Ministr školství ohlásil s velkou pompou návrat školních osnov
Všechno špatně. Školství zase jednou zařadilo zpátečku. Resortní ministr Josef Dobeš minulý týden oznámil, že se Česko opět vrací ke koncepci společných státních osnov, podle kterých mají pedagogové na základních školách učit. Zatím nepovinně, má to být pomůcka pro „tápající učitele“. Lidé s dlouhodobější pamětí musejí přesto nechápavě kroutit hlavou. Kolotoč okolo osnov je ale jen malou epizodou v příběhu, který se ve školství odehrává už dvacet let.
Nedotažené konce
„Nelze mluvit o neúspěchu. Zatím nemáme ještě žádné absolventy, kteří by prošli celým cyklem v novém systému. Není proto možné činit závěry,“ říká mluvčí ministerstva školství Patrik Kubas na otázku, zda byly předchozí liberalizační kroky chybné. Podle něj osnovy pro tři předměty – matematiku, český jazyk a angličtinu – pro tuto chvíli stačí. Stejně tak se zatím neuvažuje o tom, že by v budoucnu měly být pro školy závazné. Přesto je zarážející, že s velkou pompou před několika lety ohlašované rušení osnov se nyní zpochybňuje.
„To, co někdy může vyznívat jako kritika reformy, je spíše kritikou toho, že nebyla dotažena do konce; řada věcí zůstala nedořešena,“ vysvětluje Kubas s tím, že se vlastně nic neděje, protože zrušení osnov nestálo žádné peníze.
Co konkrétně tedy vlastně zůstalo nedořešeno, že se ministerstvo vrací o takový krok zpátky?
Předně staré osnovy společné pro všechny školy zanikly v době velké reformy školství z pera ministryně Petry Buzkové v roce 2005. Nahradily je takzvané školní vzdělávací programy, které si každá škola vypracovala podle svého. Tedy přesněji – vypracovávali je obvykle učitelé, a to ve většině případů mimo pracovní dobu a bez jakéhokoli finančního ohodnocení. Na školách se tak mohla začít klidně učit historie pozpátku, objevily se předměty jako „ekologie“ nebo „mediální výchova“ a tak podobně. S tím byla ale spojena velká řada problémů. Reforma zapomněla počítat s tím, že se děti také občas stěhují, případně prostě jen změní školu.
„To byl největší problém. Když se na školu přihlásilo nové dítě, často nemělo probrané učivo, s kterým už třída byla dávno hotová, nebo bylo v jiných předmětech zase výrazně napřed,“ říká Alois Paclík, ředitel Základní školy Trojská. Toho zavedení nepovinných osnov pro matematiku, český jazyk a angličtinu potěšilo, podobně jako většinu českých pedagogů. „Hrozně moc to vítáme. Něco takového tady v uplynulých letech chybělo,“ říká Paclík.
Resortní otloukánek
Dnes už je jasné, že namísto velké liberalizace šlo v reformě jen o velkou administrativu. Částečný krok zpět v podobě nezávazných osnov sice některé chyby napraví, ale na ty hlavní vady školského systému, který stále brání školám stát se samostatnými jednotkami, se pořád zapomíná. Ředitelé jsou stále neodvolatelnými hegemony a ti, kterým na vzdělávání dětí skutečně záleží, nemají dostatek prostředků na přilákání kvalitních učitelů. Ti zase naopak nemají důvod učit, vezmeme-li v úvahu žalostně malé platy, a pokud jim k tomu čirou náhodou stačí chuť a zápal, naráží na nesmyslně rigidní systém pedagogických aprobací. I profesor filozofie nebo uznávaný přírodovědec si dřív nebo později musejí pedagogické vzdělání doplnit, pokud chtějí učit. Tyto problémy ale trápí málokoho. Ukazují to i důvody, proč se vlastně k obnově osnov přistoupilo. „Na potřebu této metodické pomoci upozornila Česká školní inspekce a také nelichotivé výsledky českých žáků v posledním mezinárodním výzkumu čtenářské, matematické a přírodovědné gramotnosti PISA,“ říká Stanislava Krčková, ředitelka pedagogického výzkumného ústavu, který osnovy vypracovával. Resort školství je v Česku na okraji politického zájmu, a tak jediné, co dokáže pohnout politiky k důraznějším změnám, jsou demonstrace odborů a katastrofální výsledky ve srovnávacích testech (nad jejichž smyslem navíc celá řada odborníků vyjádřila četné pochyby). Proto díky bohu za státní maturity. Kromě ministrových afér jsou totiž jediným tématem, které už delší dobu spolehlivě pohání veškeré debaty o základním a středním školství.
