Ve vůbec prvním čísle týdeníku EURO téměř na den před rokem jsme psali o potížích velkých průmyslových podniků a o tom, že ministr Grégr by jim chtěl pomoci. Tenkrát počítal s částkou odpovídající zhruba miliardě dolarů. Rok se s rokem sešel a tehdy zrozený pojem české revitalizace je stále fatou morganou, na níž se odvolávají všichni, jimž už vyschlo a nemají ani na výplaty.
Střet o revitalizační program trval do dubna letošního roku. Pak ve vládě zvítězila představa, že si stát najme mezinárodní instituci schopnou zorganizovat restrukturalizaci fir- my. Dokonce se tuto instituci podařilo vybrat. Jenže pod vodou je po Chemapolu i společnost ČKD Dopravní systémy a zbytek holdingu je na tom lépe jen o schopnost platit mzdy. To už se ve Vítkovicích nedaří a stát vysolil tři miliardy, aby hutníci nenaložili s Ostravou jak NATO s Bělehradem. Minulý týden vyhlásil soud konkursní řízení se ZPS Zlín, podnikem, jehož aktiva mají zcela mimořádnou hodnotu. Jde o firmu schopnou prodávat na nejtvrdších trzích, jen je ji třeba skutečně zbavit neproduktivního balastu a zbytečných nákladů. Jenže vše zatím běží postaru. Malér se nechává vyhnít, v podnicích stále není nikdo, kdo by za věřitele zcela jasně řekl, že toto se zaplatí a toto ne. Vzato kolem dokola, tak Grégrova vize revitalizace vyhrála na celé čáře. Sem tam se šoupne do vlády přípis, co má Konsolidační banka zaplatit, aby lid nevyrazil do ulic, a to je vydáváno za restrukturalizaci. Ke skutečné záchraně v náruči zahraničních investorů mají však podniky stejně daleko jako před rokem.
Klíčovým problémem je neochota bank stoupnout si bok po boku a ze svých utopených miliard zachraňovat zbytky při alespoň minimální věřitelské solidaritě. Předbíhání v řadě a neochota ke kompromisům blokují vytváření věřitelských výborů a uzavíraní dohod o nesnižování úvěrové angažovanosti, takzvané standstill agreement. Snad by se vláda dříve, než schválí utopení dalších miliard v problémovém podniku bez naděje na jeho skutečné oživení, měla zamyslet, proč největší věřitelé, kteří jsou kontrolováni zcela nebo zčásti státem, nejsou schopni se dohodnout. Tam, kde to nebylo třeba, zavál personální průvan mimořádnou silou a tam, kde jde skutečně o budoucnost země, tak jsou státní zuby notně vyviklané.
Právě poslední případy pádu Vítkovic a konkursu ZPS jsou varováním, že pokud nebude brzy v této zemi operovat instituce za- měřená na restrukturalizaci, spláčeme všichni nad výdělkem. Pokud však nebude u věřitelů ochota k dohodě, tak ani tato podaná ruka nemusí pomoci. Přesto šokuje fakt, že po mnohaměsíčních zdrženích, způsobených neschopností premiéra řešit spory ve vládě, stále není jasno ani o financování Revitalizační agentury, natož aby bylo možné stanovit datum, kdy její první expert projde branou českého průmyslového závodu.
Restrukturalizace je přitom obrovskou šancí a poslední příklad Plzeňských pivovarů naznačuje, jak vysoký může být výnos. I když nejde o případ srovnatelný se strojírenstvím, i pivovary musela Nomura očistit o neefektivní části, finančně firmu ozdravit, dokoupit to, co je potřeba k vytvoření zajímavého celku, a teprve potom inkasovat částku, která bohatě vrátí všechny investice, které do české ekonomiky z jejího londýnského ústředí kdy přitekly. Mimochodem pozice ZPS na světovém trhu obráběcích strojů, co se týče podílu na prodeji, není o moc horší než pozice Plzně na trhu pivním. Mají tedy premiér a předseda Parlamentu pravdu v tom, že zakopaný pes je skutečně v těch špatných úrokových sazbách?
