Nejvíce překvapilo, že se do užšího výběru, z něhož
každý třetí postoupí do příslušné rady, prosadili i lidé jako ekonomka Hana
Lipovská, nominovaná Českou biskupskou konferencí, či moderátor Luboš Xaver
Veselý, kterého vyslalo Centrum pro občanské svobody šéfa Trikolóry Václava
Klause mladšího. Kontroverzní je i postup dalšího ekonoma, Vladimíra Pikory. Zatímco
Lipovská (ve volebním výboru získala 11 z 18 hlasů) a Veselý (9/18)
provokují tím, že hovoří o rušení veřejné služby, s čímž zákonodárce
nepočítal, neboť vycházel z fikce „dobré vůle“, tedy z toho, že
kandidují osoby, jež chtějí veřejnou službu prohlubovat, ne rušit, u Pikory
(10/18 hlasů) vadí, že jeho žena, ekonomka Markéta Šichtařová, radí hnutí
Klause mladšího. Ostatně i Veselý, vyznamenaný prezidentem Zemanem, ve vysílání
televize XTV Klausovi řekl, „můj hlas máte“.
V zemi, kde premiér dlouhodobě kritizuje reportáže ČT o
své osobě a řadu pořadů v ČT označuje za lživé, což je jedna z mála
věcí, v níž se překrývá s názorem nacionalistů z SPD Tomia Okamury
(vadí Reportéři ČT a 168 hodin), jsou obavy o budoucnost veřejné mediální
služby pochopitelné. Andrej Babiš si umí představit, že televizi a rozhlas bude
platit stát, a nikoli koncesionáři (ročně se vybere až devět miliard korun).
Médium by tak ztratilo svou veřejnoprávní subjektivitu a spadlo mezi organizace
státu, jenž by pak snadněji zkontroloval, kdo, co a jak vysílá.
Ovládnutí médií, soukromých i veřejnoprávních, je důležitý posun od demokracie k autoritářství, jak dokládá vývoj v Maďarsku, kde jsou veřejnoprávní média pod kontrolou státu a řada svobodných soukromých médií byla vymazána ekonomicky. Varující je i způsob, jakým politici obsazovali pozice v médiích veřejné služby v Polsku. Proč by se něco takového nemohlo stát i v Česku, jež je mediálně rozděleno mezi české miliardáře a posledním místem bez přímého oligarchického vlivu jsou pouze ČT a ČRo?
Komentář: Kozel zahradníkem, Křeček ombudsmanem
Volba do rad veřejnoprávních médií je v Česku už
desítky let průzkumem dělby politické moci. Bylo tomu tak v době, kdy
kandidáty nominovaly politické strany, které vždy usilovaly o vliv na
zpravodajství, je tomu tak dnes, kdy de iure nominují společenské organizace. „Návrhy kandidátů na členy Rady předkládají
Poslanecké sněmovně organizace a sdružení představující kulturní, regionální,
sociální, odborové, zaměstnavatelské, náboženské, vzdělávací, vědecké,
ekologické a národnostní zájmy,“ říká zákon o ČT i ČRo. O nominaci
sportovních klubů se v taxativním vymezení nic neříká, přesto mezi
volitelné kandidáty postoupil bývalý hokejista a politik ČSSD Jiří Šlégr,
kterého nominoval extraligový klub HC Litvínov. V Radě ČRo dnes sedí dva
„sportovci“: Tomáš Kňourek za tenisový klub Libeňák a Vítězslav Jandák za
veslařský klub Vajgar. Obskurní jména neuměle zakrývají, že nominace do rad
zůstává politická – kdo nemá vše dohodnuto ve sněmovně, nemá šanci.
Krycí manévr připomínají i veřejná slyšení, probíhající ve
volebním výboru sněmovny. Poslanci se tváří, že vybírají někoho mezi profesorem
ekonomie a mediálních studií, jako by šlo o dozorčí rady v ekonomickém
smyslu, ve finále je ale výběr otiskem politické dohody. Přitom není příliš
jasné, proč slyšení kandidátů vůbec probíhá. Zákon žádnou specifickou
kvalifikaci na funkci radního nežádá, stačí způsobilost k právním úkonům,
české občanství a čistý trestní rejstřík. Zákon předpokládá, že lidé nominovaní
do rad médií veřejné služby reprezentují veřejnost a ve složení budou průřezem
společnosti. Nabízejí svůj kredit, který vyjadřuje i společenská váha těch, kdo
potenciální radní nominují. Nic z toho při volbě nehraje roli, rozhoduje
politický zájem, jinak by nemohli vypadávat lidé jako Jan Jirák, jediný
mediální profesor této země.
Dokud nepřistoupíme na tvoření rad ve stylu německé
veřejnoprávní televize ZDF, kde je jasně vymezeno, která organizace do
šedesátičlenné rady vysílá své zástupce, bude česká volba dál politikařením.
Pomohlo by, kdyby členství v radách bylo čestné, nehrnulo by se do nich
tolik lidí. V ZDF to tak je, platí se jen cestovné a hodiny sezení jednou
za měsíc. Němečtí radní tak dostanou za rok dva průměrné německé platy, čeští
radní pobírají průměrných platů dvanáct.
Německý model rady, kterou měli tvořit zástupci 20
organizací, se objevil v roce 2014 v návrhu novely zákona
ministerstva kultury. Nakonec spadl pod stůl, sáhnout na peníze si ale
netroufal ani tento nejodvážnější návrh. Vše je tedy dál v režii politiků.
Na konci března budeme vědět, kdo je a kdo není jejich milcem. A jak přesně
jsou rozdány karty moci v této zemi. Dívejte se, u příštích voleb se to
může hodit.
