Naděje je podepřena i předstihovými ukazateli v podobě indexu nákupních manažerů (PMI), které podle specializované analytické firmy Markit Economics naznačují až překvapivě robustní nárůst nových, zejména exportních zakázek ve zpracovatelském průmyslu. PMI roste už pár měsíců v řadě a vzhledem k váze zpracovatelského průmyslu v české ekonomice, respektive jeho podílu na celkové hrubé přidané hodnotě, která zase vstupuje do ukazatele HDP, je tohle skutečně významná pozitivní informace.
Vývoz vs. investice
Stejně tak červencová data o zahraničním obchodě, který podle ČSÚ vzrostl v běžných cenách nejen na straně vývozu (o 3,2 procenta), ale i dovozu (o 1,3 procenta). Čistý vývoz je tak nadále hlavním a v podstatě jediným tahounem českého oživení. To je také standardní výhrada analytiků, kteří hovoří o křehkosti a mělkosti, jako kdyby prohlíželi rachitické děcko. A mají pravdu. Jenže na druhé straně, kdo by v téhle fázi cyklu v téhle zemi mohl očekávat robustní oživení postavené na něčem jiném než jen na čistém vývozu?
Pokud česká ekonomika má ještě pořád docela výraznou zápornou produkční mezeru, znamená to, že existující kapacity nejsou využity. Z hlediska budoucích inflačních tlaků je to pozitivní zpráva, protože právě existence volné kapacity brzdí cenový nárůst a centrální banka nemusí zasahovat a zvyšovat základní úrokové sazby. Odvrácenou stranou téže mince je ovšem slabá investiční aktivita. Když není vytíženo ani to, co již k dispozici je, proč investovat?
Takže jestli někdo kňourá, že ty investice jsou slabé, tak chyběl ve škole. Překvapivé by totiž bylo, kdyby z ničehož nic při existenci volných kapacit začaly najednou soukromé investice prudce růst. Vysvětlit takový fenomén by pravděpodobně vyžadovalo alespoň připustit, že značná část minulých investic přetavených v současnou kapitálovou zásobu, je nepoužitelná, a musí být po „schumpeterovsku“ rozbořena, nahrazena něčím úplně jiným. Že by tohle byla česká realita, to si mnoho analytiků asi nemyslí. Tak potom také nemají být překvapeni slabou investiční aktivitou soukromého sektoru.
Pozor na hladové zdi
Že by vláda měla dělat proticyklickou investiční politiku, a mimochodem by se přitom mohla svézt i na momentálně příznivých cenách, to je velmi stará opera. Když ovšem nedovedete po mnoho let udělat pořádek ve výkupu pozemků a přípravě staveb včetně dostatečného zásobníku projekčně připravených akcí, není se čemu divit.
Jenže konstatovat tohle, aniž by se jedním dechem dodalo, že největší chybou aktivistické vlády, která chce ukázat, že na rozdíl od svých předchůdkyň „umí“, je stavění hladových zdí. Tak bohatá a přeinvestovaná tahle země není, aby si mohla dovolit lít beton nazdařbůh. Vládní investice jako protikrizový nástroj mají smysl jenom tehdy, když mají pozitivní čistou současnou hodnotu, a to po uplatnění diskontní sazby, která odráží náklady obětované příležitosti kapitálu, protože vytěsňuje jiné soukromé výdaje.
Takže diskontní sazba nebude 3 procenta, ale řekněme 6 procent. Aby vláda mohla použít fiskální stimul a zvednout výdaje na veřejnou infrastrukturu, musí si být setsakra jistá, že se nezadlužuje pro to, aby kopala nějaký vodní kanál pro hutě, které k datu jeho dokončení již nemusejí existovat. Dluhy bude muset splácet, a z pronájmu za kotviště pro hausbóty se to fakt nezaplatí.
Slabá konkurenceschopnost
Ve skutečnosti by každé vládě, která přichází do úvahy, víc než úvahy o betonových pomníčcích seriózní slušelo přemýšlení o tom, co dělat proti tomu, aby se Česko meziročně nepropadalo o sedm příček v žebříčku konkurenceschopnosti sestavovaném Světovým ekonomickým fórem (WEF). A to je špatná zpráva tohoto týdne.
Už tradičně je hlavní příčinou zjednodušeně řečeno špatné vládnutí – tedy nepředvídatelnost, nestabilita a neprůhlednost vládního rozhodování a slabá kvalita veřejných institucí. Nejvnitřnější role státu, kde jej prostě nelze nahradit.
Když na to přijde, železnice, dálnice, telekomunikační sítě – to všechno dovede dodat i soukromý sektor. Naopak je velkým neštěstím, když je rozhodování politických stran, veřejných institucí či legislativy a justice „zprivatizováno“. Nejsme jediná země, kde se to stalo, ale takové země konkurenceschopné nikdy nebudou, protože to nedokážou. Uvidíme, kolik pozornosti se tomuhle žebříčku a tématu dostane ve volbách. Tipuji, že si na to nikdo ani nevzpomene.
Čtěte další komentáře Miroslava Zámečníka
Švejkujem, švejkujem, možná na to dojedem
