Pětadvacet let po pádu komunismu jsme se už probrali ze snění o automatické garanci prosperity. Ale lepší volbu jsme neměli
Sedmnáctý listopad 1989 odděluje od současnosti jedna generace, která nemá s reálným socialismem vůbec žádnou zkušenost, a vysvětlovat alespoň trochu gramotně moderní ekonomické dějiny Československa vyžaduje jistý smysl pro kontext. Nemůžeme pochopit posledních dvacet pět let, aniž bychom pochopili, co jim předcházelo.
Dokonce musíme jít daleko před rok 1989, abychom při zpětném ohlédnutí vstřebali rozsah toho, co se s námi stalo a co bude dál. Přizpůsobivá tatrovka Obrázky jsou od dob Komenského dobrá učební pomůcka a na čem lze lépe znázornit moderní ekonomické dějiny naší země než na automobilech Tatra? Na jedné straně máte zcela průlomové proudnicové Tatry T-77 a T-87, které naznačují, kam by se naše alternativní dějiny mohly vydat, kdyby po válce Česko zůstalo součástí Západu, přijalo Marshallův plán, do osobních tater zainvestovalo (jak také chtělo včetně uvažované velké půjčky od Spojených států) a svezlo se na nástupu konzumní prosperity Západu v následujícím čtvrtstoletí. Ještě šestsetrojka z druhé poloviny 50. let (dodnes sběratelsky ceněná) ukazuje, že technologický a vývojářský talent nechyběl, ovšem byl překlopen někam úplně jinam. Originální technická řešení v osobních autech Československo jako součást „socialistického tábora“ nemělo kde uplatnit (kdo by potřeboval čtvrt milionu aut spíše vyšší třídy v zemích, kde motocykl byl luxus). Zato jsme se dovedli přizpůsobit a zásobovali sovětské impérium i spoustu rozvojových zemí, které neměly konvertibilní měny nazbyt, skvělými nákladními tatrovkami do obtížného terénu v obrovských sériích. To je jeden z podstatných znaků socialismu – kapitalismus byl sice antiteze, ale Fordovu organizaci výroby, velké série čehokoli a maximální využití úspor z rozsahu centrální plánování zbožňovalo. Možnost volby a pestrost nabídky byla v logice plánovacího systému nezajímavá, vertikální integrace a velikost firem byla určující.
Komunismus v Československu je specifický tím, že jsme byli zdaleka průmyslově nejvyspělejší zemí, která s ním učinila bezprostřední zkušenost. Po více než čtyřicet let tahle ekonomika žila podle pravidel, jež se zcela míjela s tím, kam mířil zbytek světové ekonomiky, a přitom byla malá – což je zcela klíčové. Dnešní sedmdesátníci a osmdesátníci – nejen ekonomové a bývalí plánovači, ale často i technické profese – vnímají neobvyklou „výrobní hloubku“, kterou Česko za socialismu zvládalo, „od šroubku až po elektrárnu“, jako nesmírnou přednost a současnou situaci jako ztrátu autonomie a přechod na podřízené postavení. Obojí je pravdou, důležité je vědět, proč se to stalo a hlavně co se s tím dalo dělat.
Ohlášená smrt Michail Gorbačov, dědic sovětského impéria, zjevně pochopil jednu věc: že levná ropa a plyn jako základní vývozní artikly (z nichž velkou část vyměňoval za zastaralé investiční a nemódní spotřební zboží s východní Evropou) a závody ve zbrojení jdou špatně dohromady; režim nemohl ani teoreticky zvládnout modernizaci svého vnitřního jádra a „vydržování“ velmi nákladného impéria zároveň. Když jeho emisaři přijížděli před listopadem 1989 do Prahy, aby ohlásili plánovaný přechod na prodej svých surovin za dolary a nákupy zdejšího zboží za světové ceny, musel každý trochu erudovaný technokrat v tehdejší „věrchušce“ považovat perspektivu zhroucení směnových relací za „kroniku ohlášené smrti“ reálného socialismu v Československu. Museli vnímat, že nejsou v pozici Vietnamu, kde první obrovské „nakopnutí produktivity“ spočívalo v triviálním rozpuštění zemědělských komun (a za pár let nato byl Vietnam největším vývozcem rýže na světě).
Ba ani v pozici Číny, která udělala totéž deset let předtím a vytvořila zvláštní ekonomické zóny, jež promptně začaly chrlit spotřební zboží a již tehdy vytěsňovat Československo a další východoevropské producenty textilu a obuvi, kteří přitom ještě pořád zaměstnávali stovky tisíc lidí. Museli vnímat, že mají co dělat s ekonomikou, která je těžce závislá na kdysi „měkkých trzích“, které „tvrdnou“, pokud rovnou nekolabují. Další československá legenda, zbrojní průmysl, měl starost už dobrých deset let s rostoucími nesplácenými zahraničními pohledávkami a byl už tehdy ekvivalentem „hladové zdi“. Tristním dokreslením vyhlídek do budoucnosti bylo, že se Češi na sklonku starého režimu rvali o čínské barevné televize. Vyhlídky Československa na konci 80. let byly prostě šeredné a 17. listopad 1989 byl svého druhu vysvobozením. Češi a Slováci ovšem nepočítali s tím, jak strašně rychle se bývalý východní blok rozpadne; a nepočítal s tím ani Západ. Tady je zapotřebí se znovu vrátit k Tatře. Nikoho samozřejmě nezajímala výroba pár set již tehdy beznadějně zastaralých osobních T-613 ročně, ale skoro všechna dobrá jména od Mercedesu přes Volvo až po Scanii se zajímala o potenciální investici do Tatry kvůli velmi silnému postavení nákladních vozů na sovětském trhu. Koneckonců vítězily s přehledem v tehdejších soutěžích typu Paříž– Dakar nad veškerou konkurencí a byly skutečně dobré.
Když se trhy zhroutí Obdobně na tom byly všechny české fabriky dodávající investiční zboží do Sovětského svazu. Každá, která za něco stála, byla navštívena v porevoluční době velmi módními a vítanými zahraničními investory. Ti hledali jednu jedinou věc, a konkurence to nebyla – hledali dobré značky na východní trhy. Jenomže co se nestalo? Sovětský svaz se zhroutil i s celým svým trhem a stejně tak se na mnoho let zhroutila i investiční aktivita. Dokonce se dá tvrdit, že celá česká kapitálová zásoba dovezená do bývalého sovětského bloku sloužila po mnoho let proti nové poptávce po osvědčených technologiích – naše letadla od albatrosů až po L-410 se rozlétla do celého světa a nová nadlouho nikdo nepotřeboval. Nejprůmyslovější země Východu se bez trhů stala investičně nezajímavou právě v tom, v čem hrála nejvýznamnější roli po čtyřicet let. Kdo studoval západní veřejně obchodované firmy s jejich kvartálními výsledky, musí pochopit, že ztráta trhů je dobrým důvodem pro ukončení zájmu o investici.
Dokonce i kdyby byla jednoznačnou ekonomickou doktrínou porevolučního Česka snaha najít investora pro každou fabriku, museli by se reformátoři potýkat s poklesem zájmu kvůli zhroucení investiční poptávky v „naší části světa“. Jinak řečeno, pro stovky podniků nebyla volba prodat cizincům – v úvahu přicházely jen dvě možnosti – buď je prodat „insiderům“, tedy bývalým nebo současným manažerům, anebo v kuponové privatizaci, když už to nikdo nechce. Zbyla samozřejmě část aktiv, která stát prodat nechtěl, protože je považoval za strategická, přičemž jejich váha se sice v čase mění, ale není rozhodující. Najdete poměrně hodně ekonomů, kteří tvrdí, že je dobré si ponechat přirozené monopoly ve veřejném vlastnictví, ale jen velmi málo ekonomů, kteří považují za rozumné držet ve vlastnictví státu aktiva na konkurenčních trzích.
Mezitím ovšem bylo nutné udělat jednu operaci, která by dala zpracovatelskému průmyslu šanci se nadechnout a hledat nové trhy, anebo se alespoň bránit proti dovozu – a tou byla devalvace koruny při zavedení její částečné konvertibility. S tím, jak se poptávka na Východě hroutila, bylo jasné, že devalvace musela být hluboká.
Jednou z dnes široce přijímaných, ale o to darebnějších současných lží je, že si český průmysl mohl udržet trh, přestože se samotný Sovětský svaz zhroutil. Každý, kdo viděl situaci raných devadesátých let v postsovětském prostoru, v tom naprostém chaosu, kdy dostat zaplaceno byl opravdu problém, spotřeba a investice klesly o desítky procent, musí zpětně kvitovat jako moudré řešení hlubokou devalvaci na počátku transformace.
nĚmecká laboratoř Kdo chce tvrdit opak, najde laboratorní příběh v podobě východoněmeckého průmyslu, který zažil revalvaci a zároveň zoufalou snahu udržet jej a prodat zahraničním investorům v podobě německé organizace Treuhandanstalt, která převzala všechny velké východoněmecké fabriky. Není třeba se přesvědčovat o tom, že Treuhand měl více západních odborníků a nepoměrně lepší finanční zázemí Spolkové republiky, ale zavedení západní marky nakonec stejně nedalo většině východoněmeckých fabrik šanci. Jestli existuje vedle sebe příběh dvou průmyslových zemí a dopadů devizového kurzu, tak je to příběh Česka a bývalého východního Německa. Česko, jiných možností nemajíc, zvolilo devalvaci a cenovou liberalizaci a rychlou privatizaci (včetně kuponové) a udělalo dobře.
Tím se vytvořily základní podmínky pro velmi hlubokou integraci české ekonomiky, především s Německem. Kdo byl v silnější pozici, je zřejmé, ale jaká jiná cesta byla při zhroucení východních trhů a dosavadních kooperačních vazeb možná?
Následně se bavíme – po velkých liberalizacích z ledna 1991 – o vlastnické transformaci a budování kapitálového trhu, což nelze obejít bez docela složité diskuse o tom, jak nakládat se státními podniky, jejich závazky vůči nově vzniklým, ale stoprocentně státem vlastněným bankám. Tohle mimochodem bylo jedním z akceptovaných prvků perestrojky, že vzniknou komerční banky oddělené od měnové autority, což se také skutečně stalo. „Komerční banky“ byly státní, jejich bilance ale velmi silně závisely na redistribuci: Spořitelna sbírala depozita a měla je fakticky posílat Komerční a Investiční bance a ČSOB. Do toho přišla revoluce a komerční banky měly pohledávky vůči firemnímu sektoru, který se neuvěřitelně rychle měnil.
nevyhnutelnÝ šok Šok z rozpadu Sovětského svazu a jeho dopady na všechny vazby průmyslových firem v Česku jenom zvýšily potřebu rychlého nalezení vlastníků státního majetku za situace, kdy zahraniční investoři vystřízlivěli. Existuje pár zásadních hospodářskopolitických rozhodnutí z té doby, která vrhají dlouhé stíny na českou současnost i budoucnost.
Co se tedy dalo udělat jinak?
1. Bylo možné rekapitalizovat státní podniky před privatizací tím, že bychom jim do kapitálu dali všechny staré provozní úvěry na trvale se obracející zásoby (TOZ).
2. O tuto částku by se změnila bilance nově vzniklých komerčních bank a počáteční úpravy rozvah by musel hned na začátku konsolidovat stát.
3. Změnilo by se chování komerčních bank vůči dlužníkům? Dost možná, kdyby banky půjčovaly opatrněji, získal by stát menší výnosy z privatizace, za cenu vlny bankrotů a bolestivých restrukturalizací o pár let dříve, ale s nižšími náklady na následné čištění bankovních bilancí.
4. Byla kuponová privatizace chybou? Připusťme, že byla „defaultním scénářem“, ale nebyla chybou, avšak stát se měl mnohem více starat o ochranu lidových kapitalistů. Rozhodně bylo možné udělat od samého začátku statut fondů jako fondů podílových a trestat přísně jejich zneužití.
5. Bylo možné uvolnit kurz měny téměř okamžitě poté, co pominula velká inflační vlna daná cenovou liberalizací, a po rozpadu federace, takže řekněme v roce 1994. Nemuseli bychom pak zažít rok 1997.
6. Tohle všechno nám bylo doporučováno.
Výsledek byl tedy autenticky českou politickou volbou. Bohužel špatnou.
Recese po česku V roce 1997, kdy se po listopadu 1989 Češi poprvé potkali s mezinárodními ekonomickými turbulencemi za „asijské krize“, to byla sice naše první ztráta „pelu nevinnosti“, ale nikoli bez vlastního přičinění: věděli jsme, co jsme provedli. Tehdy Češi inkasovali za víceméně stejné makroekonomické chyby stejné známky. Za první posttransformační recesi jsme museli alespoň částečně dodělat domácí úkoly, včetně opuštění fixního kurzu koruny a nasazení vyšších standardů v regulaci finančního a kapitálového trhu a privatizace bank. Šok byl dostatečný na to, abychom se ušetřili iluzí, udělali elementární pořádek, což se ukázalo jako velká výhoda třeba vůči Slovincům, kteří žili v iluzích o národním bankovním systému o dost déle a schytávají to teď.
Přinejmenším od onoho divokého podzimu 2008, kdy tehdejší šéf euroskupiny a nynější šéf Evropské komise Jean-Claude Juncker žertoval o tom, že Američané znárodňují svoje finanční instituce takovým tempem, že se z Wall Street stává „Red Street“, aby o dva dny nato se svými ministerskými kolegy z Beneluxu znárodnil Fortis Bank, je velmi neradno spoléhat na úsudek jiných. Během pár dnů bylo nutné srovnat pojištění depozit na částku, která by zabránila odlivu depozit z bank operujících v Česku – jinak perfektně zdravých – čistě jenom proto, že to jiné země udělaly. Češi bez jakéhokoli vlastního zavinění byli zcela reaktivně vtaženi do velkého světa s potenciálně ohromnými důsledky pro český stát a jeho stabilitu.
Byl to při zpětném ohlédnutí „definující moment“ českého ekonomického myšlení ve vztahu k finanční krizi a současnému světu. Setkáváme se s tím, že „zrada“ přišla z „eurozóny“, potažmo ze Západu, odkud měla chodit prosperita, a místo toho přišla hluboká recese v roce 2009. Suma sumárum – Západ po roce 2008 ztratil lesk, zejména Amerika, která zažila recesi a byla ohniskem krize, jež se rozšířila do soukromým a veřejným dluhem zatížené Evropy. Navíc Amerika prohrála dvě lokální války, do nichž Evropu zatáhla, aniž cokoli vyřešila.
Eurozóna prokázala, že je nedodělaným projektem. Jediný její člen, který si v očích mnoha Čechů zasluhuje respekt, je samozřejmě Německo, protože dokázalo z recese vybřednout během jednoho roku, má finanční logiku uvažování, jež je Čechům blízká, a funguje způsobem, který respektujeme a k němuž bychom se rádi přiblížili.
Českou postkomunistickou levici včetně prezidenta Miloše „Jen-šu“ Zemana zjevně muselo uhranout, jak se s tímhle selháním Západu zdánlivě bezproblémově vyrovnala Čína, jež v jejích očích vytváří zdání hodnotné antiteze „euroatlantického kapitalismu“.
Studovat je samozřejmě co, ale při opravdu důkladném studiu se vnucuje otázka: Kdo by se doopravdy chtěl zítra ráno probudit bez zpáteční letenky v Putinově Rusku, Si Ťin-pchingově Číně nebo Erdoganově Turecku a žít tam jako řadový poddaný?
Češi udělali pár velmi dobrých počátečních rozhodnutí, ale také pár drahých chyb. Mají desítky vlastních nedodělaných domácích úkolů, ale vědí to. Romantická představa příslušnosti k Západu jako garantovi automatické prosperity je pryč. Po ztracené pětiletce doprovázené stagnací životní úrovně a příjmů je autentická reakce tradičně skeptického Čecha: „Proč jsme tam vůbec lezli?“ Jednoduchá odpověď: Nebylo a nebude lepší volby.
Jedinečné čtvrtstoletí Ono čtvrtstoletí, jež nás dělí od sametové revoluce, promítnuto na dobu po vzniku samostatného Československa, by nás dostalo nejen za „první“, ale i „druhou republiku“, avšak byli bychom uprostřed protektorátu Böhmen und Mähren, po heydrichiádě, ale také po Stalingradu – do konce války zbývalo hnusných, ale jeden a půl roku. Ono se to nezdá, od listopadu 1989 však uplynula delší doba než mezi 25. únorem 1948 a pražským jarem na počátku roku 1968, ba i mezi srpnovou okupací téhož fatálního roku a 17. listopadem 1989. Pouze komunismus jako celek trval déle.
Neměli jsme na vybranou
Kolaps Sovětského svazu a strukturální změna v Česku
Sovětský svaz byl nejen největším obchodním partnerem Československa před rokem 1989, ale měl také po desítky let největší podíl investic k HDP na světě. Zásoba kapitálu v poměru k HDP stoupala v SSSR v letech 1950 až 1987 v průměru o 2,5 procenta ročně – poptávka po investičním zboží z Československa byla obrovská (lepší kvalita a spolehlivost českých strojů a zařízení ve srovnání s ostatními východními dodavateli). Většina exportních průmyslových kapacit v Československu tak byla závislá na sovětském trhu, který v roce 1991 doslova zkolaboval. Nebyli jsme jedinou takto postiženou zemí, například finský vývoz do SSSR klesl v roce 1991 o 70 procent a v roce 1992 byl oproti roku 1989 nižší o 84 procent! Žádná země nevyklidila trh dobrovolně. Zahraniční investoři, konfrontovaní s kolapsem sovětského trhu, ztratili o české firmy orientované na vývoz do SSSR a další východní trhy, které se rovněž zhroutily, téměř okamžitě zájem. Restrukturalizace tak zůstala na českých bedrech, přitom s ní nebyly téměř žádné zkušenosti. Východoněmecké strojírenské podniky, rovněž závislé na východních trzích, převzal Treuhandanstalt s nepoměrně lepší expertizou i finanční silou, ale většina jich stejně o mnoho nepřežila sjednocení Německa a zavedení marky při velmi nevýhodném kurzu. Škoda Mladá Boleslav nikdy nevyvážela auta do SSSR a vždy měla odbyt i v kapitalistické cizině. Zdroj: W. Easterly, S. Fischer ve Finance and Development, December 1994; Bank of Finland; The Finnish Great Depression: From Russia with Love http://eml.berkeley.edu/~ygorodni/GMT_FINLAND.pdf Meziroční pokles HDP na začátku 90. let Srovnání let 1991, 1992 a 1993 (v %)
Nejrychleji klesající složkou HDP byla logicky investiční aktivita.
Vysoká specilizace na vývoz do bývalého Sovětského svazu se ukázala jako fatální – zboží vyrobené podle sovětských norem a specifikací bylo kdekoli jinde neprodejné.
Česko a Slovensko byly na vývozu do SSSR nejzávislejší, navíc ve vývozu mělo relativně největší váhu investiční zboží, ale ani obuv a textil určené pro sovětské odběratele nebylo možné prodat jinde.
Finsko a Švédsko zažily na počátku 90. let bankovní krizi, ale Švédsko bylo na rozdíl od Finska jen málo závislé na exportu do SSSR, kdežto pro Finsko to byl nejvýznamnější obchodní partner.
Zdroj: Angus Maddison Growth Project, Groningen University
Češi a Slováci ovšem nepočítali s tím, jak strašně rychle se bývalý východní blok rozpadne; a nepočítal s tím ani Západ.
O autorovi| Miroslav Zámečník • zamecnik@mf.cz
