Značky Škoda, Jawa, Tatra, Koh-i-noor či Petrof patří k českému rodinnému stříbru. Přestály války, hospodářské krize i změny režimů. Cesta k jejich úspěchu ale nebyla snadná a vyžadovala nápad, dobrou podnikatelskou strategii a samozřejmě také štěstí.
Ilustrace: Profit – Zuzana Šmajlerová
První díl článku naleznete ZDE.
Jednostopé podnikání
Výroba automobilů a především motocyklů proslavila i někdejšího majitele pražské zbrojovky Františka Janečka. Po první světové válce totiž v Československu klesla poptávka po zbraních a bylo nutné přistoupit ke změně. Janeček se rozhodl pro motocykly a roku 1929 vyrobil první stroj značky Jawa.
K úspěchu měl přitom dobré předpoklady. Začínal roku 1898 jako konstruktér v pražských Kolbenových závodech a již o tři roky později ho firma pověřila dohledem nad stavbou továrny v nizozemském Maarssenu. Nejenže se osvědčil, ale ve volných chvílích se navíc věnoval vynalézání. Roku 1902 si dal patentovat podzemní přívod proudu pro tramvaje, který záhy výhodně prodal do Anglie. Po návratu do vlasti měl tak dostatek financí, aby mohl začít podnikat samostatně. Roku 1906 opustil Kolbenovy závody a o dva roky později si v Praze zřídil vlastní strojní laboratoř, ve které mohl uskutečňovat své projekty. Paradoxně nejlepším obdobím byla pro firmu první světová válka, během níž se Janeček věnoval zdokonalování vojenské výzbroje a získal i několik desítek patentů. Po vyhlášení samostatnosti Československa působil krátce v Mnichově Hradišti, kde se jeho továrna specializovala na úpravu kulometů pro československou armádu.
Roku 1922 se vrátil do Prahy – na Pankráci zakoupil budovy někdejší hospody Na Zelené lišce, kam postupně převedl výrobu z Mnichova Hradiště. Na sklonku 20. let však již o kulomety nebyl takový zájem a Janeček začal uvažovat o rozšíření výrobního programu. Původně chtěl vyrábět šicí stroje, ale roku 1928 se rozhodl pro motocykly. V té době existovalo v Československu přes 20 výrobců jednostopých vozidel, ovšem jejich produkce se omezovala pouze na několik set kusů. K většímu rozvoji chyběly peníze – a ty Janeček měl. Licenci na výrobu motocyklů zakoupil od německé firmy Wanderer, se kterou pak roku 1929 fúzoval. Spojením počátečních písmen názvů Janeček a Wanderer vznikla nová značka Jawa.
František Janeček (1878-1941) |
Narodil se 23. ledna 1878 ve východočeském Klášteru nad Dědinou. Roku 1898 nastoupil do Kolbenovy továrny v Praze a po třech letech byl vyslán do Nizozemí, kde dohlížel na stavbu pobočky a vynalézal. Po návratu se osamostatnil a roku 1922 založil v Praze na Pankráci vlastní zbrojovku, jejíž program o sedm let později rozšířil o výrobu motocyklů. Spojením značek Janeček a Wanderer vznikla firma Jawa, která později vyráběla také automobily. Konce druhé světové války se Janeček nedožil – zemřel 4. června 1941. |
Prvním Janečkovým motocyklem byla Jawa 500 OHV zvaná Rumpál. Přestože byl původní model Wanderer v mnohém překonán, úspěch se nedostavil. Stroj byl příliš komplikovaný a kvůli tomu také drahý. Janeček se proto rozhodl snížit kubaturu i cenu motocyklů. Do firmy nastoupil anglický závodník a konstruktér Georg William Patchett, který se společně s českým technikem Josefem Jozífem podílel na vývoji nového stroje Jawa 175 Villers. Ten byl dokončen roku 1932 a jeho uvedením na trh zaznamenala firma obrovský úspěch. Ještě v tomtéž roce bylo vyrobeno více než tři tisíce kusů těchto strojů. Janečkovi to však nestačilo a začal přemýšlet, jak vyplnit mezeru mezi pětistovkami a stopětasedmdesátkami. Vymyslel stroj s objemem válců 350 ccm a od roku 1934 začala Jawa vyrábět také tento model. Na konci 30. let již firma na českém motocyklovém trhu dominovala a její převaha trvala ještě dalších 50 let.
Janeček šel ale ještě dál, kromě motocyklů se chtěl prosadit také na trhu s automobily. Opět se nezdržoval vlastním vývojem a roku 1934 koupil licenci od německé firmy DKW, předchůdce pozdějšího Wartburgu. Karoserie začal vyrábět v bývalé parní pile ve východočeských Kvasinách, vozy se pak montovaly v Týnci nad Sázavou. První Janečkův automobil, dvouválcová Jawa 700, měl dřevěnou kostru pobitou zpočátku koženkou, později oplechovanou. Tento čtyřmetrový vůz vyráběla Jawa také v dodávkové verzi, než roku 1937 přišla s novým autem vlastní konstrukce, který dostal název Jawa Minor. Továrnu v Kvasinách opouštěly průměrně čtyři karoserie denně a zaměstnávala
270 dělníků. Roku 1938 přikoupil Janeček ještě zrušenou přádelnu v Brodcích u Týnce nad Sázavou, kde začal s výrobou některých součástek. Roku 1939 zde byla zřízena drátotažna a o rok později také malá válcovna oceli. V té době pracovalo pro firmu Jawa již 1 800 dělníků.
Na začátku druhé světové války obsadila Janečkovy závody německá armáda a výroba civilních motocyklů byla zastavena. Přesto konstruktéři neoficiálně pokračovali v práci na dalším modelu. Na konci války tak měla firma připravený a odzkoušený nový civilní stroj. Byl jím motocykl Jawa 250, který získal díky svému vynikajícímu odpružení přezdívku Pérák. Měl čtyřstupňovou převodovku, automatické vypínání spojky, teleskopickou přední vidlici a moderní vajíčkový tvar. Jeho sériová výroba se rozběhla roku 1946 a pokračovala dalších 10 let.
Janeček se však konce války nedožil – zemřel roku 1941. Jeho syn František Karel musel z podniku odejít po únorovém převratu. Technický vývoj motocyklů pokračoval ještě v 50. letech, roku 1964 ale přišla reorganizace a začátek úpadku. Zatímco sportovní stroje se držely na světové špičce až do 80. let, stále se zvyšující export do tehdejšího Sovětského svazu žádnou další modernizaci běžné výroby nevyžadoval a vývoj stagnoval. V 60. letech došlo k útlumu motocyklové produkce. Závod Jawy na Pankráci byl předán firmě ČKD Polovodiče a celá výroba se přesunula do Týnce nad Sázavou. Kvasinská automobilka byla již v té době součástí Škody Mladá Boleslav. Po roce 1989 se negativně projevila předchozí orientace na Sovětský svaz. Nová akciová společnost Jawa se brzy dostala do problémů a později také do konkurzu. Dnešní Jawa Moto nadále vyrábí motocykly, ovšem pouze lehké a jednoduché. Japonské převaze konkurovat nemohou.
Jindřich Waldes (1878-1941) |
Narodil se 29. června 1878 v Nemyšli u Tábora. Začínal v obchodu s peřím, brzy ale získal místo u pražského výrobce knoflíků Eduarda Lokesche. Stal se obchodním zástupcem a cestoval po Evropě, Asii i Africe. Roku 1902 z firmy odešel a založil vlastní společnost Waldes a spol., která se stala největším českým výrobcem kovové galanterie. Roku 1939 byl pro židovský původ zatčen gestapem. Rodina, která stihla emigrovat, ho sice z vězení vyplatila, Waldes však 2. července 1941 na cestě do Spojených států zemřel. |
Nesmrtelná patentka
S mnohem menší věcičkou – patentním stiskacím knoflíkem – dobyl svět jiný český podnikatel, Jindřich Waldes. Roku 1902 opustil spolu s mechanikem Hynkem Pucem knoflíkářskou továrnu Eduarda Lokesche s cílem založit vlastní firmu. Vznikla společnost Waldes a spol. a jako předmět podnikání uvedli její zakladatelé výrobu drobného kovového zboží. Podnikání zahájili v pronajaté dílničce v Praze-Holešovicích s jedním dělníkem, jedním učněm a starým šlapacím soustruhem na výrobu knoflíků. Ještě téhož roku se jim však podařilo přemluvit Eduarda Merzingera, aby 20 tisíc rakouských korun, které vyhrál v loterii, vložil do firmy a stal se jejich společníkem. Jako čtvrtý do firmy vstoupil Waldesův bratr Sigmund.
Roku 1903 dostal Jindřich Waldes nápad vyrobit stiskací knoflík, který by bylo možné připevnit a znovu odstranit bez šití, aniž by se poškodila látka. Hynek Puc pro tyto knoflíky sestrojil takzvanou zakladačku, tedy přístroj na strojní zakládání pružin, a výrazně tak výrobu urychlil. Díky vynálezu stiskacího knoflíku, který Waldes patentoval pod názvem největšího diamantu na světě Koh-i-noor, a díky Pucovu automatu se začala firma rychle rozrůstat. Výroba se přesunula z Holešovic do Karlína a roku 1907 do Vršovic, kde byla postavena továrna již pro 300 dělníků. Expanzi firmy na zahraniční trhy předznamenalo roku 1904 zřízení pobočky v Drážďanech, ve které se stal ředitelem Sigmund Waldes. Roku 1908 vznikla pobočka ve Varšavě, v letech 1911 a 1912 zahájily provoz továrny v Paříži a New Yorku. S konkurencí na domácím trhu se Jindřich Waldes vypořádal roku 1909, když koupil továrny Eduarda Lokesche a svého bývalého ředitele zaměstnal jako účetního. Společnost začala vyrábět knoflíky k nýtování, šroubování i přibíjení, ale hlavním produktem zůstaly knoflíky stiskací neboli patentky. Roku 1913 se také poprvé objevilo známé logo firmy, zvané „Miss KIN“, na kterém je dívka s patentkou v levém oku. Waldesovy reklamní schopnosti dokazuje fakt, že hlava dívky měla celkem pětkrát změněný účes, přesně podle dobové módy.
Po první světové válce začaly Waldesovy závody vyrábět také špendlíky, pletací jehlice, náprstky, přezky, natáčky, sponky a kovové hřebeny. Dalším převratným vynálezem bylo zdokonalení zdrhovadla neboli zipu. Firma si ho nechala patentovat, stejně jako desítky dalších novinek a zlepšovacích návrhů. Úspěch Waldesovy společnosti stál, podobně jako u Bati, na neustálém konstrukčním zlepšování, výrobě vlastních strojů, dobré organizaci práce, administrativě a v neposlední řadě na kvalitní reklamě. Jindřich Waldes s Tomášem Baťou také úzce spolupracoval a mimo jiné mu dodával i stiskací knoflíky pro jeho obuv. Ve 30. letech minulého století vyráběla firma Waldes a spol. celou polovinu světové produkce stiskacích knoflíků.
Roku 1939 byl Jindřich Waldes zatčen gestapem a roku 1941 za nevyjasněných okolností zemřel. Pražská továrna byla nacisty zabrána a přejmenována na Koh-i-noor. Roku byl podnik znárodněn a postupně do něj byly integrovány všechny továrny vyrábějící spínadla. Reorganizací v 50. letech došlo k oddělení exportu a vzniklo pět samostatných podniků v Praze, Bynově, Bílovci, Vyškově a Mikulášovicích. Hlavní vršovický závod byl začleněn do trustu Prago-Union s výrobou strojírenského a spotřebního zboží. Roku 1994 prošel Koh-i-noor privatizací a z pobočných závodů se staly samostatné podniky. Firma dnes vyrábí 750 druhů zboží, od špendlíků, spínadel, sponek a zipů až po nýty. Ročně vyrobí 4,5 milionu zdrhovadel a skoro 100 milionů knoflíků, mezi kterými stále převažují tradiční stiskací patentky.
Antonín Petrof (1839-1915) |
Narodil se 15. srpna 1839 v Hradci Králové v rodině truhláře. Začínal v otcově dílně, roku 1839 ale odešel ke strýci do Vídně, kde se seznámil s výrobou klavírů. Práce se mu zalíbila a po návratu v ní od roku 1864 pokračoval i v rodišti. Byl úspěšný a brzy měl již tolik zakázek, že musel za městem postavit novou továrnu. Ještě za jeho života dosáhly královéhradecké klavíry světové proslulosti a získaly ocenění na řadě výstav. Petrof, který stál v čele společnosti až do první světové války, zemřel 7. září 1915. |
Klavíry pro celý svět
V netradičním podnikání uspěl i královéhradecký rodák Antonín Petrof. Původně se měl stát truhlářem, nevyslyšel však otcovo přání a roku 1864 si v rodném městě otevřel dílnu na výrobu klavírů. Položil tak základ firmy, která je dnes největším výrobcem těchto nástrojů v Evropě.
Petrof se narodil roku 1839 a v 18 letech odešel do Vídně ke strýci Johannu Heitzmannovi, který vlastnil malou továrnu na výrobu klavírů. Nová práce se mu natolik zalíbila, že když se roku 1864 vrátil domů, rozhodl se pro výrobu těchto nástrojů. Za první rok postavil a prodal hned čtyři. Výroba se úspěšně rozvíjela a Petrof začal brzy uvažovat o jejím rozšíření. Roku 1874 koupil na hradeckém předměstí bývalý zájezdní hostinec, na jehož místě vybudoval moderní závod. Do nových prostor postupně přesunul celou firmu. Když roku 1876 zavedl do provozu parní stroj, získala výroba tovární charakter.
Již jako úspěšný podnikatel cestoval Petrof po evropských zemích a sbíral zkušenosti, které pak uplatňoval ve svém podnikání. Jako jeden z prvních českých továrníků například v závodě instaloval elektrické osvětlení a výrobu zdokonalil řadou vlastních vynálezů. Roku 1883 rozšířil produkci o klavírní mechaniky a v konkurenci s tuzemskými i zahraničními firmami se úspěšně prosadil jak v rámci rakousko-uherské monarchie, tak na světových trzích. Na počátku 20. století zaměstnával již 250 dělníků. Postupně převzal také konkurenční závody v Hradci Králové, Litomyšli i bývalou továrnu svého strýce Heitzmann & Sohn ve Vídni.
Petrofovy výrobky získaly ocenění na řadě mezinárodních výstav a firma se brzy stala největší továrnou na klavíry a piana v Rakousku-Uhersku. Roku 1908 byla transformována na obchodní společnost a vedle Antonína Petrofa v ní začali pracovat i jeho synové Jan, Antonín mladší a Vladimír. Roku 1914, kdy královéhradecká společnost slavila půlstoletí svého fungování, vyrobili její zaměstnanci jubilejní třicetitisící klavír, který byl následně předán Františku Ferdinandovi d’Este. Shodou náhod se tak stalo necelý měsíc před sarajevským atentátem. První světová válka znamenala snížení počtu zaměstnanců a omezení výroby, roku 1915 navíc zemřeli Antonín Petrof i jeho manželka Marie, která pracovala ve firmě jako prokuristka. Petrofovi synové však nelehkou situaci zvládli a po roce 1918 začala společnost opět prosperovat. Zboží se v té době vyváželo nejen do Evropy, ale také do Jižní Ameriky, Afriky, Číny či Austrálie. Roku 1928, kdy firma vyráběla ročně zhruba 2300 nástrojů, otevřela ve spolupráci s americkou společností Steinway pobočku v Londýně.
Rozvoj firmy zastavila až druhá světová válka, kdy byla továrna převedena na válečnou výrobu a místo klavírů se v ní vyráběly dřevěné bedničky pro dělostřelecké granáty. Po únoru 1948 byli Petrofové zbaveni všech práv a na výrobu byla uvalena národní správa. Ministerstvem průmyslu byl zřízen národní podnik Továrny na piana a varhany, který nadále vyráběl čtyři druhy klavírů, tři druhy pianin, tři typy harmonií a jeden druh varhan. Roku 1953 vznikla výrobně-hospodářská jednotka Československé hudební nástroje se sídlem v Hradci Králové, pod kterou spadala i bývalá firma Petrof. Potomci Antonína Petrofa se do podniku vrátili až roku 1990, kdy se pravnuk zakladatele společnosti Jan Petrof stal obchodním ředitelem firmy. Jelikož byla Petrofům v restitucích přiznána pouhá čtyři procenta továrny, museli zbylý podíl složitě vykoupit a svou bývalou firmu plně ovládli až roku 2001. Společnost sice nyní neprožívá nejlepší období a před časem čelila i několika návrhům na konkurz, vše ale zatím zdárně přečkala a stále je největším evropským výrobcem pianin a klavírů.
|Z rodinného stříbra aneb české legendy |
|ČKD – Jednu z nejslavnějších českých strojíren založil roku 1871 Emil Kolben v Praze-Libni. Název se roku 1927 rozšířil na Českomoravská – Kolben – Daněk. Dynybyl – Firmu na výrobu lihovin a likérů otevřel roku 1918 Emil Dynybyl v Praze na Žižkově. Později se přestěhovala do Říčan. FAB – Nejznámější českou firmu na výrobu klíčů založili roku 1911 Alois Fáborský a František Šeda v Rychnově nad Kněžnou. V současnosti je členem skupiny Assa Abloy. Karma – Tradiční česká firma na výrobu topidel a ohřívačů dostala název podle zakladatele Karla Macháčka. Od roku 1927 sídlí v Českém Brodě. Mattoni – Historie firmy sahá do roku 1864, kdy Heinrich Mattoni založil stáčírnu minerálních vod v Lázních Kyselka. Značku dnes vlastní Karlovarské Minerální Vody Moser – Známou českou společnost na výrobu luxusního nápojového skla založil roku 1857 Ludwig Moser v Karlových Varech. Odkolek – Tradiční pekařská firma Františka Serafína Odkolka vznikla roku 1850 v Praze na Kampě a později se přestěhovala do Vysočan. Opavia – Největší českou společnost na výrobu sušenek založil v Opavě roku 1840 Kašpar Fiedor. Jeho jméno dnes připomíná známá Fidorka. Rudolf Jelínek – Firmu na výrobu alkoholických nápojů, zejména destilátů, vybudoval roku 1894 Rudolf Jelínek v jihomoravských Vizovicích. Setuza – Společnost s dnešním názvem Severočeské tukové závody vznikla roku 1873 v Ústí nad Labem jako mydlárna a svíčkárna Johanna Schichta. Sigma – Tradiční firmu na výrobu čerpací techniky založil roku 1868 v Lutíně u Olomouce Ludvík Sigmund. Stock – Největší českou společnost na výrobu hořkých likérů založil roku 1920 v Plzni-Božkově italský podnikatel Lionello Stock. |