Po případném vítězství ČSSD v příštích volbách se s ní lidovci dokáží domluvit
Mirek Topolánek připustil, že jeho vláda je ohrožena. Pokud nebude s to uskutečňovat reformy, což se ukáže na podzim, „budeme muset odejít“, pravil premiér. Ano, na velké reformy to už nevypadá: Slabá vláda se musí držet zpátky. Slabá je teď hlavně kvůli nevypočitatelným kouskům poslanců Vlastimila Tlustého, Juraje Ranince a Jana Schwippela z ODS, „zelených“ poslankyň Olgy Zubové a Věry Jakubkové a lidovce Ludvíka Hovorky. Fakticky přišla ve sněmovně o spolehlivou většinu. „Nejsme na lovu nových ptáků,“ ujišťuje sice Topolánek, ale pokud nechce skončit, po Miloši Melčákovi a Michalu Pohankovi se ODS bude muset pokusit ulovit další „socany“. Někteří z nich „fakt Paroubka nemusí“, jak se „hezky česky“ a opět anonymně vyjádřili v MF Dnes. Za těchto okolností Jiří Paroubek nemohl nevyrazit k útoku. ČSSD se vrhla do kampaně před podzimními krajskými a senátnímu volbami a zároveň ve sněmovně na vládu.
„Vyzývám představitele vládní koalice, aby se konečně pokusili jednat nejen ve vlastním zájmu či v zájmu svých lobbistických skupin, v zájmu Dalíků a jim podobných, ale v zájmu deseti milionů občanů. Pokud nebudou schopni sebereflexe a obnovení vzájemné důvěry nejen mezi sebou, ale především důvěry s opozicí a občany, pak by měli co nejdříve učinit vstřícný krok vůči ČSSD a zahájit jednání o řešení současné situace,“ apeloval Paroubek 9. června. Na odezvu nicméně nečekal a hned nazítří označil situaci za natolik vážnou, „že by předseda vlády měl požádat sněmovnu o vyjádření důvěry své vládě“. Navzdory této výzvě však vládu, ačkoli ji považuje za partu zkrachovanců, již poněkolikáté vybídl ke společnému jednání o podmínkách, za kterých ji bude ČSSD tolerovat v době českého předsednictví EU. Jde o urychlené schválení Lisabonské smlouvy, shodu na prioritách českého předsednictví EU, o pozastavení smluv o americkém radaru za toto předsednictví a uzákonění zákazu privatizace zdravotnických zařízení. Kdyby koalice upustila od úmyslu zřídit pro Stranu zelených funkci dalšího místopředsedy sněmovny a nechtěla omezit „kontrolní funkce“ opozice ve výborech, ČSSD by opět byla připravena zahájit párování koaličních poslanců.
Lidovému domu muselo být zřejmé, že Topolánek jeho ultimativní podmínky oslyší. Ostatně z místopředsednické funkce pro zelené kvůli konfliktu v jejich řadách a tušenému „ne!“ i z koaličních lavic sešlo. Pak však koalice těsně zamítla Rathův návrh zakazující privatizaci zdravotnictví a oheň byl na střeše. Opozice přešla k obstrukční taktice. Poslanci ČSSD a KSČM vystupovali s nekonečnými projevy a zpochybňovali procedurální hlasování. Opozice si opakovaně vynutila několikahodinové přerušení schůze sněmovny na porady svých poslaneckých klubů. Radit se přitom nebylo o čem: Věci byly zřejmé! Koalici, argumentující sněmovní přesilou 102 ku 97, šlo o rozšíření sudého počtu členů výborů na lichý, čímž by sněmovní výbory dostala pod kontrolu a z čela rozpočtového a pro zdravotnictví by vystrnadila Bohuslava Sobotku a Davida Ratha. Opozice to označila za „brutální válcování“ a „brutální útok na výsledky voleb“. Připomněla, že když červnové volby 2006 skončily nerozhodně, sněmovnu se za přispění prezidenta podařilo „odblokovat“ na základě široké politické dohody, jež paritu opozice a koalice vyjádřila i sudým počtem členů výborů.
Ačkoli to bylo trapné a obhroublé divadlo, měli bychom se s ním smířit. V parlamentních demokraciích je obstrukce považována za legální a legitimní formu opozičního protestu. Už za Rakousko-Uherska ji praktikovali někteří čeští poslanci vídeňské Říšské rady, když neměli sílu na důsažnější odpor. Do poloviny roku 1998 pravidelně ve sněmovně obstruovali Sládkovi republikáni například exhibičním předčítáním telefonního seznamu. Bylo to k vzteku, leč neškodné, což o obstrukcích dnešní opozice tvrdit nelze už jen vzhledem k vysokým volebním preferencím ČSSD. Především je však v důsledku obstrukcí sněmovna ve skluzu a nebudou včas projednány ani nekontroverzní a obecně potřebné zákony. Vládní koalice bude nucena vymáhat si mimořádné schůze sněmovny, aby je přece jen měla šanci prosadit. Mimořádné schůze, obvykle vyvolávané opozicí za účelem exemplárního pranýřování vlády, však věstí nové konflikty. „Budeme mít dobrou paměť. Jak se chováte vy k nám nyní, budeme nuceni se chovat my v budoucnu k vám,“ hrozí Jiří Paroubek. Ať promine, ale trochu to připomíná známé „Přejde vás smích!“ jistého radikálně opozičního poslance, jenž se v roce 1929 takto uvedl ve sněmovně. Ještěže ČSSD není stranou radikální, ale už půl věku stranou evoluční! I po jejím případném vítězství v příštích volbách nebude jistě nikomu muset zmrznout úsměv na rtech. Vyžádá-li si toho blaho lidu a vlasti, vůdcové Lidového domu se jistě opět dokážou domluvit s dnešními „úhlavními přáteli“. Stejně jako to dokázali Miloš Zeman a Václav Klaus před deseti lety.
Autor je komentátor Českého rozhlasu 1-Radiožurnálu
