Obliba skitouringu, freeridingu a skialpinizmu stále roste V každém katalogu a na každé internetové prezentaci zimního střediska jsou vidět lyžaři kroužící obloučky v hlubokém prašanu, extrémní sjezdaři letící podél skal někam do hlubiny a turisté stoupající do nekonečného svahu.
Obliba skitouringu, freeridingu a skialpinizmu stále roste
V každém katalogu a na každé internetové prezentaci zimního střediska jsou vidět lyžaři kroužící obloučky v hlubokém prašanu, extrémní sjezdaři letící podél skal někam do hlubiny a turisté stoupající do nekonečného svahu.
Jízdou v neupravovaném terénu si lyžaři nejen zvedají hladinu adrenalinu v těle, ale zároveň se vracejí ke kořenům svého sportu. První vleky totiž začaly jezdit až dlouho po prvních vysokohorských sjezdech alpských pionýrů, urolbované sjezdovky jsou vynálezem posledních pár desetiletí a vysoustruženým lyžařským stopám by se skandinávští praotci lyžařské turistiky asi jen smáli.
Je libo tour, nebo randonnée?
Pokud se terénní lyžování podobá spíše turistice, říká se tomu skitouring. Jestli se nahoru dostáváte zásadně lanovkami, nazývejte to freeriding. Jestliže občas použijete cepín, mačky a horolezecké lano, jedná se o skialpinizmus. Jestli si něco takového chcete vyzkoušet, musíte si vybrat, co to bude. Výstroj je totiž speciální pro každou odnož tohoto sportu. Opravdové velehorské túry, jako například přechody sedel ve Vysokých Tatrách nebo výstupy na alpské štíty bývají doménou takzvaných skialpinistických lyží, kterým Němci říkají prostě tour a Francouzi randonnée. Lyže připomínají lehčí sjezdovky. Bezpečnostní vázání má přepínání na chůzi s volnou patou nebo na sjezd s upevněním špičky i paty. Boty jsou volnější obdobou sjezdařských skeletů. Teleskopické hůlky je možno nastavit na různou délku podle toho, zda lyžař stoupá, sjíždí či traverzuje. Na stoupacích pásech se dá zdolat neuvěřitelný svah. Telemarské modely jsou lehčí, obouvají se na ně speciální kožené nebo plastové pohorky a na výstupy se pod lyže místo voskování lepí stoupací pásy. Pro hory typu Nízkých Tater jsou to ideální lyže na cokoliv. Dá se na nich chodit, protože mají volnou patu, hodí se pro vícedenní túry třeba s přenocováním pod stanem, v botách k nim určených není zima a nepromočí se. Zvládnou i těžké batohy a sjedou téměř každý kopec, protože mají konstrukci podobnou jako normální sjezdové lyže. Navíc na nich lze při troše šikovnosti ohromit obecenstvo na sjezdovce elegantním stylem oblouků s jednou pokrčenou nohou.
Na čem se nejlíp svezete
Vybavení pro freeriding je prakticky stejné jako na normální sjezdování, jen se používají navíc přilby a v těžkém terénu i chrániče páteře vmontované do batohu a bezpečnostní lavinové vybavení, což je vyhledávač, lopata a sonda. Ačkoliv lze v terénu jezdit na téměř jakýchkoliv lyžích, největší požitek v prašanu poskytují dlouhé a široké lyže zvané fat boy, které se neboří. Na úzké skalnaté kuloáry si kupte raději něco kratšího a hodně točivého. Rozhodně se nenechejte zmást názvem celé kategorie sjezdovek zvaných crosscarver, které navzdory svému názvu jedou dobře snad jen na okrajích sjezdovek, ale do opravdového terénu se příliš nehodí.
Kam se vydat
V České republice je lyžování mimo sjezdovky a běžecké tratě zakázané orgány ochrany přírody. Přesto je několik míst, kde se lyžaři v terénu prohánějí. Nejznámější jsou Labský, Obří a Modrý důl v Krkonoších. O něco těžší jsou sjezdy do Kotelních jam. V Jeseníkách se sjíždí Praděd a Červená hora, v Beskydech Lysá hora, a když napadne dost sněhu, vedou dlouhé sjezdy řídkým lesem na Ještědu. Na Slovensku se nejvíc jezdí v Roháčích, ve Vysokých i Nízkých Tatrách a na Malé Fatře. Nejvýznamnějším freeridovým terénem v „Československu“ jsou Dereše na Chopku. V alpských zemích Rakousku, Itálii a Francii je lyžařská turistika národním sportem, kterému se věnují stovky tisíc lidí. Pokud se budete nudit na sjezdovkách ve Francii, doporučujeme několik vysoce adrenalinových tras, které se jezdí na obyčejných sjezdovkách. Doporučujeme (ve shodě s místními lyžařskými instruktory) používat na nich lavinový hlásič, který si připnete na břicho, anebo aspoň recco destičky zašité do bundy či vlepené do přezkáčů. Na všech popsaných trasách totiž mohou padat laviny.
La Plagne - žlab Roche Fendue
Z vrcholu Roche de Mio (2700 m n. m.) sjedeme nejprve sjezdovkou Inversens podél kabinkové lanovky k zasněženému hřebeni, který začíná na křižovatce čtyř dalších tratí. Po něm vodorovně a nakonec i pár metrů do kopce jedeme až do sedélka mezi skalami Roche Fendue, které vidíme přímo před sebou. Ze sedélka spadá na druhou stranu necelých pět metrů široký a velmi prudký skalnatý žlab. Pozor! Jestli do něj vjedete, není už cesty nazpátek. Pozor na laviny a kamení, které padá ze zasněžená stěny po levé ruce. Helma je velmi žádoucí.
Courchevel - rokle Grand Couloir
Z konečné lanovky-vagonu na Saulire (2738 m n. m.) jedeme ostřím hřebene po uzoučké vyjeté stopě do sněhových kotlů. Divoký sjezd je tu značen směrovkami a posléze zapíchanými tyčemi. Najednou se pod námi objeví prázdno a trasa se láme prudce dolů do široké rokle zvané Velký kuloár. Nelze doporučit jízdy hned po ránu, kdy zde leží nově nafoukaný nebo napadaný sníh. Zkoušky, zda je lavinézní, může udělat někdo jiný - nemusíte to být zrovna vy.
___
Vybavení na túry
NUTNÉ:
lyže sjezdového typu
speciální vázání
speciální boty
teleskopické hůlky
stoupací pásy
lavinový hlásič
sněhová lopatka
lavinová sonda
lékárnička
DOPORUČENÉ:
přilba
chránič páteře
bivakovací potřeby
mobil
mapa
přístroj GPS
čelová svítilna
Doporučení pro extrémisty
extrém najdete kdekoliv, dají se sjíždět skalky v Praze na Petříně stejně jako žlaby ze Sněžky i nejtěžší sjezdy se dnes jezdí bez jištění lanem před túrou pečlivě prostudujte mapy a průvodce, zjistěte sněhové podmínky na zamýšlené trase nestyďte se najmout si licencovaného horského vůdce
