hnát Česko do izolace. Kdo by však mohl v Evropě tentokrát sehrát roli bořitele? Za určitých okolností snad Irové v referendu nebo Británie, kde se vláda Gordona Browna dostává pod palbu kritiky z různých stran, že nehodlá předložit Lisabonskou smlouvu ke schválení lidem v referendu. Brownovi kritici tvrdí to samé, co Klaus: Nová smlouva je ve skutečnosti onou kritizovanou ústavou. Ratifikaci by možná mohl zdržet německý Ústavní soud, který zřejmě také dostane podnět k jejímu posouzení.
Dnešní politickou vůlí drtivé většiny vlád členských zemí je však smlouvu ratifikovat. Europoslanec za ODS a bývalý stínový ministr zahraničí Jan Zahradil, který ústavní projekt ostře kritizoval, nyní sází na to, že český Ústavní soud - podobně jako německý - „vykolíkuje terén“. To alespoň řekl v rozhovoru pro Radiožurnál. Soudci tedy smlouvu neodmítnou, ale stanoví třeba podmínky pro aplikaci určité její části v českém právním řádu. Zahradil ostatně o nové smlouvě sám vyjednával, nyní logicky výsledky rozhovorů hájí, byť evidentně bez velkého nadšení. Topolánek a Vondra mohou být spokojeni s tím, že „dostali“ Zahradila do situace, kdy společně s nimi hledá kompromisy.
