Předně musíme vyvrátit mýtus o zlých bankách a klientech, které ty banky nachytaly a obraly. Všechna ta sdružení klientů mají za sebou poměrně renomované právníky a dobrou mediální strategii. Podařilo se jim vytvořit dojem „spravedlivého boje“ bohatých proti chudým. Navíc představa, že by banky musely vracet miliardy z poplatků, také přitahuje obecnou pozornost.
Že je situace trochu jiná, dobře vystihl ústavní soudce Jan Filip když řekl, že klienti uzavírali smlouvy s plným vědomím toho, že budou muset poplatek uhradit a nemohou proto nyní žádat jeho vrácení. Jednoduché a logické. Skoro by si člověk řekl, proč musel spor dojít až k Ústavnímu soudu.
I když tímto rozhodnutím končí pozornost upřená na vracení bankovních poplatků, sdružením nespokojených klientů se přesto povedla užitečná věc. Upozornila na to, že Česko bylo v Evropském měřítku výjimkou a co si vůči klientům banky dovolovaly, bylo přinejmenším neobvyklé.
A zalekly se toho i banky. Klient, který žádá o půjčku, nebo ji refinancuje, už poplatek od banky na výpisu neuvidí. Například v sousedním Německu je protizákonný. Tuzemské banky se také k vracení odhodlaly samy, peníze dostal mimosoudně od Komerční banky třeba právník Petr Němec, jeden z vůdců iniciativ proti poplatkům. Další poplatky časem zlevňují.
A tohle je vlastně výhra celého sporu. Nikoliv rozhodnutí Ústavního soudu, ale spor samotný. Má cenu se hádat. A ještě to dlouho potrvá než se v tomhle ohledu stane Česko fungující zemí.
Od autora čtěte také:
