Zrušení části škol je správná myšlenka
Školství má skryté finanční rezervy. A nejde o miliony, ale o miliardy. I sociálnědemokratický premiér Špidla po skončení učitelské stávky naznačil, že by cestou k úsporám v sytému mohlo být rušení některých škol a propuštění nadbytečných učitelů. „Bude nutné školy do určité míry koncentrovat, tak abychom byli schopni dobře využít prostředků ve prospěch dětí,“ řekl předseda vlády.
S touto myšlenkou bude asi souhlasit nejen každý ekonom, ale v abstraktní rovině i politici a jejich voliči. Buďme si však jisti, že koncentrační vize tvrdě narazí, až se začne hovořit konkrétněji. Co je to za obec, v níž není škola, kostel, krám a hospoda? Starosta, který likvidaci dopustí, si může vpálit kulku do hlavy. Je to jako s nemocnicemi: Teoreticky souhlasíme, v praxi podepisujeme petice. Proč zrovna my, proč ne oni?
Někdo tu špinavou politickou práci ale bude muset udělat. Udržovat v chodu energeticky náročné školní budovy s desítkami učitelů, když třídy zejí prázdnotou, je stejně nelogické, jako zachovávat porodnice, jež ročně opustí 300 novorozeňat. Je to k pláči, ale všechny argumenty hovoří pro to, abychom objekt, kde jsme prvně spatřili světlo světa, přestavěli na léčebnu dlouhodobě nemocných a z naší drahé „alma mater“ vytvořili dům s pečovatelskou službou. Místo tašky na zádech, hůl v ruce. Kde jsme leželi v zavinovačce, i ve stáří spočineme. Zabránit naplnění této smutné představy by snad mohla jen nová populační exploze. Bude někdy? Ať se každý zeptá sám sebe, proč má v bytě dětský pokoj prázdný…
Občané by se nechali o výhodnosti větší koncentrace veřejných institucí přesvědčit, kdyby byli ujištěni, že poskytované služby se zlepší. Lidé z malých obcí sice často sveřepě trvají na zachování místních škol a lokálních nemocnic, ale když přijde na lámání chleba, dají svá dítka na výchovu do města a pro nemocného dědečka hledají lůžko v pražském špitále. Soustředění nejkvalitnější techniky a nejlepších odborníků do jednoho místa většina nakonec uvítá. Podmínka je jediná: dobrá dopravní obslužnost. K čemu nám bude elitní škola v okresním městě, když tam nejede autobus? Dospělý je schopen vzdálenost individuálně překonat, ale děcko na motorku neposadíme. Problém dopravy musí být nedílnou součástí debat o transformaci veřejných služeb.
Právě k tomu ale byly vytvořeny kraje. Ty by měly převzít redislokační iniciativu a převzít od státu nástroje a finance. Místo toho však vidíme, jak neochabující úřednictvo z pražských ministerstev s rychle bující regionální byrokracií bez užitku válčí. Společně pak požírají peníze, které by mohli dostat třeba právě kantoři.
Zrušení části škol je správná myšlenka. I dobří učitelé, kteří si věří, že v tvrdší konkurenci obstojí, by ji měli podpořit.
