Dvě třetiny Čechů třídí odpad. Ale svoz komunálního odpadu se stejně prodražuje
Náš život ovlivňuje jako málokterý výrobek. Říká se mu plast. Donutil nás vedle jednoho koše na komunální odpad přidat další nádobu, kam ho odkládáme. Hned vedle toho na papíry. V naší společnosti je totiž už téměř nepsaným pravidlem, že se plasty třídí. Odpovědné ale dokáže třídění plastu dostat do úzkých. Některé výrobky prostě i přes dobrou vůli třídit nelze. Patří do sekce „nebezpečné“ nebo prostě nejdou rozebrat, a končí tak ve spalovnách. Anebo hůře na skládkách, kde se budou další staletí rozpadat.
Lepšíme se
Čísla o tom, jak poctivě Češi odpad třídí, zveřejňuje pravidelně například obalová společnost Eko-Kom. Za firmou stojí podniky vyrábějící balené zboží. V loňském roce podle statistik firmy každý Čech vytřídil průměrně 38,9 kilogramu odpadů, což bylo o 6,3 procenta více než v roce předcházejícím. Aktivně třídí podle nejnovějších údajů 68 procent obyvatel země a na recyklaci putovalo 72 procent obalů. Zde se ovšem údaje rozcházejí s oficiální statistikou ministerstva životního prostředí.
Obalového odpadu celkem firmy zrecyklovaly podle údajů Eko-Komu loni 621 273 tun, meziročně více než tři procenta. „V roce 2011 Eko-Kom zajistil recyklaci pro 72 procent nevratných obalů,“ uvádí společnost na svých stránkách.
Podle odpadového experta Hnutí Duha Ivo Kropáčka má ale Česká republika stále v třídění odpadu a recyklaci rezervy. Oproti zahraničním sousedům například recyklujeme jen zlomek komunálního odpadu, přibližně čtvrtinu, zatímco Německo a Rakousko posílá k opětovnému zpracování přes 50 procent, a belgické Vlámsko dokonce přes 70 procent odpadu. Ve velkých evropských městech, například Berlíně, jsou obyvatelé zvyklí třídit i organický odpad, který se, zatím v pilotním projektu, odváží v pytlích z biologicky odbouratelného plastu. „Vláda Petra Nečase by měla svůj odklon od recyklace zcela určitě přehodnotit, neboť o tom doposud neinformovala veřejnost, ani ji neinformovala o tom, kolik nás to bude stát,“ uvedl Kropáček.
Za plastové výrobky, které uvádějí na trh, jsou zodpovědní podle Kropáčka především jejich výrobci. „Určitě by měl každý vyrábět pouze recyklovatelné výrobky, protože jinak je vyrábí s tím, že půjdou na skládku nebo do spalovny, což je špatně,“ konstatoval.
Zelená frčí
To si začínají uvědomovat i velké nadnárodní firmy, in je totiž být „zelený“. „Ve společnosti P&G máme dlouhodobou vizi budoucnosti, k níž patří produkce všech našich výrobků ze stoprocentně obnovitelných materiálů nebo z recyklovaných materiálů. V současné době pracujeme na cíli, který máme stanovený k roku 2020, a to nahradit 25 procent materiálů vyráběných z ropy udržitelnými zdroji,“ sdělil týdeníku Euro mluvčí Procter & Gamble Czech Republic Juraj Králik. Dodal, že začátkem léta spolu se společnostmi Coca-Cola, Ford, Heinz a Nike vytvořili „PET Collaborative“. Zasazují se o to, aby umělé hmoty byly stoprocentně vyrobené z rostlinných zdrojů.
Ministerstvo životního prostředí prozatím žádnou regulaci, která by výrobce k zelenější politice popostrčila, nepřipravuje – jde prý o výrobkovou politiku ministerstva průmyslu a obchodu. „Plnění povinností vyplývajících ze zákona o obalech kontroluje Česká inspekce životního prostředí (ČIŽP). V tomto ohledu je nyní například v připravované novele zákona o obalech navrhováno zvýšení kompetencí pro celní úřady, neboť v poslední době se dle informací ČIŽP rozmáhají opakované dovozy baleného zboží do České republiky (zejména z asijských oblastí), aniž by byly dodržovány povinnosti vyplývající ze zákona o obalech,“ upozornil mluvčí resortu Matyáš Vitík. Do výrobkové politiky nechce vstupovat ani ministerstvo průmyslu a obchodu. „Podle názoru ministerstva průmyslu a obchodu není žádoucí, aby Česká republika zaváděla vlastní restriktivní opatření vůči výrobcům určitých výrobků,“ informoval mluvčí úřadu Tomáš Paták. V Evropské unii jsou dle resortu stanoveny podmínky pro fungování vnitřního trhu, které musejí všechny členské státy respektovat. Pokud některý z členských států potřebuje provést určitá opatření, která jdou nad rámec legislativy EU, musí svůj záměr řádně odůvodnit a projít procesem notifikace.
Utajované informace
Ministerstvo životního prostředí na základě zákona samostatně eviduje pouze plastové obaly. Mapuje, kolik jich bylo v České republice vyrobeno, uvedeno na trh nebo dovezeno z jiných států. Sleduje i to, jakým způsobem byly následně zpracované. Velká neznámá se také vznáší nad tím, jaký objem plastového odpadu vyjíždí ke zpracování ven za hranice a které firmy jej vozí. Získat informace z ministerstva životního prostředí je nemožné: „Ministerstvo jako úřad státní správy jména soukromých firem nesděluje,“ je neprůstřelný další z mluvčích úřadu Petr Kučera. Na dotaz, jak si ministerstvo hlídá, že firmy skutečně v zahraničí odpad zpracují a naloží s ním v souladu se zákonem, odpovídá: „Ověřování probíhá průběžně. Pokud oznámení podléhá povinnosti oznámení a předchozího souhlasu, je zahraniční příjemce povinen zasílat písemné potvrzení o přijetí odpadu zařízením a také potvrzení o dokončení zpracování odpadu. Tato potvrzení se MŽP zasílají pomocí standardního průvodního dokladu a agentura CENIA údaje z průvodních dokladů průběžně zaznamenává do speciální databáze,“ sdělil na opakované dotazy týdeníku Euro mluvčí. Konkrétnější informace nelze z úřadu získat. Iniciativu společnosti Eko-Kom a Svazu měst a obcí, které žádají, aby nový zákon o odpadech požadoval zveřejňování informací o tom, kde odpady z měst a obcí konkrétně končí, okomentoval Kučera slovy, že se jedná o legislativní návrhy související s platbou občana obci, aby věděl kam za jeho peníze jdou odpady, platba a služba. Zatím ale nezbývá než se spokojit s nepřesnými tabulkami.
Na skládky a do spaloven
Čísla, kolik plastových obalů se v České republice ročně vyrobí a zpracuje, za poslední roky zůstávají alespoň podle tabulek MŽP přibližně stejná. V roce 2008, 2009 a 2010 z továren vyšlo lehce přes 200 tisíc tun syntetických obalů. K recyklaci putoval rok od roku větší objem, předloni se opětovně zpracovalo podle údajů MŽP 54 procent plastového odpadu, v roce 2009 to bylo 52,5 procenta. Výrazněji ale také stoupl počet plastových obalů, které skončily ve spalovnách s energetickým využitím. A zde ale pečlivý pozorovatel narazí. Tabulky nesedí. Odpady z obalů, které nejsou recyklovány, se stávají součástí odpadu, který je buď energeticky využíván v zařízeních pro energetické využití odpadu, nebo je odstraňován ve smyslu zákona o odpadech, to znamená například skládkován. Do statistik se ale zařazují i obaly, jejichž původci nesplnili zákonné povinnosti, to znamená podle mluvčího MŽP Matyáše Vitíka, že uvedli dané obaly na trh, aniž by je řádně evidovali. „Reálně se nicméně tyto obaly dostaly buď do systému využití (evidovaného autorizovanou obalovou společností) nebo skončily ve spalovnách odpadů či na skládkách,“ poznamenal. Kropáček navíc upozornil na to, že Česká republika používá dvě různé statistiky mapující zpracování odpadu, které se od sebe liší. Jednu dodává Integrovaný systém odpadového hospodářství (ISOH) při MŽP a druhou Český Statistický úřad, od kterého přebírá data Eurostat. „Ministerstvo životního prostředí toho kreativně využilo. A vybírá si vždy tu statistiku, která pro něj v tu chvíli vychází lépe,“ míní Kropáček z Hnutí Duha.
Stát přešlapuje
Mezery má stát podle odpadového experta například v následném využití recyklovaných plastů. „Například firma Mosev Nová Hradečná přestala zpracovávat vytříděné plasty a recyklovat z nich protihlukové zábrany, neboť stát je od firmy neodebíral a raději dal zakázku firmám, co dělají protihlukové zábrany z betonu,“ uvedl Kropáček. A vedení firmy mu dává za pravdu. Zatímco v roce 2008 společnost zpracovala 1459 tun plastového odpadu, v roce 2011 to bylo o více než 50 procent méně, celkem 692 tun. „Hlavní propad zpracování plastového odpadu je způsoben poklesem dodávek protihlukových stěn, plastová stěna je přitom levnější než betonová,“ sdělil týdeníku Euro ekonomický ředitel firmy Martin Holý. Za poklesem dodávek stojí podle jeho šéfa Bedřicha Stuchlého celkové omezení penězotoků do stavebnictví a zároveň vliv betonové lobby. Plastové protihlukové stěny jsou přitom podle něj výhodnější než betonové, ušetří se při jejich přepravě i montáži. Kvalitou jsou ale srovnatelné s betonovými protějšky.
Města nic nevědí
Přesný přehled o tom, kolik odpadu se recykluje a kolik putuje do spaloven, nemají ani jednotlivá oslovená města, o odpad se místo nich starají smluvní svozové společnosti. Příkladem může být Plzeň, která nemá stanovený systém nakládání s odpady, vyhlášku o systému ani vyhlášku za platbu za komunální odpad. „Vzhledem k uvedené skutečnosti nemá přehled, jakým způsobem, kde a za kolik se provádí recyklace tříděného odpadu jako suroviny. Toto je záležitostí svozových společností, které provedou svoz tříděného odpadu na základě smluv s městskými obvody a dále ho prodávají jako surovinu k recyklaci a dalšímu zpracování,“ uvedla Jana Dolanská z kanceláře ředitele Technického úřadu magistrátu města Plzeň. Na svoz tříděného odpadu v loňském roce město prostřednictvím svých obvodů vynaložilo 29 milionů korun, v roce 2010 to bylo 25 milionů korun a v roce 2009 částka činila 20 milionů korun. Nynější plzeňské odpadové „bezvládí“ by mělo ale brzy skončit. Plzeň podle Dolanské vypsala výběrové řízení na subdodavatele služeb společnosti Plzeňské komunální služby, která má zajistit a organizovat systém nakládání s komunálním odpadem na území města. „Po ukončení soutěže a podepsání smlouvy bude vydána vyhláška o systému nakládání s komunálním odpadem a vyhláška o poplatku za komunální odpad,“ uvedla. Starosti s odpadem na svozovou obalovou společnost přenesla i Praha. „Nakládání s využitelnými složkami komunálního odpadu, které zahrnují papír, plasty, sklo a nápojový karton, je hrazeno z rozpočtu hlavního města. Část těchto nákladů je pokryta z odměny od autorizované obalové společnosti Eko-Kom, kterou hlavní město Praha dostává čtvrtletně,“ informoval magistrát. Recyklaci odpadů hradí z prostředků, které dostává na základě smlouvy od společnosti Eko-Kom i město Olomouc. „Tyto jsou využívány výhradně k rozvoji odpadového hospodářství, zejména k podpoře třídění odpadů,“ konstatoval náměstek primátora Jan Holpuch. Změnu odpadové politiky zatím nemá podle něj Olomouc v plánu. „Mohu pouze podotknout, že náklady na odpadové hospodářství jsou dlouhodobě vyšší než příjmy od občanů města a z prodeje druhotných surovin, takže město musí tyto rozdíly dotovat ze svého rozpočtu (cca 1/3 celkových nákladů),“ dodal Holpuch.
Dražší svoz
Poctivější třídění plastového odpadu by mohlo zařídit i nedávné rozhodnutí vlády zvýšit poplatek za ukládání komunálního odpadu na skládky. Zřejmě nakonec podraží až trojnásobně. Ze současných 500 korun za tunu vzroste až na 1300 korun v roce 2020. Návrh již připravuje ministerstvo životního prostředí. To povede k dalšímu zdražení svozu odpadu. Zatím poslanci schválili podražení odvozu popelnic až na tisíc korun ročně za obyvatele, nyní je to pět set korun. „Zvýšíme poplatky za ukládání odpadů na skládkách tak, aby se energetické využití odpadů městům vyplatilo,“ uvedl již dříve náměstek ministra životního prostředí Jakub Kulíšek. To, že budou lidé platit více za naplněnou popelnici, by je ke kontejnerům s tříděným odpadem samozřejmě vyhnat mohlo, ruku v ruce by s tím ale měli jít právě i další změny v odpadovém hospodářství, například nádob na bioodpad je jako šafránu, a právě bioodpad tvoří po vytřídění běžného odpadu v domácnosti poměrně velkou položku. Každopádně to ale stále neřeší situaci, kdy se v podstatě cokoli balí do plastu, který ne vždy končí u opětovného zpracování. Podle posledních vědeckých výzkumů si s ním navíc neumí planeta moc dobře poradit, poločas rozpadu se počítá na stovky let. Plast se navíc nerozkládá, ale štěpí na stále drobnější kousky, které pomalu zaplavují zemi i vodu.
